Umělou hmotu nemám ráda. Jediné PVC, které jsem doopravdy milovala, byla panenka, kterou jsem dostala od Ježíška. Měla půvabnou tvářičku, nikterak přemalovanou, hezký účes a krásně voněla. Sestra dostala stejnou a samozřejmě jsem si myslela,že mám tu roztomilejší. Když jsme se jedna na druhou naštvaly, nepraly jsme se my, ale dokázaly jsme ubližovat panenkám. Čapla jsem její pančavu za nohy a třískla s ní o stůl. Vzápětí jsem to měla zpátky s tou mojí a pak jsme se Sestrou svorně brečely a utěšovaly naše “děti”. No, i holčičky jsou občas pěkné bestie.
Když jsme přišly k pár halířům, strkaly jsme je do umělohmotné kasičky v podobě muchomůrky. Deset korun jsme střádaly hodně dlouho. Chtěly jsme koupit dárek rodičům a vydaly se do města na nákup. Vzaly jsme houby sebou a kráčely městem. Ve výlohách byly věci různé, ovšem na naše úspory drahé. Až mi v nějakých domácích potřebách padl zrak na ohromnou nádheru! Dezertní talířek černý, taktéž podšálek a hrníček na kafe žlutý jako kanárek! Tvar byl opravdu elegantní, dnes se tomu říká “bruselský styl”, ovšem materiálem byl nějaký tenký bakelit, což jsme tenkrát vůbec neřešily. Podstatné bylo, že jeden stál čtyři koruny! Naši oba kafaři, nebylo lepšího výběru! Vysypaly jsme desetníky a pětadvacetníky z muchomůrky na pult a bylo to naše! Za zbylé dvě kačky jsme koupily přenádhernou umělou růži. Tu jsme doma naaranžovaly do krabice od bot, kterou jsme vystlaly vatou z maminčiny domácí lékárničky. Zařval na to celý balík. Hrníčky jsme zabalily do nevím jakého papíru, ale nakreslily jsme srdíčka, navázaly na to mašle a slavnostně jsme šly dárky předat. Naši se samozřejmě potěšili a hned si kafčo dali a dělali, jak jim přenáramně chutná. Dětství a mládí jsem strávila s kafemlýnkem v ruce, neboť jak jsem zmínila, “kafčo” se u nás pilo hodně a já jsem ho od útlého dětsví připravovala. Byla to moje první kuchařská zkušenost. Myslela jsem si, že budu kávičku připravovat do těch úžasných, nádherných, s láskou darovaných hrníčků. Pár dní to naši statečně vydrželi, ale potom si začali říkat o své tradiční porcelánové. Samozřejmě jsem se ptala proč. Tatínek mi odpověděl, že sice si našeho dárku moc váží, ale káva si takový materiál nezaslouží. Dnes rodiče obdivuji i za těch pár dní, co to odhodlaně vydrželi.
Postupem času se domácnost začala plastem zaplňovat. Sem tam se koupila praktická miska, která se nerozbila, když se s ní někde ťuklo. Maminka si “vydupala” nákupní košík z bílé hmoty s mřížkami, které si hned ženy začaly proplétat stuhama. Která jich měla víc, byla módnější. Za pár měsíců košík zežloutl, popraskal a byl na vyhazov, mističky a nádobí zešedlo a poškrábalo se, ale ani to neodradilo lidi, aby nekupovali dál. Kabáty zvané šusťáky, lžičky od soudruhů z NDR zná každý, slámky z opravdické slámy se taky rychle vyměnily za ty co nejbarevnější…Přišlo pobláznění odporným chemlonem, z kterého se pletly svetry, lepily se z toho příšerné gobelíny, háčkovaly tašky – když to píšu, tak mám husí kůži, brr. No a dederonky? Fujtajbl. Stejné to bylo v nábytkářském průmyslu – poličky, nábytek, linoleum z PVC… Děs běs.
Bylo to lákavé, protože to bylo levnější, dost často praktické, přinejmenším lehčí a pokud to nějak nežloutlo, taky trvanlivé. Bohužel, až moc.
V roce 1979 mi bylo dovoleno naší stranou a vládou navštívit Sestru ve Švédsku, kam se vdala. Vidět v čase zuřícího socialismu takovou zemi byl šok, který trval celou dobu mého pobytu a ještě dlouho po návratu domů jsem se nemohla vzapamatovat a brečela u prázdných regálů v potravinách nebo drogerii, textilu, u upatlané zeleniny, kde jsme půl ceny zaplatili za hlínu, vlastně všude…Ve Švédsku jsem se rozvzlykala v obchodě pro psy a kočky, kde měli rozmanitější sortiment pro zvířata, než u nás v kvelbech pro děti. Obdivovala jsem všechno. Sestře házeli do schránky letáky s reklamou! Mohla mít přehled o výhodných nákupech. Nápoje se prodávaly v pet lahvích, plechovkách a tetrapaku – výrobci mysleli na zdraví zákazníků – nemusí tahat těžké lahve. Všude vám dali krásné plastové tašky, člověk mohl jít ven jen s kabelkou, ale prodejce se postaral o to, aby své zboží mohl prodat a vy pohodlně a bez starostí nakoupit. Opravdu jsem byla nadšená a nezamýšlela jsem se nad odpadem a problémy, které nastanou.
Ovšem jen do té doby, než jsme se sami stali součástí tohoto životního stylu. Dnes máme na schránce nápis – nevhazovat reklamu, v obchodech si bereme minimum mikrotenových sáčků a snažíme se žít bez igelitek, jednorázové věci ani náhodou…
Pravda je, že někdy, občas, málokdy a zřídka vezmu plast na milost. Do koupelny si nedávám skleněné kelímky a lahvičky, protože když se člověku něco rozflákne na střepy, není to nic moc. Taky jsem si na léto koupila ne moc hezkou, no, skoro ošklivou, ale nesmírně lehkou a praktickou kabelku. Má takovou neutrální hnědo-měděno-stříbrnou lesklou barvu (no hnusná, no.) ale tak nějak jde ke všemu co nosím a hlavně – má takový tvar, že je sice malá, ale vejde se do ní nevěřitelné množství, samozřejmě velmi potřebných věcí. Takže, když vpluju do kvelbu jak mondéna oděná v bavlně, vlně, viskoze nebo hedvábí, kožené střevíčky, bižuterie ze dřeva, hedvábí, kovu, nebo skla, přes ruku mám apartně zavěšenou tu hrůzu a vysvětluju prodavačce, že čtyři procenta elastanu v bavlně nesnesu, protože umělou hmotu nemusím, asi to moc věrohodně nevypadá.
A proč mám na obrázku ten věneček? To dělám na hroby z toho, co mi dá louka a les. Korpus si udělám z mechu, nebo sena či slámy a nastrkám na to všechno co najdu. Z celého věnečku zbyde jen pár ťuplíčků z tavné pistole a pár kousků drátu. (Už se třesu na vaše ohlasy, ve kterých mě zas budete chválit jak jsem šikovná!!!) A víte kam bych ten věneček ráda dala?
Na hrob veškeré nepotřebné umělé hmoty!
(kabelku si ale nechám)