-tu otázku teď slýchám často

Pamatuji si ten šok docela živě. Koncem 8O. let k nám do práce nastoupila mladá kolegyně. Milá hezká štěbetka, a když jsem s ní vyplňovala nějaké papíry, měla napsat rok narození. 1968. Zůstala jsem s otevřenou pusou a nahlas jsem se podivila: “To už od šedesátého osmého vyrostla nová generace? To už je opravdu tak dávno?”  Slečna mi očividně nerozuměla, nechápala, co by mělo být na roku jejího narození zvláštního! Její údiv se mnou opravdu otřásl. Vůbec jsem nechápala, jak je možné, že 18 let žila v republice, která sotva dýchala v kleštích sovětské okupace a nikdo jí o Pražském jaru a následném “vstupu” vojsk neřekl? Jasně, že jsem to napravila a i s fotografickou dokumentací jsem ji uvedla do reality. Já vím, že to byla vojska celé Varšavské smlouvy, ale dirigentem byl Brežněv, pro mne to je okupace rusácká. Nemohla jsem pochopit, že jí rodiče a příbuzní neřekli o tom, co sami prožili. Nevím, možná by jí řekli pravý opak toho, co jisem jí pověděla já, ale aspoň by ji informovali o vlastních prožitcích zlomového období našich dějin.

Před dvěma dny byl 17. listopad. Samozřejmě se tomuto datu věnovala média a zaznamenala jsem dost anket mezi mladými lidmi.Otázka zněla: “Proč slavíme 17. listopad a co si připomínáme?” Mladí lidé se občas zmohli na odpověď – to šli komouši od válu a teď můžeme cestovat,… jo, to skončila doba, co mlíko stálo dvě kačky, …vím jen, že se přestříhávaly dráty někde na hranicích, …cinkalo se klíčema na náměstích…Nejen že většina odpovědí zněla “nevím”, ale už vůbec nikdo nezmínil Mezinárodní den studenstva, alespoň v těch příspěvcích, které jsem slyšela a podrobněji se o 17.listopadu nerozpovídal nikdo. Následně se situace rozebírala s různými pedagogy, řediteli škol, kde vzít víc času na výuku novodobých dějin, atd. atd. V luftu zůstala viset otázka: “A co škola?”

Odjakživa jsem byla velkým kritikem školy. Už jako dítě jsem získala přesvědčení, že v rozvoji, vzdělání a v rozletu mi škola vehementně brání, hází mi pod nohy mohutná polena a zabíjí můj úžasný talent na všechno.  Kde jsem mohla být, nebýt školy!!! Když chodily do školy naše děti, mé přesvědčení to jenom posílilo a teď, když jsem nahlédla do učebnic našeho vnoučka, který v 6. třídě rozděluje bakterie na nějaké a ještě jiné…je mi z toho šoufl, co se cpe dětem do hlavy…

Ale v případech, o kterých byla řeč se školy zastávám. To, že děti nemají vědomosti o věcech a situacích, které zažili jejich rodiče a prarodiče, podle mého názoru, není vina školy. Myslím, že bychom měli povídat dětem a vnoučatům nejen pohádky, ale měli bychom jim vyprávět o tom, jak se nám žilo za socialismu. My jsme našim říkali, jak komunisti kradli majetek, jak byli lidé zabíjeni, zavíráni, mučeni, týráni, ponižováni, jak nemohli věřit v co chtěli,nemohli číst co chtěli, cenzura v divadlech, novinách, všude. Regál v obchodě plný hořcice, octu, soli a ostatní buď nebylo, nebo toho bylo málo a i na to nic se stály fronty…Lidé nemohli jezdit kdy chtěli ani do soc-demo, natož jinam. Člověk nebyl svobodný nikdy a nikde, nebyl si jistý, zda ho za vtip “nepráskne” soused. Říkali jsme dětem, jak komunismus ničí lidské osudy i charaktery.

Připouštím, že jsou jedinci, kteří budou tvrdit pravý opak. Ať tvrdí. Nesouhlasím s nimi, ale ať to svým potomkům sdělují, ať jim říkají co zažili sami, jak různé události vnímali a prožívali.

Podle mého soudu je to ta nejlepší učebnice dějepisu, jakou můžeme dětem nabídnout. Na školu nechme dějiny, které jsou starší než my a naše paměť.