Před dvaceti lety si můj Manžel umanul, že koupí chatu. Byla jsem z toho zoufalá, protože jsem nikdy netoužila ani po rodinném domku, natož po nějaké chalupě. Jednou vám napíšu, jak k tomu došlo, ale dost na tom, že jakmile byla naše, stalo se co nikdo nečekal – zamilovala jsem si ji. Každý pátek jsem už měla všehno nachystané a stepovala jsem, kdy „klika cvakne a táta vstoupí do dveří“, abychom mohli odfrčet na naši samotu v lese.

Je tam tak nádherně, že jsem tomu místu dala jméno Pohádka. Jsme obklopeni smrky, jedličkami, modříny, hned u vchodových dveří vzrostlá olše, sem tam mladý buk. Po větvích hopsají veverky, švitoří sýkorky, pěnice, stehlík, přilétly i křivonosky, žlutí konipasové a další zpěváčkové. Les hlídají sojky, často nad námi krouží Krkoun a Krkavka – krkavci, kteří hnízdí na nedalekém vrchu. Zavítala i ořešnice a jeřábkové. Líbí se tam i zmijím, slepýšům, sem tam se na kameni vyhřívají ještěrky, mlok skvrnitý, dokonce jsme měli jeden rok i ropuchu. Blízko má doupě jezevec, ale toho jsme viděli jen jednou, nerad o sobě dává vědět. Zato lasička a kuna se občas producírují, stejně jako kmotra liška. Vedle dvorečku mají nějaké dobré kořínky divočáci, tak pod rouškou tmy tam chodí na své pamlsky. Medvědi jsou sice výš v horách, ale – sice zřídka – sem tam nějaký zabloudí i do našich končin a zanechá tam svoji stopu. Buď se pochlubí jídelníčkem z předchozích dnů, nebo rozryje pařez s mravenci, dokonce předchozím majitelům povalil latrínu. O nádherných květinách se rozepisovat nebudu. Vezměte atlas a polovina z toho co tam je u nás roste.

Nebyla by to však Pohádka, kdyby tam nežily pohádkové bytosti. Nikomu to neříkejte, ale jsou tam snad všechny. Několik skřítků máme i v interieru. Však se podívejte na obrázek – našli jste tam toho okatého šibala se špičatou čepičkou a rozpustilým úsměvem? No a venku, tam se to jimi jen hemží. Pokusila jsem se vám namalovat strážce lesa, který se ukrývá na blízkém smrku a hned na vedlejším je ježibaba na koštěti a nad ní houpací koníček.

Ráno a v podvečer se les třpytí, když si Zlatovláska rozčesává vlasy. Občas se mihnou Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Otesánek chodí na houby, jahody, maliny a borůvky – spltne co se dá, ale i tak zbyde dostatek i pro nás. Sněhurka s trpaslíčky jsou schovaní před zlou královnou, která tam vztekle šmejdí. V zimě Gerda, Káj a Sněhová královna… Aby bylo veselo, začala jsem těmito slátaninami krmit naše návštěvy – včera tudy projel Bajaja, dnes jsem si na louce zatancovala s Rusalkou, zítra mám sraz s dvanácti měsíčky…

Jednou jsem byla na Pohádce sama, Manžel v práci, užívala jsem si té nádhery, když se objevil náš hajný. Byl obhlédnout les, a když viděl, že je Pohádka obydlená, přišel mě pozdravit. Očividně spěchal, nechtěl ani kafe, jen se tak zeptal, zda se nebojím sama v lese daleko od lidí. Chtěla jsem mu říct, že za mnou pravidelně dochází děd Vševěd, dělá mi společnost a nemám proč se bát. Stačila jsem říct – ne, když se hajný zvrtl, že musí za Vševědou! „Za kým?“ udiveně jsem se zeptala a v duchu si říkala, že je asi stejně postižený jako já,- ale já to jen hraju ?!… „Za Vševědou, to je náš farář.“

Od té doby si radši nic nevymýšlím.