Když jsme občas jezdívali na Oravu z Ružomberku, ve Vyšnom Kubíně jsme míjeli nádhernou kúrii. Překrásná stavba čím dál víc podléhala zkáze a mně to lámalo srdce. Přestože jsem nikdy netoužila bydlet ve vlastním domě, nechtěla jsem ani chatu, ani žádnou jinou nemovitost, při pohledu na rozkošný kaštieľ – tak se to jmenuje na Slovensku, jsem říkávala Manželovi: “Se služkou a zahradníkem bys mi tohle mohl koupit.”

Nekoupil. Míjel čas a já jsem měla možnost sledovat, jak ta půvabná budova upadá a chátrá.

Není to tak dávno, když jsem na internetu objevila, že kaštieľ je nádherně zrekonstruovaný, je z něj hotel a má i restauraci. Musím říct, že mě to nesmírně potěšilo, byla jsem nadšená, že můj oblíbený objekt vstal z mrtvých. Hned jsem věděla, že ho musím navštívit a “vyzkoušet”.

Se zaneprázdněným chotěm to však moc jednoduché není. Bohapustě jsem zneužila jeho euforii, když se po týdenním pobytu v nemocnici vrátil domů. Pípla jsem, že už mám pro sebe vybraný dárek k svátku. Manžel celý nadšený z toho, že má po starosti, očekával mé přání. Vybalila jsem večeři spojenou s prohlídkou v Kaštieli Kubínyi.Zapla jsem na turbo – hnedle jsem využila hezkého počasí, že vůbec nemusíme čekat ještě celý měsíc, protože kdovíjak bude, teď máme takový poměrně volný režim, že by nás zase spolkl nějaký kolotoč, po absolvování operace se nedá v práci zabrat na plný a bla bla bla. Zabralo!

Za tři dny jsme vyrazili. V podvečer krásného teplého podzimního dne byl rozkošný zámeček ohrazený zděnou zídkou se šindelovou stříškou zalitý sluncem. Zahrada není ani velká ani malá, k té stavbě je úplně akorátní, dokonale udržovaná. Z bývalé stáje je vybudovaná restaurace. Moderně, ale vkusně, s velkými okny, venku decentní sezení u několika zahradních stolečků. Tam nás vřele přivítali dva pánové, kteří nám vyprávěli o okolní krajině, o historii jména původního majitele Kubínyi. Sdělili mi, že bronzová socha Martina Kukučína, která kdysi vítala návštěvníky Oravy u hlavní cesty je přemístěná ve vedlejší vesničce, kde je i jeho muzeum. Z rozhovoru vyplynulo, že starší pán je zahradník, který areál udržuje opravdu příkladně a mladší nás potom obsluhoval jako pozorný číšník. Měli jsme domluvenou prohlídku, tak se nás po krátké procházce parkem ujala mladá srdečná slečna. S nadšením nám vyprávěla o historii a rekonstrukci té bývalé ruiny. Vodila nás rozkošnými komnatkami, kde z původního vybavení nezbylo vůbec nic. Ocenila jsem citlivou a precizní práci restaurátorů stropních fresek, dokoupený a dokonale ošetřený dobový nábytek, překrásné obrazy, kříšťálové lustry. Komunistický režim to dokonale zdevastoval a majitelům trvalo celých osm let, aby usedlost vykvetla nanovo. Možná můj názor nebude sdílet každý, nejsem odborník, ale málokde jsem viděla, aby se vrátil čas do zničených míst tak autenticky.

Následoval pobyt v restauraci. Interier nemá omítky, pouze kámen a sem tam cihla. Velmi jednoduchý, až minimalistický nábytek nechává vyniknout černé křídlo uprostřed místnosti. Lustry jsou z foukaného skla s ověsky – dokonalé propojení historie a současnosti. O večeři bych mohla napsat samostatný článek. Posezení “podmáznuté” nevtíravými tóny “španělky” začalo pozorností šéfkuchaře – na kamenu servírovaný malý domácí chlebíček s kouskem ryby a želé z jeřabiny, zdobený smrkovým výhonkem luhovaným v koriandru. Jako předkrm jsem měla skvělou raviolku s trhaným husím masem, Manžel si dal báječnou rybí polévku. Druhé jídlo jsme měli stejné. Vykostěný pstruh na grilu a jako příloha byla čočka vařená v rybím vývaru, k tomu zelenina – talíři to slušelo, pusince chutnalo. Nepamatuju, kdy mi pstruh tak ulahodil. Na závěr jsem si dala neskutečný čokoládový koláček. Jedno lepší než druhé než třetí, prvotřídní obsluha milého číšníka. Když jsme se dozvěděli, že kuchař má 23 let – vyrazilo nám to dech. Ocenila jsem nejen dokonalou a bezchybnou přípravu všech jídel, ale byla jsem unešená nápady a kombinacemi. V životě by mě nenapadlo dát k rybě čočku, nebo kus stromu na chleba! Výsledky však byly skvostné.

Odjížděli jsme kolem osmé, vznešený Choč, nejvyšší hora Chočských vrchů, který se tyčí nad Vyšným Kubínem byl už ponořený ve tmě. Spokojeně jsem klimbala v autě, doufala, že neklimbá Manžel, ale v podstatě mi to bylo tak nějak jedno. Tak krásný večer by mohl být i kouzelným závěrem života.

Zase jsem trochu morbidní, ale ujišťuji vás, že návštěva toho pohádkového místa stojí za to. Dělá mi dobře na duši, že ten můj “liblink” je stoprocentně v dobrých a laskavých rukou. Starají se skvěle jak o nemovitost, tak o své hosty.