Jak známe ze školy, pohoří vznikají různě. Na zemskou kůru působí nějaké síly, dochází k pohybu litosferických desek, vrásnění, eventuálně propukne sopečná činnost a hory jsou na světě.To je sice vědecké a hezké, ale Kréta takhle vzniknout nemohla. Krétu musela stvořit Titanka Gaia spolu se svým chotěm Titanem Uranem pro svoji dceru Rheiu, která tam, jak známo, porodila a ukryla svého nejmladšího syna Dia. Nejvyšší bůh řecké mytologie nemohl vyrůstat jen tak někde! Babička s dědečkem mu nachystali nádhernou kolébku, hodnou jeho budoucího postavení a Diovi podřízení na Olympu museli Krétu dotvářet do současné nádhery.

Letošní dovolenou jsme se rozhodli trávit na ostrově, který nám už před osmnácti lety přirostl k srdci a je to jediná destinace, kam jsme se vrátili, dokonce potřetí.

Do hotelu jsme jeli taxíkem, protože jsme byli jediní klienti, kteří si zvolili destinaci na jižním pobřeží. Byla jsem nadšená, díky ochotě milého šoféra a vstřícnosti Manžela, jsem si sedla na přední sedadlo a mohla si vychutnávat nádherné pohledy na spoustu oleandrů, opuncií, cypřišů, eukalyptů, fíkovníků, pínií, tamaryšků, chlebovníků, granátovníků lemujících hlavní cestu z Heraklionu. Cesta se vine mezi ohromnými horami, chvíli do kopce, hned zase dolů, jen ne po rovině.  Míjeli jsme  rozsáhlé pláně, které jsou zdobené nespočetnými olivovníkovými sady, sem tam se vloudí  vinice. Tyto komodity Kréťané pěstují i vysoko v horách a nepochybuji o tom, že právě touto krajinou se inspirovali první tvůrci pattchworku. Jakoby někdo rozložil překrásné koberce na rozlehlé planiny. Člověk právě tady pozná, kolik odstínů má žlutá, oranžová, hnědá, šedá a zelená. Krajina působí tak ohromně, že jeden nevěří, že je na ostrově a k moři je vlastně poměrně blízko. Strmé, vysoké kopce působí majestátním dojmem, ale za nimi se tyčí ještě vyšší, ještě strmější a to jsme zdaleka nejeli okolo nejvyššího pohoří Ida, kde je nejvyšší vrch Timios Stavros s výškou 2 456m.

Náš hotel, který jsem si pro sebe nazvala Mramorový se od poslední návštěvy v roce 2006 rozšířil, zvedl o hvězdičku a kromě čtyř lidí změnil personál. Byli jsme velmi mile překvapeni, k našemu pokoji nás s kufry odvezl tichý elektromobil a dech nám vyrazil vlastní bazén před naším apartmánem! Takový luxus jsme nečekali, ale musím se přiznat, že jsme si ho dokázali užít.

První odpoledne jsme trávili nostalgicky – vydali jsme se do nedaleké půvabné vesničky Agia Galini, vystavěné na strmém svahu kopce. Domečky a hotýlky přilepené ke skále jak vlastovčí hnízda. Na osvěžení jsme zamířili do naší oblíbené taverny Medousa, které vždy šéfoval báječný Jorgas. Už zdálky jsme viděli, že nějak omládl – obsluhoval už jeho syn. K ruce mu byla maminka a Jorgas byl ve své nové restauraci Lava na pláži. Hned jsem si dala báječné frappé, které bych si sice mohla dělat i doma, ale nechávám si to pití výhradně na Krétu, kde chutná daleko líp. Prošli jsme si těch pár známých uliček plných obchůdků s typicky krétskými eventuálně řeckými výrobky. Produkty z olivovníků – olej, mýdla, kosmetika,nepřeberné množství dřevěných vařeček, mističek, cukřenek,šachovnic, dokonce nádherná umyvadla…Taverna vedle taverny, všude vůně grilovaných ryb a plodů moře, gyrosu nebo souvlaki, krámky s koženými sandálky, botami,kabelkami a taškami.Samozřejmě nesmí chybět tymiánový med! Aby měl turista pohodlí, uličky jsou kryté révou, nebo markízami, prochází se v příjemném stínu a tak zákazníka nevyhání k moři nesnesitelné vedro.

Druhý den jsme se samozřejmě plácli k moři a trávili tu “pravou” dovolenou, kde jsem se válela pod slunečníkem a luštila křížovky a střídala to s pobytem v moři. To je jediný kámen úrazu právě proto, že v moři je kamenů víc než dost a vstup do něj mi na Krétě dělá nemalé problémy. Využívala jsem tedy molo, což bylo zas nepříjemné pro spolucachtající, neboť já z neznámého důvodu, mám problém do vody vejít. Mám ráda chlad, doma nám nestoupne teploměr na víc než osmnáct stupňů, ale vstoupit do vody, to je jiná káva. Dokud není moře kolem dvacetipěti stupňů, dokážu tam lézt i patnáct minut…Když jdu po schůdkách z mola, snažím se co mi síly stačí, abych nezdržovala a s ohromným sebezapřením to dokážu zkrátit tak na polovinu, ale potom se o mne v moři pokouší mrtvice.

Na další tři dny objednal Manžel auto. Chtěl sice “zipsáka”,tak jsem si nazvala miniaturní terénní Suzuki s odnímatelnou plátěnou střechou a ta je upevněná k autu suchým zipem. Zipsáka však neměli,nabídli Oktávii a ta nás další den ráno čekala na parkovišti. Protože noční bouřka ještě trochu strašila, sem tam blesk a pár kapek, potěšila jsem se z návrhu Manžela, že se opět podíváme do muzea v Heraklionu. Mínojci byli moje krevní skupina a jejich keramikou bych mohla mít zařízenou kuchyň, koupelnu i obývák. Neskutečně tenounké a křehké hrníčky, z kterých by mi chutnalo kafe i dnes, nádoby různých tvarů a velikostí zdobené přírodními barvami a materiály jako jsou mušle, kamínky, vyrývané vzory už tehdy s typickými řeckými motivy. S úžasem jsme obdivovali miniaturní pečetidla, která sloužila jako “podpis” nebo “občanka”. Spousta rituálních předmětů, ozdobných figurek, kazet, předmětů běžného života vyrobených s dokonalou zručností, vkusem a precizností.Na Krétě jsou zachovány i hliněné destičky, kde je zaznamenána první alfa-beta, tedy řecká abeceda. Dámám, které milují šperky, návštěvu muzea nedoporučuji. Přestanou klidně spát. Po shlédnutí zlatnických prací mínojských umělců, kteří dokázali ze zlata hotové zázraky, nepřestanou toužit po náhrdelníku z tenoulinkých jemně tepaných zlatých lístečků, po drobounkých barevných korálkách, které by dokázaly zdobit i naše současné oblečení, nebo zlatých náušničkách ve tvaru včeliček. Podle dochovaných maleb z Knossu se tamní ženy a muži oblékali s vkusem a elegancí, velkou péči věnovali tělu, vlasům a hygieně vůbec. Měli koupelny, toalety s vodou a kanalizaci. A to se prosím bavíme o letech 7 000 – 1 200 před naším letopočtem, přičemž vrchol této civilizace byl kolem let 1 700 – 1 600 před Kristem.

Jak je známo, Knossos – minojský palác je považovaný za bájný Labyrint, stvořený Daidalem. Jím se určitě inspirovali i stavitelé hlavního města, neboť vymotat se z města na správnou výpadovku nám dalo pořádně zabrat. Spleť uzounkých jednosměrek, klikatých obousměrek a nepřehledných křižovatek, které vás vedou všude možně, jen ne tam kam potřebujete vás obere o dobrou hodinku. Automapa a realita na Krétě jsou dvě odlišné věci. Mapa v angličtině, názvy ulic alfabetou. Máme jet na Mires – výborně, konečně směrovka – jedem. Na další křižovatce jediná směrovka na Moires. No napadlo by vás, že je to to samé, když u nás je Lhota i Lhotka a jsou to vesnice dvě? Cestou do hotelu jsme se zastavili u našeho přítele Janise, který byl báječným číšníkem Mramorového hotýlku při naší první i druhé návštěvě Kréty, měli jsme s ním “rande” v Praze a teď nám v hotelu chyběla jeho veselá a srdečná povaha.Dnes už je v důchodu. Krásné setkání v taverně, vzpomíny, dárky a zpět na hotel.

Další den jsme se rozhodli projet se po jižním pobřeží, ovšem ne po hlavní cestě. To je nudnější a všední. Pravá Kréta je mimo hlavních tahů. Jede se půvabnými vesničkami, po kamenitých, prašných, podemletých cestičkách plných zatáček, nerovného terénu, bez svodidel podél příkrých srázů. Vesničky, které nejsou úzce spjaté s turismem, jsou jednoduché, kamenné domy do kterých vesměs vede dost strmých schůdků nejsou moc udržované, leckteré se doslova rozpadají – je patrné, že se vylidňují. Silnice, ať už malé, nebo hlavní jsou lemované spoustou miniaturních kapliček nebo kostelíčků – jsou to pomníčky lidem, kteří na tom místě nepřežili havárii. Stejně jako hroby z mramoru na místních hřbitovech, jsou i tyto pomníčky zasypány spoustou umělohmotných květin. Z mého pohledu je to tak trochu zneuctění nejen mramoru, ale i těch zesnulých. Nebyla by to naše dovolená, kdyby proběhlo všechno tak jak má. Jak si tak jedeme pustinou bez známky života a obdivujeme azurové moře, bizarní skaliska, trsy suchomilných trav a chumáče vyschlého tymiánu, kterým celá Kréta na horách voní, naproti nám frčí v pikapu místní zemědělec a aby mohl na úzké cestě projet, manžel se s naší oktávkou uklidil na malou odstavnou plochu. Domorodec profrčel, zmizel za zatáčkou a naše autíčko zdechlo. Manžel “šmrdlal” klíčem, ale nic. Nepomohlo ani to, že jsem se oktávce přimlouvala česky. Na palubní desce se objevilo něco jako “service” a byl konec. Venku třicetpět, vodu jsme neměli sebou, protože ta v tom horku při sebekratším zastavení zteplá a je k nepití, a taverna je za normálních podmínek na každém rohu. Jenže teď jaksi normální podmínky skončily a já jsem začala přemýšlet, v jakém stavu nás najdou pracovníci půjčovny, do které bychom sice mohli zavolat, ale jak jim vysvětlit, kde jsme a za jak dlouho přijedou? Už budu vysušená jak rozinka, šaty na mně budou viset,do rakve nebude hezký pohled… Naštěstí, po krátké přestávce si to vozidlo rozmyslelo, nastartovalo a jelo se dál. Když se nám to však stalo na jedné plážičce opakovaně, rozhodli jsme se vrátit do hotelu bez dalšího zastavování.

Auto jsme dali půjčovně, ta to nějak opravila a další den jsme si udělali kratší výlet do Mires neboli Moires, kde byly trhy. Ty nás tedy opravdu zklamaly. Před lety jsem si tu koupila doma dělané olivové mýdlo, nádherný zvonek s krásným zvukem, který jsme slýchávali z místních ovčích stád, sušenou tykev na ozdobu chaty. Dnes to jsou už jen “čínské hadry”,  laciné plastové nádobí, drogistické výrobky pochybné kvality vystavené žáru slunce…

Poslední den byl věnovaný moři a Poseidon k nám byl milostivý, bylo příjemné. Užili jsme si ho. Zrovna tak jako plody moře, souvlaki, gyros a všechny bašty,které ke Krétě patří. Musím se vám přiznat, že si tady občas dám stopečku místní raki. Nikdy tvrdý alkohol nepiju, ale nevím, zda tak miluju Krétu, že mi i tohle chutná, nebo je opravdu tak dobrá.

Poslední cesta do Heraklionu na letiště, poslední pohledy na Diovu domovinu…Na jedné straně zůstává ostrov stále stejný, ale něco se přece jen mění. V hotelu, ve kterém pracuje velmi vstřícný personál, už není taková rodinná atmosféra jako dřív. Několikanásobné zvýšení počtu hostů už nedává prostor na to, aby zaměstnanci znali každého hosta jménem, aby podávali na dobrou noc raki jako “šláftrunk”. Trhy mění svou tvář a už nenabízejí “obyčejné” místní produkty, gyros a souvlaki už nejsou z jehněčího. I Kréta se “přizpůsobuje”.

Pro mne zůstává ostrov stále nádherný a jeho symbolem je pro mne olivovník, kterých se tu pěstuje kolem třiceti milionů. Překrásný strom, umělecké dílo samo o sobě. Čím starší, tím úžasnější. Staleté kmeny jsou mohutné, pokroucené, uzlovité, vrásčité, ale dechberoucí. K podobě těch nejstarších jsem se ještě nedopracovala, ale intenzivně na tom makám.