V neděli jsme se vydali na výlet. Na nádherný výlet.

Rozhodli jsme se pro hrad Český Šternberk. Po dobré snídani, všichni ve spokojené náladě jsme vyrazili do českých luhů a hájů, Největší radost nám dělalo vědomí, že si to užijeme spolu, všechny tři generace, které nejsou spolu tak často, jak bychom si, přinejmenším my dva s manželem, přáli.

Jeli jsme zelenou zvlněnou krajinou, kopce, vršky a pahorky lemovaly pole, sem tam půvabná vesnička s domky a statky často upravenými do původní krásy, zahrádky a dvorky plné jarních kytiček všech barev. Zdálo se mi, že ten kout naší vlasti je poměrně řídce osídlený a příroda tu má víc prostoru než jinde. Louky, lesy pole, sem tam sojka, káně, hojně zpěváčků, do toho paprsky vlídného sluníčka, radost pohledět.

V tom malebném kraji je berg a na něm hvězda. Hvězda mezi hrady, takový opravdový, majestátný, hrdý, bytelný, vpravdě pohádkový hrad se vším, co k hradu patří. K hradu patří jeho pán a tenhle hrad má i svého opravdového pána. Pána, který o svůj hrad přišel, ale spravedlivým řízením osudu mu byl zase navrácen. Tenhle hrad měl trochu štěstí, protože hloupí mocipáni jej nevyužili na nějaké skladiště, nebo kasárna, nebyl zdevastován nějakou svoločí jako školící středisko VUMLU nebo něčeho podobného, ale sloužil jako kulturní památka a mohl být po celá desetiletí navštěvován. Byla to opravdu jen trocha štěstí, protože hrad zdaleka nedostával to, o co by se mu postarali majitelé, kdyby jim nebyl ukraden, ale aspoň ta troška štěstíčka hrad uchránila před totální devastací.

Měli jsme skvělou  průvodkyni, protože mluvila zřetelně, dobře artikulovala, řeč nebyla monotónní  a neuspávala návštěvníky, slečna  byla vtipná a zapojovala turisty do rozpravy o historii a exponátech. Děti poslouchaly s otevřenými ústy, protože se ocitly v pohádkovém světě, který je jim tak blízký. Velkolepé sály s obřími obrazy dávné šlechty, mědirytiny, nádherná knihovna – to okouzlilo Vnoučka, Sojka byla nadšená nábytkem, vyšívkami, porcelánem, stříbrným pokladem a cítila se jako princezna v nádherných komnatách. Všude bylo čisto, exponáty se leskly a tak jsme se po prohlídce poměrně dlouho bavili, jak náročná musí být údržba a starost o všechny vzácné zachované interiéry a vystavené předměty. Děti nemohly pochopit, jak je možné, že někdo přišel, jednoduše majitelům jejich obydlí ukradl a předchozího majitele nechal “milostivě” na hradě pracovat – to byla otázka kterou vyvolal obrázek pana hraběte Jiřího Sternberga jako kastelána hradu. Je to opravdu “silná káva” i pro absolventy socialistického života, natož pro děti a mladé lidi, kteří tu do dobu nezažily a vysvětlovalo se to přetěžce, protože to jsou věci, které člověk bez zkušeností s komunismem nepochopí. S osudy současného pána hradu je musíme seznámit až trochu vyrostou, to má problémy pojmout dospělý rozum, natož malé dítě.

Je obdivuhodné, že se současní majitelé, pan hrabě Zdeněk Sternberg s chotí, se vzdali velké části soukromí a umožňují přístup návštěvníkům, kteří tak mají možnost vidět úchvatnou exposici, avšak také to, že jejich vstupné, byť jen symbolické, pomáhá hrad dále zvelebovat, neboť se na něm stále pracuje. Jsem přesvědčena, že majitelé toto sídlo v nádherném prostředí milují a dodají mu vznešenost, která v totalitním čase povadla, a která hradu bezesporu náleží. Z celého srdce jim přeji, aby se jejich záměr dařil  a děkuji za celou naši rodinu za zážitek, který stál za to.