země mému srdci blízká.Poprvé jsem tento stát navštívila v roce 1993 a úplně mě okouzlil. Dlouho před tím jsem se zajímala o holokaust, dějiny židovského národa a o jejich domovinu.Byla jsem tam několikrát, poprvé na pozvání firmy, se kterou spolupracovala Manželova firma, potom díky přátelství, která jsme během dalších let navázali. Naposledy jsme tam byli před šesti lety, a proto, když Manžel projevil přání, že bychom se tam mohli letos podívat zas, nemohla jsem se dovolené dočkat.

Let byl příjemný, viditelnost solidní, tak jsem za ten poměrně krátký čas letu sledovala proměnu krajiny – proužky a pásy  polí od světle hnědých až černých po sklizni, k zelenavým plochám ozimin, lesy více či méně hluboké, listnaté, smíšené i jehličnaté, krajina protkaná stužkami říček a řek, které vesměs směřovaly k širokému Dunaji.Sem tam město, vesnička, osada s červenými, oranžovými střechami, pěšinky, cesty, dálnice vytvářející bohatou síť pohozenou na zem. Barevná škála se posléze změnila na odstíny hnědé v horách někde nad Tureckem, a víc se tak zvýraznil kontrast nádherně azurového moře posetého miliony třpytících se vlnek. Připadalo mi to, jako by se nebe plné hvězd ocitlo na zemi.

Izrael nás už z dálky vítal oranžovým nádechem, aby se, když jsme byli blíž, sytě zaskvěla jeho typická zemina, které se říká chamra. Už z letadla bylo vidět, jak se Izrael dynamicky mění, za šest let se postavila spousta nových domů, dálnic a jednotlivá města a městečka se postupně přibližují k sobě. K bydlení je vhodnější část od Jeruzaléma na sever, poušť Negev a Judská zabírají v malém státě značnou část, hodně půdy využívá zemědělství, výstavba domů je tím limitována.

Z letiště Ben Guriona v Tel Avivu jsme jeli vlakem, směr Haifa, tam nás měla čekat naše kamarádka Rút. Vlak moderní, pohodlný, čistý, s WC.  Zajímavé je, že ve vagonu s místenkami je zákaz telefonování a hlasitého hovoru. Lidé to nejen dodržují, ale pokud někdo tato pravidla poruší, neváhají provinilce slušně napomenout, navíc se o pořádek stará průvodčí, který vagon pravidelně kontroluje.

Do Haify trvala cesta něco málo přes hodinu, a když jsme na paralelní dálnici viděli kolony a zácpy aut, byli jsme rádi, že jedeme vlakem. Haifa je třetím největším městem země. V Izraeli se říká – Jeruzalém je na modlení, Tel Aviv na zábavu a Haifa na práci. Na městě je to vidět. Na pobřeží je velký přístav. Jsou tu také hezké pláže, ale hned za nimi výškové budovy různých izraelských i světových institucí, jako třeba Technion, nebo Silicon Valley a spousta dalších. Dál se město rozkládá na úbočí dlouhého kopce Karmel, který ho celé objímá z východní strany, na jeho dlouhém hřebenu se tyčí budova University. Atraktivitu svahu i města dodávají zahrady církve Bahai.Založil ji Íránec, resp. Peršan Bahá u lláh. Údajně je to jedna z nejmladších církví, má kolem sedmi milionů věřících po celém světě, kteří sem jezdí zahrady udržovat. Snad to stříhají manikúrovými nůžkami, netrčí ani kousek travičky mimo předepsaný tvar.Před šesti lety jsme měli možnost bavit se pár minut se členy této církve, velmi příjemný manželský pár z Jižní Ameriky, tuším z Brazílie. Ti nám chválili učení a jeho liberálnost. Sama pro sebe jsem si informace shrnula do jedné věty – věř si v co chceš, jen plať. Cesty se klikatí mezi jednotlivými čtvrtěmi, do kopce, z kopce, ale i když jsou na první pohled dostatečně široké, provozu pomalu přestávají stačit, hlavně v dopravních špičkách se tvoří kolony. Haifa je plná zeleně, cesty lemují eukalypty, různé druhy fíkusů, oleandry, cypřiše, tuje,různobarevné bugenvily, nechybí parky vysázené kytičkami. Je to fotogenické moderní město, kde vedle sebe žijí všechna tři náboženství bez problémů.

V Nahariyi – městě severně od Haify navštěvujeme své další přátele. Tam jsme čas trávili u nich doma, protože horko a vlhko vyšší než v Haifě nás ochromovalo. Ven jsme vyrazili až k večeru, kdy sluníčko polevilo ze své intenzity a u moře foukal osvěžující větřík- ovšem kolem 30-ti st bylo. Byla sobota večer, konec šabatu a snad celé město se vyrazilo bavit. Západ slunce nad mořem přidával kouzlo rozšafné atmosféře, lidé různých vyznání, barev, věku se procházeli po pobřežní promenádě, všude plno smíchu a veselí. Došli jsme k větší plážové restauraci, vedle které byla taneční plocha. Na té se nejdřív učily děti pod vedením lektora židovské národní tance a potom večer “parket” ovládli dospělí od pubertálního věku až po stařičké kmety a babičky. Každá z nespočetného množství písniček měla svoji choreografii, kterou ti lidé ovládají. V tom tanečním mumraji se náhodně potkávali známí, kamarádi a přátelé, povídali si spolu při tanci, spontánně odcházeli, přicházeli, eventuálně se zastavili na kus řeči při kraji a národ se bavil. K našemu stolu si přisedali přátelé našich přátel a jejich přátelé, srdečnost a veselí vládlo večerem, člověk měl pocit, že se všichni znají, i když to zdaleka není pravda, vřele si povídali i lidé, kteří se viděli poprvé v životě.Tyto sobotní tanečky se prý pořádají v celé zemi. Carpe diem Izraeli není cizí.

Dalším městem, které jsme navštívili bylo Akko, starověký přístav už z dob Féničanů a poslední křižácké město, kde je dodnes zachovaná a stále rekonstruovaná pevnost Johanitů. Možná i díky ní odolalo město Napoleonovým vojskům. Kamenné hradby, domy, klikaté úzké uličky chránící před sluncem, tyrkysové brány, dveře a rámy oken arabských obydlí – údajně má tato barva ochrannou funkci proti pekelnému zlu – na terasách a balkonech polozbořených trosek se suší vyprané prádlo. Je to středověká památka, která však doposud žije, její součástí je rušný arabský trh se spoustou barev koření, orientálních oděvů, domácích potřeb, suvenírů, úzkou ulicí se line zápach ryb, které se tu prodávají, do toho zavoní skořice, římský kmín,spousta jiného koření nebo pečené dobroty ze stánků s občerstvením. Samozřejmě si na své příjde i ucho – arabská hudba, pokřikování prodavačů – autentičnost trhu je úžasná.

Do Tel Avivu jsme jeli vlakem a taxikem jsme se dopravili k univerzitě, kde je Muzeum židovského národa. Pro mne velmi zajímavá expozice, která mapuje návraty Židů do Palestiny a Izraele z diaspory. Je fascinující, jak lidé, kteří žili v různých částech světa po staletí, se vraceli do své země s mentalitou a návyky z jednotlivých zemí, s různými zkušenostmi a poznatky, každý s jiným stylem života – ti všichni se dokážou semknout a svůj Izrael budovat tak, aby se jim v něm žilo co nejlépe. V Izraeli žijí příslušníci třech světových náboženství, samotný judaismus má spoustu směrů,které mají často mezi sebou spory, ale když jde do tuhého a to tam jde velmi časo, dokáží se Izraelité spojit a “jedou”.

Posledním výletem byla Magdala, kde je kostel Máří Magdaleny, ovšem tam mě úděsné horko 39st C nepustilo. Byla jsem ráda, když jsem se z klimatizovaného auta dovlekla k relativně novým vykopávkám nejstarší synagogy z 1.století n.l. v galilejské oblasti. Synagogy byly vlastně školy, nebo studovny tóry a až po zboření Chrámu v Jeruzalémě  v roce 70 n.l. začaly sloužit i jako modlitebny.

Tiberias – starobylé město na břehu Galilejského jezera, kousek od Magdaly se mění. Před dvaceti lety to bylo turisticky atraktivní živé místo, dnes se z něj stává – dle našich přátel – zkostnatělé ultraortodoxní středisko, kde se puritánsky dodržují všechny židovské tradice. Stěhují se sem tzv. religiozní židé, kteří nepracují, jejich smyslem života je co nejpočetnější rodina a studium Tóry a Talmudu.Pobírají velmi solidní státní příspěvky na živobytí. Příslušníci těchto náboženských praktik odmítají sloužit v armádě, která je pro ostatní povinná. Chlapci slouží 3 a dívky 2 roky. Vůbec se nedivím, že se to mnohým , z mého pohledu “normálním” lidem nelíbí. Navštívili jsme hotel Dony Gracie – ženy, která v čase inkvizice ve Španělsku zachránila stovky Židů, když byli pronásledováni, vytvořila pro ně únikovou cestu.

Izrael je na jedné straně moderní stát, věda a výzkum v mnohých oblastech zabírá první místa statistik úspěšnosti, klade se tu velký důraz na vzdělání, školy a univerzity jsou na světové úrovni, nezaostává ani kultura. Technologie, průmysl, zemědělství – to všechno je na špičkové pozici. Na straně druhé – pokud přiletíte do Izraele během šabatu- to jedině v případě, že budete klienty jiných aerolinek, než jsou izraelské, El Al – totiž o šabatu nelétá, tak jako nejezdí vlaky, státní autobusy. Na cestách je podstatně méně aut, židovské obchody jsou zavřené. Hotely pracují na poloviční výkon. V ortodoxních čtvrtích se život zastaví úplně.  Člověk z Evropy se ocitne v jiném světě. Sňatky a rozvody má na starosti rabín a pokud si moderní Žid nebo Židovka chce vzít partnera z jiného etnika, má smůlu, musí absolvovat cestu na Kypr, tam je jiný rabín oddá a sňatek je v Izraeli platný. Na otázku jak je to možné jsem do dnešního dne odpověď nenašla.

Svatá zem je zajímavá v mnoha ohledech. Svatá je pro tři světová monoteistická náboženství, což nahrává turismu a obchodu. Tisíce turistů a poutníků, kteří jezdí na posvátná místa, někteří s výrazem lhostejným, jiní s udiveným a uctivým, ohromeným nebo pokorným, občas natrefíte na fanatika, který je mimo realitu – ti všichni přinášejí své peníze hotelům, restauracím i drobným obchodníkům. Arab zabalený do “arafatky” vám bude strkat do rukou křesťanský růženec, židovský krámkař vám bude prodávat vodu a bude se dušovat, že je zaručeně z Jordánu a křesťan má ve svém stánku židovské menory…

Samostatnou kapitolou je kuchyně. To by se dala napsat napsat kniha a stejně by to nestačilo. Za týden jsme s Manželem spořádali určitě několik kilogramů humusu – lahodné cizrnové pomazánky, která se hodí snad ke všemu. A to “všechno” je v Izraeli plné barev, vůní, chutí, mix  zeleniny, ovoce, koření,mořských potvůrek, různé druhy chleba, především arabská pita, masa připravovaná expresně, ale i několik hodin, sladkosti opravdu sladké, voňavé, lepkavé a výborné. Je radost navštívit arabskou restauraci, kde vás vítají jak dalšího člena rodiny, na stůl vám donesou spousty malých mističek se saláty, pomazánkami, olejíčky a vším možným, humus chybět nesmí a to má být jen předkrm! K druhému chodu jsme se v restauraci nikdy nedostali. Na co však bylo míslo vždycky – arabská káva s kardamomem. Občas si ji dělám i doma, ale jako hodně věcí – nejlepší je tam odkud pochází a kam patří. V restauraci v Akku nám vyrazil dech číšník, který odklidil ze stolu tak, že si dal na stůl největší talíř, potom spoustu těch menších na něj naložil jako lupínky kytičky, na to stejným způsobem poskládal menší mističky, kterých bylo také požehnaně a v jedné ruce tu obří porcelánovou květinu odnesl.

Izrael mám ráda. Moc. Je nádherný, plný historie, zajímavostí, duchovna a všeho možného i nemožného. My jsme s Manželem dostali bonus v podobě našich židovských přátel, kteří patří k nejlepším lidem, které na této zemi znám. Jejich upřímnost, vroucnost, snaha postarat se o nás a splnit nám nač jen pomyslíme nám každým dnem vyráží dech. Jednou za čas si “skypneme” abychom se ujistili, že je všechno vpořádku. Jsme od sebe tisíce kilometrů, ale víme, že se máme.Těšíme se, až zase oni navštíví nás. Bylo nám nejen krásně, ale i veselo, protože náš Jacob – švagr Rút je samý vtípek a legrácky. Na závěr tedy příhoda, kterou nám vyprávěl a nezapře skvělý židovský humor:

Jeho žena dostala před lety od něho k narozeninám elektrickou vrtačku. Když na ni s údivem zírala, nechápala to a odmítla ji, Jacob to komentoval – nejen, že jsem měl vrtačku, ale mohl jsem se i urazit a navíc se mnou nemluvila!