Doma jsem si baletila v kuchyni a těšila se na Manžela, který se vracel ze zahraničí. Právě mi volal, že za čtyři – pět hodin je doma, jede se dobře, v autě panuje výborná nálada a cesty jsou zatím bez komplikací. Je prima, že po čtyřiceti letech manželství se na sebe stále těšíme a je nám spolu bezva. Kochala jsem se v těch fajn pocitech, když zazvonil zvonek od domovních dveří.  Zvedla jsem telefon a určitě vám nemusím popisovat můj stav, když se zdola ozvalo – policie, prosím otevřete. Udělalo se mi nevolno, výtah se mimořádně pomalu loudal do našeho patra, než se jeho dveře otevřely, měla jsem puls na maximu, v hlavě obrázky rozšrotovaného auta, Manžela zalitého krví… “Něco se stalo Manželovi?” bylo první, co jsem na dva policisty vyhrkla, sotva otevřeli výtahové dveře.  Ujistili mě, že ne, přišli prý kvůli něčemu jinému. Chvíli mi trvalo, než jsem jim vysvětlila moji reakci a než jsem se dostala jakž takž do normálu. Pozvala jsem je dál a ptala se, v čem jim můžu být nápomocná, co se stalo.

“Váš manžel byl prý nedávno v nemocnici a tam měl k dispozici nějaký držák, nebo nějaký nosič?” Oči navrch hlavy, mozek rotoval na plné obrátky, pusa otevřená a netušila jsem, o co tu kráčí? Pak mi došlo a já jsem se svalila na křeslo a smála jsem se, až jsem nemohla popadnout dech. Opadl ze mne strach, respekt před policií, ta úleva ze mne udělala pomalu hysterku, jen se mi z očí řinuly slzy smíchu…

Stalo se, že Manžel dostal na chatě vysokou teplotu, nemohl se vymočit a stav se každou minutu zhoršoval. Zavolala jsem RZP a sanitka přijela v rekordním čase. Dva velmi příjemní profesionální a vstřícní záchranáři Manžela vyšetřili a naložili do vozu, aby ho odvezli do nemocnice. Zásah “rychlé” byl skvělý a měla jsem pocit, že Manžel je v těch nejlepších rukou. To byl do doby, než se dostal do špitálu. Tam mu sice v prvních chvílích pomohli od bolesti a teplot, ale tím péče zhasla. Vzal si tzv. nadstandardní pokoj, kde měl nejen svoji koupelnu,WC, lednici a TV, ale i nadstardardní nezájem personálu. Sdělili mu diagnózu, zavedli katetr, nasadili antibiotika a šlus. Nikdo mu neřekl co mu vlastně je, jak bude léčba pokračovat, jaká je prognóza. Když jsme s Dušinkou přišly za ním, sáček s močí se povaloval na posteli, a když jsme žádaly, aby ho zavěsili na lůžko ze strany,dlouho nemohla sestra najít háček na jeho uchycení. Dala jsem si zavolat lékařku, která mi sdělila, že se jedná o silný zánět prostaty, který se asi za dva týdny bude řešit operativně. Druhý den manželovi katetr na zkoušku zrušili, ovšem močit nemohl, tak sehnal sestru, která mu sice slíbila, že ho nechá odvézt za lékařem, ale trvalo to tak dlouho, že Manžel měl takové bolesti, až musel na oddělení udělat skandál, aby se mu věnovali a katetr zavedli. Naštěstí nebyl v nemocnici dlouho, když ho propouštěli, ošetřovatel mu přišel předat papíry, pár tabletek léků s tím, že všechno potřebné mu předepíše obvodní lékař, a protože to bylo v pátek, tak až v pondělí a za dva týdny je objednán na operaci, o které mu nesdělili vůbec žádné podrobnosti. Nedostal žádné informace o zdravotním stavu, na sáček s močí nedostal nic, měl si ho nést třeba v ruce? Manžel žádal ošetřovatele, aby si mohl zapůjčit háček z postele, který si zavěsí za opasek a půjde ven bez toho, aby půlka města byla obeznámena s jeho zdravotními problémy. Odpověď zněla, že se to nedá. Manžel si ho chtěl odkoupit, nelze však ani to!? Můj choť není beránek. Vytočilo ho to natolik, že dost zvýšeným hlasem oznámil ošetřovateli, že si tedy držák krade. Nemocnice propustí pacienta bez toho, aby mu zajistila aspoň minimální pohodlí, s minimem léků a pomůcek, co mu poskytne, je minimum informací.

V pondělí po propuštění dostal Manžel vše potřebné k fungování od obvodní lékařky a háček na sáček od katetru jsme vrátili do nemocnice po jedné sestřičce, která ho předala na urologické recepci.

Naštvaný ošetřovatel tedy podal hlášení na policii, že pacient odcizil držák na sáček s močí v hodnotě pár šupů. Policie byla u nás třikrát, než mě zastihla doma, moji “výpověď” musela ověřit u oné sestry, která držáček vracela a samozřejmě ještě musela navštívit manžela, aby všechno potvrdil. Všechny informace, které takto získala, musela zpracovat do písemné zprávy a rozeslat na patřičná místa. Když si ti dva chlapci vyslechli, jak k celé “kause” došlo, chechtali se se mnou. Slzy tekly nám všem, ale do pravého veselí to mělo jaksi trochu daleko.

Manžel si našel urologa v sousedním městě, který ho tam pár dnů hospitalisoval, udělal spoustu vyšetření, nastavil léčbu tak, že dodnes se operace nekonala, byť od té doby uplynuly dobré tři roky…