Obklopeni komunistickou ideologií, která se vyskytovala vždy a všude, jsme chodili do školy, věnovali se hrám, kultuře a roky plynuly pozvolna.V druhé třídě jsme opustili barákovou školu a přešli do kamenné budovy na Orlí ulici. V suterénu šatnové klece, v přízemí byt pana školníka a v prvním poschodí sborovna a ředitelna. Když se do toho patra vyšlo, hned naproti schodišti byl “oltář” zdobený československou a sovětskou vlajkou, obří busta Klementa Gottwalda a Lenina, obrazy Marxe a Engelse.. Každý rok jsme měnili učebnu a střídaly se i třídní soudružky učitelky. V zimě bývaly občas tzv. uhelné prázdniny. Ačkoli jsme ve zprávách slýchali jak horníci plní plány na 120%, často byl nedostatek uhlí a v tuhých mrazech se školy nemohly vytopit. Řešilo se to tedy volnem – k naší velké radosti. Občas bývalo cvičení civilní obrany, to jsme si tváře cpali do gumových plynových masek, všichni žáci školy scházeli po schodišti do suterénu – nepamatuju si kam nás to nakonec schovávali, abychom unikli atomovému záření. Některé děti z toho byly solidně vyplašené, protože jsme si takovou hrůzu neuměli představit. Na obědy se chodilo do barákové školy, kde byla jídelna a kuchyň, která vařila i pro druhou školu na Barvířské ulici.

Blízko nás se začaly stavět první paneláky. Na stavbu jsme chodili odpoledne a vozili jsme se nezkolaudovaným výtahem. Nikdo to tam nehlídal, nikdo nás nevyháněl a my jsme si takovou vzácnost náramně užívali. Pamatuju na jediný výtah, který byl k dispozici – byl ve vysoké budově prodejny Obuv, které místní tvrdohlavě říkali Baťa. (Tam jsme se však vozit nemohli, neboť se tam vyskytoval “lift boy”.) Zrovna tak se v Liberci stále chodilo do “Sokola” a na Gottwaldovo náměstí a “Mírák” hlavně starší generace kašlala a byl to “Soukeňák” a “Benešák”. Doma se poslouchala Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a rádio Tirana.

V 67. roce se začala výrazně měnit atmosféra ve společnosti. Ze šedého, uondaného a usmoleného světa se klubala optimistická nálada, která byla až hmatatelná. Časopis Mladý svět – to byl hit, který musel číst každý kdo měl zájem vědět co se děje, začal uveřejňovat kritičtější články, začalo se psát o věcech, o kterých se do té doby mlčelo, čišela z toho naděje. Tatínek začal poslouchat i naše rádio, kde byly často samé proslovy, komentáře, debaty a mne to samozřejmě nezajímalo, protože – “komoušské kecy”. Také jsem to jednou takhle utrousila. Dozvěděla jsem se, že to hovoří nějaký pan Dubček, který vůbec nemá špatné názory a vidění světa, dokonce ho “berou” i západní politici a v Evropě mu fandí. Že je tu určitá naděje na to, že se nebude tolik lhát, mluví se o zrušení cenzury… Lidé se dávali do hovoru na autobusových zastávkách, v čekárnách, kdekoli kde se jich pár sešlo a mluvilo se o optimistické budoucnosti. Všichni se začali usmívat. Zmizela zakaboněnost. Začaly vycházet knihy od “zakázaných” autorů – Mňačko, Solženicyn, Artur London a další. Najednou začali být populární politici! Dubček, Černík, Smrkovský, Svoboda – lidé jim tleskali, pomalu nosili na rukách, protože to byl příslib svobody a volného dýchání. Krátká doba, kdy se dalo snáz cestovat. Radost a nadšení jako by se dalo krájet, lidé byli k sobě vstřícnější a objevila se ohleduplnost.

Byly prázdniny roku 1968, maminka se sestrou byly na Slovensku a my s tatínkem doma. Těsně před probuzením, kdy už mě sluníčko lechtalo v nose a slibovalo báječný den, jsem začala vnímat hlasy. “Prosíme občany, aby zachovali klid a rozvahu…” “Dnes v noci okupační vojska překročila státní hranici…” Nedovedla jsem si dát dohromady co to je. Blesklo mi hlavou, že to je nějaká hra v televizi, ale televize ráno nevysílá, a není to jenom z jednoho přijímače… tady mluví víc lidí !? Otevřela jsem oči, ve dveřích stál tatínek s tranzistorem a velmi vážnou tváří, byla puštěná i televize. “Katuško vstávej, je okupace.” V patnáctileté hlavě to znamenalo – válka! Byť jsem doma měla informací o politice dostatek, vyhrklo ze mě “Němci?”. “Kdepak. Rusové!” Okamžitě mě napadlo, že musím za kamarádkami,zda jsou všechny vpořádku, ale tatínek mi to ihned přísně zakázal, nesměla jsem vystrčit nos z bytu. Rozhlas a televize nás informovaly o dění v celé republice. O tom, jak lidé strhávají názvy ulic a náměstí, aby okupanti nevěděli kde jsou. Na výlohy, zdi a volné plochy se psaly vzkazy v azbuce – Ivane běž domů, Lenine vstávej, Brežněv se zbláznil, směrovky do SSSR a Moskvy… Zlost, naštvání a strach, to mě ovládlo na celý den. Kdy a jak přijede maminka, co bude zítra – měla jsem odjet na chmelovou brigádu, jak se bude žít dál? Celý den jsme poslouchali rádio, dívali se na televizi, kde Kamila Moučková informovala o situaci a pak ji odvedli rusáci pod samopalem… čistá hrůza podtržená hlukem z města. Odpoledne se zastavila rozčilená babička. Ráno šla do knihkupectví a jako obvykle nejdřív na poštu. Vyprávěla nám, že ve městě je spousta lidí, ale hlavně plno tanků s vyjevenými usmolenými a skoro vyděšenými kluky. Povídala jak se spustila střelba, nastal zmatek, panika, lidé plakali, křičeli, hrozili pěstmi. Co jí nohy stačily běžela do bezpečí své práce a až tam se trošku vzpamatovala. Byla jsem naštvaná, že nemůžu ven, abych těm gaunerům ukázala zač je toho loket. Tatínek byl neoblomný.

Druhý den mě vyšupoval na chmelovou brigádu. Jelo nás pět a půl, protože většina rodičů se bála pustit děti z dozoru a jistoty domova. Tatínek naopak tvrdil, že v zapadlé vesnici na Žatecku bude klid, ale v Liberci by mě doma neudržel. Jela jsem s budoucími studenty střední všeobecně vzdělávací školy -SVVŠ, kterou znal každý jako “gympl”. Brigáda to byla zvláštní. Sice jsme plnili věrtele šištičkami chmelu, měli čas na vylomeniny a smích, ale situace v zemi nás nutila rozebírat i vážná temata a my jsme poslouchali profesory a profesorky, jak nám vyprávěli o první republice, o chování vojáků Rudé armády za II. světové války, o nesvobodě a cenzuře, zamlčování a lhaní komunistů a jaké naděje vkládali do obrodného procesu.

Po brigádě jsme se vrátili do školy. Začal všední a čím dál víc šedý život. Mládí nám přinášelo srandičky a smích, se spolužáky ve škole bylo veselo. Začala jsem se věnovat společenskému tanci a tam jsme byli také skvělá parta. Na jedné straně mám pocit, že jsem se “prochechtala” dětstvím a mládím, ale na straně druhé se zase začal utahovat politický skřipec. Třídní profesorka nám jednoho dne sdělila, že příjezd “bratrských armád” byl vlastně prospěšný, protože … bla bla bla. Ve třídě se sice rozpoutala vášnivá debata, že to není pravda, ale to bylo tak všechno. Nikdo si nemohl být jistý, kdo ho “práskne” za nevinný vtip. Všechno musela schvalovat KSČ. Opět se nedalo cestovat, na všechno žádosti a uplácení mocných. Cenzura se rozjela, nikomu a ničemu se nedalo věřit.

21.8. 1969 pro mě přišla kamarádka Irena, abychom položily kytičky k památníčkům padlých z minulého roku. Bylo jich 9! Irena přišla s černou páskou na ruce, já jsem si vzala modré šaty, bílý svetřík a červené boty. Bylo velké překvapení, když jsme ve městě zjistily, že to nebyl jen náš nápad. Zvláštně ztichlé náměstí. Pár lidí postálo u pamětní tabule, položilo kytičku a v tichosti odešlo. To samé jsme chtěly udělat i my, ale jak jsme přišly k pietnímu místu, přiřítilo se auto VB s amplionem a začalo ječet, aby se “občané rozešli”. Začaly jsme se rozhlížet, kde se kdo srocuje, protože nás stálo u pomníčku asi šest. Než jsme se nadály, začalo někde něco syčet, čoudit a nás začaly strašně pálit oči. Někdo vykřikl “Slzný plyn! Oni na nás hodili slzný plyn!” Pocit, že máte v očích a na tváři všechen písek ze Sahary. Netušily jsme, že máme v těle tolik tekutiny. Řinula se nám z očí, nosu, nic jsme neviděly. Čaply jsme se za ruce a hnaly k babičce do “kvelbu”, jak říkala prodejně knih. Tam jsme si lily do očí litry vody, než se nám trochu ulevilo. Zadními uličkami jsme utíkaly domů, protože bylo slyšet, že venku se strhla pořádná mela. Lidé udělali barikádu z dlažebních kostek a celou noc byly v centru města velké protesty i se střelbou. To bylo na dlouhá léta poslední vzedmutí odporu.