všechny.Buďto budete se mnou souhlasit a loknete si toho utrejchu , nebo budete plní jedu z toho, že zapšklá bába frflá a je víc než cimprlich. Už týden se se mnou mazlí nějaký virus, tak se doma moc nepřetrhnu, udělám to nejnutnější a jen se tak povaluju v křesle s knížkou, časopisem, křížovkou, nebo háčkováním. Hučí mi u toho televize, abych neměla mezery ve vzdělání a nepřišla o nějaké novinky. Často se stane, že mi puštěný program nevyhovuje a já se snažím přepnout na něco poslouchatelného. Přepínám, stanice skáčou jedna po druhé a já chápu, proč se jim říká kanály. Dopoledne se vysílají takové ty věci z „reálného života“. Buďto se „čenžují“ manželky, nebo někdo hubne, cizí lidé jsou nacpaní pod jednu střechu a tečou jim nervy, vaří, krmí a kritizují se účastníci rádoby kulinářské soutěže a z obrazovky padají tzv. normální slova – bordel, chlastat, žrát, prase, svině, debil,huba,držka,ksicht…Kdysi jsme bývali v průšvihu, dnes se člověk ocitá zcela veřejně úplně někde jinde.A tohle všechno je ještě ten mírnější a v podstatě pohodový slovník.  Moderátor se baví se ženou, v jedné ruce mikrofon, druhá ruka v kapse…Čím starší muž, tím svižněji vyskočí z křesla, pokud na jeviště vstoupí žena. Mladíci většinou netuší „která bije“. Přestala jsem se tomu divit, když jsem nedávno navštívila školu, která nese jméno pána, který v životě kladl velký důraz na slušné chování a zdvořilost. Ve škole na chodbě přistoupila paní učitelka (v důchodovém věku) k žákovi rozvalenému na židli a něco chlapci sdělovala. Ten nejen, že nevstal, ale ani nezměnil polohu a paní učitelce to evidentně nevadilo.

Docela často se mi stává, že přijdu do obchůdku, kde  mladičká prodavačka sedící na židličce štěbetá s někým u mobilu a ani si nevšimne, že má zákaznici. Vždycky se mi vybaví moje babička, která ještě v 80 -ti letech stávala za pultem v knihkupectví, a když jsem ji vybízela, aby si sedla, pokud si zákazník prohlíží knížky sám a nevyžaduje radu – odpověď zněla: „To nás pan Tolman neučil.“ U pana Tolmana získala výuční list v oboru knihkupec a úcta k zákazníkovi byla vedle odborných znalostí, nejdůležitější.

Před dvěma týdny jsem si koupila Vlastu. Tam se na několika stranách dozvím, kolik minut ráno mám věnovat gymnastice tváře, jak dlouho a čím si masírovat lokty,  že nesmím zapomínat na dekolt, aby neprozradil můj věk! Co jíst, abych nepřibrala ani deko, kdy a jak se dá na stoličce procvičit svalstvo celého těla, aby si okolí nevšimlo, že cvičím, co všechno si musím koupit na nehty, v čem je máčet, aby se nelámaly, z čeho upatlat masku proti vráskám, na výživu pleti, v čem se koupat, abych měla do rakve kůži jak mimino. Samozřejmě je tam také módní rubrika, vypadat tip top za každých okolností. Pár docela solidních rozhovorů a tentokrát tam byl sloupek – Dopis z Paříže.  Mladá dáma si stěžovala, jak těžko se jí v Paříži žije – chudák nemůže v pekařství jen poděkovat, ale musí poděkovat -děkuji madame, ubohé děti  jsou peskovány za to, že ji osloví pouze – slečno a ne slečno Ivo, pisatelka byla značně rozhořčená, když jí strážník vyčetl, že mu nepoděkovala za to, když ji upozornil na zavírací dobu parku. Divila se, že rodičům víc vadí, když se jejich dítě považuje za nevychované, než za „totálního blba“. V rodině svého přítele si nemůže vzít kdykoli cokoli z chladničky, protože i taková „hloupost“ jako je jídlo má svá pravidla! Vychování a zdvořilost jí překážejí tak, že z dopisu přímo čišel stesk po tom, co všechno se může u nás. Jak jsme vlastně svobodní, nenucení a rozkošně bezprostřední.

U nás se toho opravdu může dost a my si nenecháme stříhat křídla v žádném případě! A tak se stane, že někdo s takovými křídly dolétne na místa nejvyšší a ten, kdo si je rád sám přistřihuje, není „jeden z nás“. Volové, nastal čas, abychom svět učili my!