Neteřinka se zmínila, že ráda poslouchá, nebo čte o dobách, kdy ještě nebyla ani v plánu.Vždy jsem ráda vařila, pekla a vzhledem k naší hodně mizerné finanční situaci i vymýšlela různé dobroty. Dnes bych na téma jak se najíst dobře a lacině mohla přednášet na vysoké škole. Ze zbytků různé pomazánky, z mála hodně. To byla tenkrát moje filosofie a především nutnost.
Jednou byl k večeři čaj a chleba s máslem. Usedli jsme ke stolu, popřáli dobrou chuť a Koťátko i s Dušinkou unissono: „JENOM s máslem?“ Zůstala jsem jak opařená. Chleba s máslem, nebo sádlem bylo naše jídlo dětství! Něco jsem udělala špatně.
Mlíkárna – tak se říkalo obchodu, který byl skoro naproti našem domu, takže jsem tam chodila nakupovat od první třídy. Nejdřív jsem dostávala seznam několika věcí – půlka chleba, osminka másla a litr mléka. Paní prodavačka si lístek přečetla, na prkénku rozpůlila chleba, na jeho rozkrojenou stranu vrzla papír, který měla vlastnoručně nařezaný na pultě. Olízla si prstík, aby jich nevzala víc a šup tam s ním. Chleba se dala tenkrát koupit i čtvrtka. Z velké hory másla nožem odřízla požadované množsví, plus mínus něco – ale odhad měla dokonalý a do bandasky nabrala patřičné množství mléka žejdlíčkem. Na velké hliníkové nádobě visel žejdlík půllitrový a litrový, takže jste si mohli poručit třeba litr a půl. Na lístek, který jsem donesla psala ceny, pak to podtrhla a sečetla. Copak tyhle tři věci,to spočítala zpaměti, ale když někdo přede mnou měl třeba deset a víc položek, fascinovaně jsem zírala, jak lítá obyčejná tužka zdola nahoru po úzké účtence, lehce ťuká na jednotlivé číslice, paní prodavačka si něco mumlá,objíždí sloupce, vždy napíše numero, v mžiku ze sebe vychrlí cenu, potom ještě kontrola shora dolů a zákazník zaplatil..Byl to fofr a nepamatuju, že by se spletla. Dala mi nákup i s lístkem do síťovky a poslala mě domů. V mlíkárně se mísila vůně pečiva – chleba, rohlíky, housky, loupáčky a šátečky s marmeládou a občas vánočka, s odérem mléka, který mi moc příjemný nebyl.
Žila jsem sice ve velkém městě, ale odpoledne po škole jsem lítala s kamarády z ulice venku. Když přišel čas svačiny, hlad nás nutil vběhnout domů, vyfasovat chleba s máslem a frčet s ním ven, aby neutekla nějaká prima zábava. Občas se k tomu chlebu dostalo jablíčko, nebo rajče, paprika, dle sezony. Když někdo přišel ven s rohlíkem, to už bylo něco! To byla pochoutka, zdaleka ne tak běžná jako dnes. Rohlík byl luxus! Na ulici děti s krajícem chleba – to byl běžný obrázek. Kolem šesté večer v létě, v zimě to bylo podstatně dřív, se začala postupně otvírat okna. V nich se objevil rodič a ulicí se ozývalo: „Péťóóó, večeřééé!“ „Haničkóóó, domůůů!“ Když byla hra obzvlášť poutavá, volání se opakovalo a získávalo na intenzitě. Rodičům docházela trpělivost, přidávaly se nabídky různých trestů, od „nedostaneš najíst“ nebo silnější kalibr „Mám si pro tebe přijít?“ až po „Počkej já tě seřežu, až budeš modrej!“ K večeři býval většinou taky chleba, ať už s máslem, nebo vajíčkem, sem tam se koupily sardinky, nebo sádlo a cibule. K snídani opět chleba s máslem, někdy džem, sýr a třeba bílá káva, nebo mléko a v neděli se čekalo na báječné opravdové kakao.
Chleba se mazal i do školy k svačině a zase to bylo většinou máslo. K tomu se přidalo nějaké ovoce. O přestávce byly časté otázky: „Co máš k sváče?“ a odpovědi moc pestré nebyly. Když měl někdo v pondělí na chlebu pečené maso z neděle s okurkou, nebo zbyl salám po nějaké rodinné sešlosti, či jiná bašta, tak parta okolo dotyčného šťastlivce spustila: „Jééé, dej mi kousnout.“
Dej mi kousnout – to nás provázelo celou školou. Když jsme chodili na nižší stupeň, bylo to trošku drsnější. Převelikou vzácností byly „žvejkačky“. To bylo opravdu velmi zřídka, protože – nedalo se svítit, rodiny šetřily, tak i taková věc byla jako odměna, nebo když přišla návštěva a donesla je jako dárek dětem.Taková opravdová plochá americká – dotyčný byl obletován a stoupl na dětském společenském žebříčku do výšin. Navíc se ve škole žvýkat nesmělo a když šťastlivce se „žvejkou“ nachytala „úča“ musel jít tu vzácnost vyplivnout, což se rovnalo tragedii. Někdy se žák snažil vyplivnout žvýkačku jen na kraj koše, aby si ji mohl o přestávce znovu vzít…Nebudete věřit, ale takový poklad vydržel až několik dní! Hmota se na noc odkládala, resp. přilepila někam a ráno se opět použila. Po pár dnech to bylo černé, upatlané, tvrdé. Ráno se to v puse rozdrobilo na kamínky a ty se musely sežvýkávat do té jedné koule. Čím byla „žvejkačka“ starší, tím déle to trvalo. Protože žvýkání bylo tak vzácný a úžasný zážitek, gumový zázrak putoval z pusy do pusy. Kamarádkám se nedalo odmítnout, když zaškemraly:
„Dej mi žvejknout.“