Ria a její Staroušek se už pár týdnů vznášejí nad zemí…

Jejich mladší syn se žení. Jedná se vezkrze o současný typ svatby. To značí – partneři už spolu nějaký ten pátek žijí, stihli postavit rozkošný domeček, po kterém jim cupitá dvouletá holčička. Teď se tedy v duších rodičů rozhostí klid a co nevidět se naplní slova Jiřího Suchého: ” V podstatě se nic nezměnilo, leč všem se jaksi ulevilo.”

Vzhledem k tomu, že Ria výborně vaří a hlavně peče, svatba nebude nijak veliká, rozhodla se, že cukroví připraví sama, aby dětem udělala radost a nabídne jim jejich oblíbené mlsky. Jednou z nich jsou kokosky, problém však je, že jsou pouze z bílků, a tak Ria začala přemýšlet – co se žloutky. Řekla jsem jí, že já jsem v šerém dávnověku, když byly doma ještě děti, pekla rakvičky, což se jí náramně zamlouvalo a pípla, že by to nebylo špatné, ale jednak je ještě nikdy nepekla a nemá ani formičky. Není problém, rakvičky upečeme u nás doma, ale po tolika letech uvidíme, jak se to vyvrbí, neboť rakvičky si občas v troubě dělají co chtějí.

Dnes nastal den D, Ria absolvovala 10 km, přitáhla tašku s krabicemi, cukr moučku, donesla si i bačkory, dokonce i mouku, byť jde do jedné dávky jen jedna lžíce! Prostě nachystaná a připravená na všechno. Vytáhla jsem formičky, nachystala tuk a mouku na jejich vymaštění a vysypání a daly jsme se do práce, která nám šla parádně. (Celý život mi nejde do hlavy jedna věc. Pokud mi při práci ukápne kapka oleje na zem, mastná je najednou celá kuchyň. Když pečlivě mastím tukem formičky, při jejich vysypávání zjistím, kam všude se ta mastnota nedostane! )Jdem šlehat těsto. Cukr, mouka, vanilka, vajíčko a teď ty žloutky, které je nutné zpracovat. No a žloutky nikde. Takže se rakvičky prodražily a životní prostředí znečistilo o dalších 20km.

Ria se vrátila v nejkratším možném čase a mohlo se pokračovat v krasojízdě. Ingredience se ocitly nejřív ve šlehači, následně ve formičkách a my pekařky jisté v kramflecích jsme vydatně klábosily. Až když se celá dávka tetelila v troubě, polil mě pot, neboť mě napadlo, že jsme tam nedaly mouku! Po vybrání z formiček byla víc než z poloviny sladká strouhanka.

Při druhé várce jsme si daly pozor náramný, těsto bylo jak se patří a rakvičky skoro ukázkové. Poslední dávku žloutků si Riuška upeče doma sama, protože by byla u nás déle než plánovala, musí se postarat o svého Starouška a já o svého manžela, kteří se každou chvíli vrátí domů z práce. Při úklidu kuchyně jsme došly k závěru, že kdysi jsme pekly “levou zadní”, takové lapsusy se nám nestávaly, dnes na každou hloupost hledáme brýle, něco si přečtem a než dojdeme k misce, zapomenem co jsme četly, lupne v kříži, když se sehnem k troubě, z artritických rukou třikrát spadne formička… Holt, směřujeme k těm rakvičkám nepečeným, ale než se tam dobelháme, ještě si dáme zmrzlinku s tou skvělou rakvičkovou strouhankou.