Jsem v šoku, rozladěná, namíchnutá, udivená a nechápu. Nedávno byly zveřejněné výsledky ankety, kde 58% Slováků uvedlo, že se za socialismu žilo líp!

Já naopak žiju v přesvědčení, že se lidé v Evropě nikdy neměli líp než dnes. Trochu si na ten socík zavzpomínám a budu moc ráda, když mi napíšete své vzpomínky a postřehy, protože každý vnímáme věci jinak.

Narodila jsem se v roce1953 a první vzpomínky mám tak mezi 2. a 3. rokem. Bydlela jsem s babičkou a dědečkem v bytě 2 1/2 + kuchyň + WC a koupelna. Zařízení bylo prvorepublikové, masivní dřevěný nábytek, vitrína s porcelánovými soškami postavenými na bílých háčkovaných dečkách – jejich prohlížením jsem strávila hodně času, dodnes je mám před očima a vím jak byly rozmístěné. Hraček jsem měla jenom pár. Byl to medvídek zvaný Míšánek. Dostala jsem ho od starky ze Slovenska a každou noc jsem s ním spala. Měla jsem také panenku Marcelku – ta byla z nějakého bakelitu a babička mi na ni šila a pletla oblečení. Potom jsem měla – jako tenkrát všechny děti – dřevěné krabičky s pohádkovýma kostkama. Byly to obrázky Marie Fischerové – Kvěchové, které jsem milovala a jednak jsem je skládala do obrázků, nebo se z nich stavěly různé věže, domečky, ohrádky, vláčky. Potom to byly knížky. Těch jsem měla opravdu hodně, od Kulihráška, Pejska a kočičky, Mikeše, až ke spoustě pohádek a bajek.Do vany jsem měla gumovou kačenku, bakelitový bílo červený parníček a panenku Plaváčka.A taky omalovánky s pastelkami.To je všechno na co se pamatuju.Nepamatuji se na nějaký pocit nudy, dlouhé chvíle, vyhrála jsem si s tím co jsem měla. Oblečení také nebylo moc. Na doma bačkůrky, boty v létě na běžné chození a na neděli. V zimě botičky kožené, do nich teplé ponožky a na sníh tzv. tatranky – filcové nad kotníčky s cik cak šněrováním na háčky. Do jarních a podzimních plískanic se nosily přezůvky. Gumový návlek na bačkoru, který se na vnějším kotníčku zapínal na cvoček, který často nefungoval a kotník byl omlácený pěstičkou. Žádné vybírání oblečení se ráno nekonalo, co babička nachystala to se obléklo. Jediné co jsem si mohla zvolit sama, byla mašle do kohoutku. To byl častý účes malých holčiček – vlasy na temeni se vzaly do pramínku, zakroutily a sponkou připevnily směrem dozadu. Kohouty se zdobily zmíněnou mašlí. Těch jsem měla opravdu hodně a visely všechny vzorně vyžehlené na dveřích skříně zevnitř na takovém dlouhém věšáčku. Pamatuju se, že zvolení mašle jsem věnovala vždy náležitou pozornost a dostatek času.

Teplá voda netekla z kohoutku, ohřívala se na kamnech. Takže ráno se nalila voda do umyvadla v koupelně, přisunulo se štokrle a žínkou se umyly tvářičky, podpaží a ruce. Nakonec se vyglančily zuby dětskou zubní pastou Perličkou. Koupání se konalo jednou týdně v sobotu a to byl rituál na půl dne. V koupelně u vany stála vysoká hnědá kamna. K nim byla přimontovaná sprcha a kohoutky s teplou a studenou vodou. V kamnech se zatopilo a muselo se čekat až se dostatečně ohřeje voda. Ta se potom napustila do vany, zředila se studenou, aby byla “akorát” a šoupli mě do ní. V koupelně bylo horko k zalknutí, byla plná páry a voněla mýdlem. To jsem měla v podobě velké kostky, která se mi skoro nevešla do ručiček. Ve vaně jsem si mohla chvíli pohrát s parníčkem, kačenkou a Plaváčkem, babička zatím chystala velikou froté osušku, namotávala vatu na zápalky, čistý župánek, soupravu na manikúru a všechno potřebné. Když babička vydrhla mě, vykoupala se sama a po ní dědeček. Ve všedních dnech se ráno mylo v umyvadle a večer nohy v lavoru. Každý den jsem měla ráno čisté kalhotky, ale ostatní oblečení se nosilo několik dní. Dědeček si košili měnil každý den a zakládal si na tom. V zimě se nosilo velmi neoblíbené spodní prádlo. Dnes se tomu říká ribano, jak se to nazývalo tehdy, nepamatuju, ale vůbec jsem to neměla ráda. Triko s dlouhým rukávem spojené s kamašemi. V rozkroku to mělo otvor. Dávala jsem přednost punčocháčům, na které se navlékly pletené kamaše – tedy pletené kalhoty bez chodidel, byla tam gumička, která se zachytila za chodidlo aby se nevyhrnovaly. Šály a čepice se často pletly doma, ruce byly schované v rukavičkách a ty se malým dětem přišívaly na šňůrku, která se protáhla rukávy kabátku zvaného hubertus a tak se eliminovalo jejich ztracení. Všechno bylo z přírodních materiálů, takže když se spadlo do sněhu, ten zabalil děťátko od hlavy k patám a byli jsme jak živí sněhuláčci.

Babička byla výborná kuchařka, vařilo a peklo se doma všechno. Maso nebylo každý den, tenkrát jsme ještě neměli lednici, tak se nedalo koupit do “foroty”. V tomto období si na nakupování nepamatuju. Vím jen, že nedaleko od nás byl “koloniál”, kde se prodávalo snad všechno co tenkrát bylo. Od mouky, kávy, bonbónů, přes mýdlo a prášku na praní až k hřebíkům. Nad dveřmi byl zvonek a zvláštně to tam vonělo.

Tehdy jsme měli pouze rádio s takovým zeleným svítícím okem – tomu jsem moc nedůvěřovala. Myslela jsem si, že mě vidí a sleduje. První hit, který jsem zaznamenala a s chutí zpívala byl Na silnici “doprášil” jeden mladý cestář žil… Bylo mi jasné, že cestář při práci práší, a když skončí, tak dopráší. Poslouchala jsem pohádky a milovala ty s paní Růženou Naskovou, topila jsem se v slzách, když se drak zmocnil princezny a byla přešťastná, když ji princ nebo Honza vysvobodil. Po pohádce vždy četli osoby a obsazení, to mě nechávalo v klidu, ale vůbec jsem netušila co dělal ten co “režijiměl”, dodnes si pamatuju fascinaci tím slovem. V neděli dědeček s babičkou mívali v rádiu koncert vážné hudby, to jsem se často divila, co se jim na tom kvílení líbí, ale občas se vyskytla melodie, na kterou jsem si baletila po obýváku. Co se poslouchalo s velkým zájmem a respektem, byly cestopisné reportáže. To jsem nesměla vyrušovat, protože slovo měli Hanzelka a Zikmund. Pro mne to byla “ta Hanzelka” a “ten Zikmund”. Když jsme v 59. koupili televizi, koukala jsem na pana Hanzelku jak na zjevení.

Tohle bylo jediné období, kdy jsem o politickém zřízení neměla ani ponětí. Hopsala jsem si životem jako každé dítko. Mohla jsem věřit a důvěřovat všem okolo a věděla jsem, že co se mi řekne je pravda. S nástupem do školy však po kapičkách přišlo to – nevěř všemu co ti řeknou ve škole… tohle se může říkat jenom doma… nikde to neříkej… Ale o tom až příště.