Nezaradené

Jsem divná.

Uklidňuje mě, že stejně divní jsou i naši nejbližší přátelé, takže v tom až tak sama nejsem.

Byla jsem v obchodě, kde občas ráda nakoupím oblečení vnoučátkům nebo dětem. Je to malý půvabný krámek, kde mají šatstvo z přírodních materiálů, dobře vypracované a střihy hodně dlouho nositelné, říká se tomu – nadčasové.

Protože starší dcerku a její holčičku nemám zrovna “při ruce”, ráda chodím s Dušinkou. Nejen proto, že zná vkus své sestry, ale také si všechno může zkusit a já mám jistotu, že Koťátku to bude slušet.

Vešly jsme tedy s Dušinkou dovnitř, manžel zůstal stát u dveří, než nakoupíme,že tam počká a než jsme se stačily nadechnout, byla u nás paní prodavačka s klasickým – s čím vám mohu pomoci? Hledala jsem věci pro holčičky 5 – 7 let,dovedla nás k patřičnému stojanu a já jsem si bláhově myslela, že se s dcerkou budeme v klidu věnovat výběru. “Co myslíš Dušinko, byl by vhodný pro Malou tenhle svetřík?” Než Dušinka otevřela pusu, spustil se samostříl -“No to záleží na tom jestli je blondynka nebo tmavovláska já mám sedmiletou vnučku která je blondýna a té sluší pastelové věci a jak se vaše vnučky jmenují a taky máte vnoučky?já vnuka nemám a tyhle šatečky jsou taky moc pěkné a to se da nosit i v létě i v zimě a potom tady to pyžamko je moc příjemné a tyhle barvy na těhle tričkách jsou teď hodně moderní a taky se dobře prodávají…” S Dušinkou jsme se nezmohly na slovo, tak se Dušinka nenápadně vytratila ke stojanu s dámskými šaty a ukázala mi krásné pletené šatečky z bavlny a hedvábí – “Mami, pro Koťátko? To by jí slušelo.” Samostříl se změnil v kulomet – “Ty jsou opravdu velmi hezké máme jenom pár kousků a vám by zrovna slušely protože na to máte skvělou postavičku a pokud má vaše sestra stejnou určitě by se jí líbily a byla by ráda kdyby takové měla to takovým ženám jako jste vy moc sluší a to víte to hned  se pozna kdo má vkus a kdybyste je nekoupily to vám garantuju že budete litovat protože….” Co jsme chtěly, to jsme koupily a vypadly jsme s Dušinkou do ticha velkoměsta. Manžel zaplatil a s brnící hlavou vyšel za námi. (Tiše jsem se radovala, že teď ví, jaký poklad doma má).

Dušinka si potřebovala odběhnout na chvíli za svými povinnostmi, my že ji počkáme na kafíčku v kavárně. Manžel ještě nečetl denní tisk, bez kterého se neobejde i vešli jsme do blízké trafiky. Tam pouze paní prodavačka s mobilem u ucha a evidentně soukromým hovorem “…já jsem ti říkala,jak je nemožná, ale nechtěla jsi věřit…” Manžel si vzal své noviny, a protože jsem věděla, že do nich u kafe zaboří nos, chtěla jsem něco “holčičího”  rozhodla jsem se, že si koupím Vlastu, která se až tak nevěnuje tomu “kdo s kým, kde, jak a proč”, ale neviděla jsem ji. Rozhodla jsem se, že se zeptám paní, která by měla mít větší přehled v té záplavě tiskovin. Chvíli jsme stáli s manželem u pultu a poslouchali “…protože ona to učitě  věděla,ale to víš, nikomu to neřekla, protože chce bejt za …” “Promiňte, prosím Vás, máte Vlastu?” “Chvilku počkej, teď nemůžu, jó? …támhle v tom regálu..nóó víš mám tu zákazníky, kde jsem to skončila, jo, jak jsem ti povídala…” “Promiňte, já ji nevidím.” ” …ještě počkej…no,tak asi nemáme, mělo by to být vedle té Sedmičky” “Nevím co je Sedmička a jak vypadá.” “No támhle na tom druhém…jóóó ta Vlasta za to zapadla – je tam, jo jo to je vona.” Vytáhla jsem časopis, ale ouha, do prodejny vstoupila další zákaznice… “…prosím tě to musel vidět každej…no, asi ti zavolám za chvíli, nebo máš ještě čas? dvacet devět (to patřilo mě a došlo mi, že korun)já když, tak potom brnknu, to byl úděs…” Naštěstí jsme měli akorát 29, vyplatili na dřevo a litovali paní prodavačku, která ne a ne ten “úděs” dopovědět. Odpověď na “nashledanou” žádná…bylo to sice sbohem, ale paní to evidentně bylo fuk.

Jeli jsme osobákem na hlavní nádraží. Nikde žádné upozornění, že jsou výluky, zpoždění.  Nastoupili jsme, vlak odjel ze stanice včas a v polovině cesty stop – čekání údajně 20 až 30 minut. Možná. Okamžitý telefonát Dušince, čekání na její příjezd, náskok (v mém případě násun) do auta a hodně rychlý přesun na rychlík, kde jsme měli zaplacena lůžka. Jen jsme vstoupili na nádražní teritorium – “Prosíme cestující, aby ukončili nástup…” – takový sportovní výkon jsem nepodala od svých juniorských let, neboť já jsem zvyklá pohybovat se valčíkem a k našemu vagonu jsem se dokoulela schvácená,po dechu lapající v předinfarktovém stavu podpíraná Dušinkou, která doběhla k vlaku první a upozornila personál na poslední cestující. Manžel mezitím dal obsluze vagonu lístky a já padla na lůžko totálně vyčerpaná, ale s úlevou (duševní). Manžel mi sdělil, že onen pán, co se o lůžka stará ho přivítal slovy – “To takhle se chodí na vlak v poslední chvíli?” Jeho snaha sfouknout starého pána však nepadla na funkční kolej – úrodná půda tam není, manžel dokonale vytočený stávající situací ho usadil tím, že náš pozdní příchod způsobily jejich dráhy. Lehli jsme si a spali až do rána bílého, kdy mě choť již oblečený něžně vzbudil a já jsem se začala právě převlékat, když – ťuk ťuk, stevard nám chtěl vrátit jízdenky. “Moment” řekl můj muž, ale ještě naléhavější klepání a důraznější “moment” vzápětí. To ještě nedoznělo a už bušení, které mě přimělo k takovému MOMENTU, že to s vychováním dámy moc společného nemá. Těsně před příjezdem do stanice jsme vyšli do chodbičky, kde se dotyčný věnoval nějakému problému v jeho kupé spolu s kolegyní z vedlejšího vagonu. Byli zabráni do debaty, sice nevím o čem, ale jako cestující a klient drah jsem se dověděla, že někoho pošle do jistého tělního otvoru. Nebyl to otvor rektální.

Jsem divná. Mně totiž tohle všechno vadí. Vadí mi to a nevím co s tím…Vadí mi i to, že jsme vychovali dvě divné děti, které vychovávají naše divná vnoučátka spolu s divnými manželi a vadí mi, že jim to bude v životě vadit taky…

Co vadí a taky co dělá radost mé známé v arabském světě, která tam hezkých pár let žije si přečtete na jejím blogu, který uveřejňuje na stránce  sonabulbeck.blog.sme.sk  Je to zajímavé počteníčko

Pridaj komentár