Určitě si každý projde obdobím, kdy se chce líbit.

Asi v patnácti letech jsem poznala, co s chlapcem udělá průvan řasama. Zamrkat, kouknout a mladíkovi se podlomí kolena. Příjemný pocit, tak proč to neznásobit. Koupila jsem zázračnou maličkou bílou krabičku, podélně rozpůlenou do dvou přihrádek. V horní části miniatura zubního kartáčku s jednou řadou štětinek, ve spodní přihrádce tužší černá hmota. Do té se malinko plivlo – no nedivte se, byly šedesáté roky. V návodu se sice psalo, že se to navlhčí vodou, ale zkušenost vyžádala jiné řešení, takže se plivlo. Ne moc, ne málo, muselo to být tak akorát, zašmrdlalo se v tom tím kartáčkem, pak se do zrcadla vykulily oči a tou hmotou se řasy obarvily. Byla to patla, takže se řasy slepily a následoval další krok – vzal se špendlík a řasy se jím hezky oddělily jedná od druhé. Jednou mě přitom načapala maminka a já jsem vůbec nechápala, proč skoro omdlela. Nejtenčím štětečkem z papírnictví se tím blátíčkem obtáhlo víčko a byla linka. Potom se vzala obyčejná svíčka,plamenem se začmoudila porcelánová mistička, do vzniklé černé šmouhy se kápla kapička ricinového oleje za pár šupů z lékárny, prstíkem rozpatlat, natřít na horní víčka a hnedle jsem měla oční stíny jako” hérečka”, pod obočí jemně bílého dětského zásypu na zadečky, obočí párkrát zlehoučka přejet měkkou obočenkou. Z levné rtěnky ťuknout jemňounce trošinku na tváře, zvýraznit pusinku a mohla jsem rovnou do filmu.

Mrkalo se báječně, make up za pár drobných ulitých z přídělu na školní obědy. V tomhle věku se tolik jíst nepotřebovalo a tvářička byla prostě nejdůležitější. Vlasy si nebarvím, celý život nosím účes “vstanu a du” protože mi příroda nadělila háro jako srst kavkazského pasteveckého psa. Večer umýt, mrsknout se do pelechu, ráno to pomačkat do patřičného tvaru a hurá vstříct životu. Dokážu tedy pochopit, že se člověk snaží, trochu se “vylepšit” a takový malý podvůdek nepovažuju za něco tragického.Večer se člověk umyje, pravda se ukáže a nijak to nebolí.

Nedávno jsem postřehla v televizi nějaký americký pořad o změnách vizáže. Nedívala jsem se na to souvisle, ale pochopila jsem, že odborníci vyberou ze zaslaných žádostí dva favority a ty změní dle jejich přání. Vybrali paní, která na mne nepůsobila nijak divně. Štíhlá, měla větší nos, mírně odstávající uši, rovné vlasy v culíku. Byla vdaná, manžel působil jako obětavý táta rodiny, dvě děti. Paní si přála menší nos, přilepit uši, zpevnit břicho,zvětšit prsa a nevím co ještě. Docela jsem se divila, protože se mi nezdála nijak ošklivá, byla typ jako Anička Polívková, nebo Adela Vinczeová a to jsou ženy, které mají šmrnc, ne? Dle mého soudu stačilo trochu správných barviček, vhodně zvolený účes a byla by zajímavá a měla by “grády”. Druhým adeptem byl ženatý muž, voják a ten měl zájem o úpravu brady, zubů a břicha. Dotyční byli předhozeni zubařům, výživovým poradcům, fitnes trenérům, kadeřníkům, kosmetičkám, oblíkačům (asi je to to, čemu se říká stylista, ale oblíkač – to ví každý co to je) a plastickým chirurgům. Jak jsem se zmínila, nechtěla jsem se na to dívat non stop, takže jsem už zaregistrovala dvě komplet zafačované mumie na postelích, které sotva mluvily, pily hadičkou nějaký blaf a kňučely bolestí. To trvalo myslím týden, potom je vybalili z toho obvazového krunýře a oni opuchlí, modro žluto fialoví, ale šťastní, že to podstoupili. “Hotového” pána jsem propásla, ale byla jsem svědkem dramatického předvedení dámy rodině a divákům. Příbuzní seřazení pod schodištěm napětím ani nedýchají, záběr na krásné nožky v luxusních lodičkách pomalu sestupují schod po schodu, rodina oči upřené vzhůru, rozevírají se spolu s ústy – záběry kamery střídají jednotlivé diváky, z kterých se pomalu začínají drát vzdychy úžasu, mezitím opět pomalé nožky na schodech, hezky se před sebou kříží – levá noha doprava před pravou, pravá se dostává  doleva před levou (normálně by se člověk přerazil, ale asi se to náležitě drilovalo) opět obecenstvo, tentokrát v tranzu už nevzdychá, ale piští, huláká, vyráží “u a u” slzy kapou, lejou se, pryští,nejmenší syn očividně netuší, že osoba, která schází dolů je jeho maminka a zmateně se rozhlíží, co se to děje, zajisté zapomněl pokyny režiséra, jak se má tvářit. Paní sejde dolů,  kamera pomalu stoupá po nádherné róbě, zpevněné břicho – ano, přilehlá ouška – zakrytá vyžehlenými vlasy, prsa jak jehlany a tvář! …Tvář – tuctová.

Ptala jsem se sama sebe, zda tolik bolesti, času a v jiných případech i peněz za to stojí. Chceme být krásní, neodolatelní, k nakousnutí, dokonalí…Jenomže, jak je možné, že ty nejkrásnější ženy světa jsou podváděné a nej”sexy”muži bývají “paroháči” hodně často? Osobní životy našich “idolů” nezřídka za moc nestojí a ta vysněná krása jim nijak dvakrát nepomáhá ke štěstí a spokojenosti.

Když se po ulici pomalu šine tlustý muž, který si musí dávat šít šaty na míru,protože jeho velikost nemá žádná konfekce, funí, kolébá se jako kačena a z čela se mu řine pot, asi neokouzlí nikoho. Jak to, že když se ten samý muž postaví večer na podium a nádherným tenorem zapěje “O sole mio” polovina žen omdlí a druhá půlka slzí dojetím?

Kluk s tváří mírně zaostalého podkoního, kterého by si všimla sotva děvečka, vyjede na ledovou plochu, tam střihne pár dokonalých figur a skoků a je z něj nejšmrncovnější kluk pod sluncem.

Kapely všeho druhu jsou důkazem toho, že ať už někdo hraje na kytaru, bubny,nebo trumpetu může vypadat jak chce a zástupy fanynek se řinou.

Řekněte mi, že Barbra Streisand je krásná a já vás pošlu na oční. Kdyby obyčejná žena měla takový raťafák, probrečí noci. Malinká očička blízko sebe by kdekoho přivedly k nekonečnému mindráku. Ale Barbra, navzdory tomu, krásná být dokáže. Umí být tak půvabná, tak roztomilá, šarmantní a neodolatelná, že mužské pokolení ztrácí hlavu.

Znám několik lidí, kteří na první pohled krásní nejsou, ale mají něco, co je krásnými udělá. Mé dvě kamarádky si mírně “šlapou na jazyk”, tedy normálně řečeno – šišlají. Vada řeči. Omyl! Jsou obě tak báječné, šikovné a bezvadné, že právě tohle je dělá rozkošnými. Meduška rrráčkuje jako kdyby se hrnce řítily se schodů, ale nikomu to nejenže nevadí, ale naopak, bez toho by to nebyla ona. Umí tolik věcí, pro které ji mají lidi rádi, že to její “rrrr” je jen třešinkou na dortu. Další kamarádka je nejen na vozíku, ale obrna jí zkřivila ruce a tvář. Jenže ona je tak milá, pracovitá, obětavá, vstřícná, že je i s tím ochrnutím krásná. To netvrdím jen já, protože ji mám celý život moc ráda, ale stačí pozorovat pány v její blízkosti…

Moje zkušenost je taková, že když někdo něco umí, ovládá a zná, umí s tím pracovat a slušně se chovat, stává se krásným a neodolatelným bez ohledu na to, jak vypadá, navzdory všem údajným “nedostatkům”.

Nechci vám nic podsouvat, ale všimli jste si, že psát blogy umím?