Paní a pan Maňohanovi,naši skvělí přátelé, mají na ostrově v Chorvatsku karavan. Roky nás lákají na společnou dovolenou.S díky odmítám, protože představa společných sprch a toalet mi způsobuje kopřivku. Dětem jsem se vzepřít nedokázala,  neboť potřebovaly moji pomoc.

Už o prázdninách nás Dušinka a Synáček požádali o to, zda bych s nimi nemohla jet do Německa, kde by oni potřebovali jít na výstavu kol a já bych měla na starosti děti. Neměla jsem problém jim to slíbit, ale když mi oznámili, že se pojede obytným autem a spát se bude v kempu, polil mě  studený pot.

Jasně, že jsem nakonec souhlasila, ale bylo mi z toho těžko na duši, zatímco pro všechny ostatní to byla víc než zábavná představa. “Prostorově náročná” nemotorná a asociální babička se vydá na nebezpečnou,dobrodružnou, nepohodlnou a nevyzpytatelnou cestu.

Cesta vlakem uběhla bez problémů, spalo se mi dobře. Přivítali jsme se ráno a odpoledne se mělo vyrazit do Německa. Balení a příprava na cestu se protáhla, protože auto bylo k dispozici asi o dvě tři hodinky později, než jsme plánovali. S lítostí jsem sledovala mladou rodinku, jak sumíruje patero povlečení, polštářů a dek, utěrky, ručníky, krmení… Nezapomenout na to či ono, až se v předsíni vytvořil menší Everest, který bylo nutno přemístit do miniaturních prostorů auta. Běhání ze třetího patra a zpět, ukládání do přihrádek, skříněk a poliček tak, aby se nezapomnělo kde co je, zabralo nějaký čas taky. Nakonec se nám podařilo vyrazit mezi 20. a 21. hodinou.

Interier automobilu je zařízený jako 4 + 1 na kolech. Předsíň jsou dva schůdky. Když jsem na ně vystoupila, zaplnila jsem kuchyň a obývák zároveň. Slabší nátura by podlehla depresi.  Vlevo – linka s plynovým sporákem a elektrickou troubou. Hned vedle minidřez, pod ním a nad ním skříňky s nádobím. Vedle dřezu prostor na varnou konvici a kávovar.Naštěstí, protože kávou začínám den a vypiju jí náležitě. Spaní rodičů nad řidičem v “kšiltovce”-jak to pojmenoval Vnouček, dětí nad “garáží”-což byla místnůstka kde se převážela nezbytná výbava auta. Stoleček v obýváku a jídelně zároveň, s dvěmi lavicemi se večer měnil na postel.

První noc jsme spali u rozvadovské benzínové pumpy a to už jsem začala tušit, co nás čeká. Bylo potřeba udělat ze stolku postel. Děti do svých pelíšků, babička šupito presto ven. Synáček si myslel, že pro nás všechny bude lepší, když budu spát nahoře s Dušinkou. Já budu mít pohodlnější spaní a oni se můžou zdržet venku déle a nebudou mě rušit. Nahoru jsem se měla dostat po žebříku! Bylo to komické a tristní zároveň. Pár minut trvalo, než jsem se do toho prostoru vyšplhala a uložila se ke spaní. Nebylo to však nic proti tomu, co mě čekalo ráno. Uzoučké a tenké příčky těsně u skříně, která mi velikostí konkurovala, moje pohybová neschopnost podtržená ranní ztuhlostí – bez slov se rozhodlo o tom, že babička bude spát dole, aby přežila jak ona, tak auto.

Naší konečnou stanicí byl kemp u Friedrichshafenu na břehu Bodamského jezera. Ve městě se konala výstava jízdních kol, na kterou měli Dušinka se Synáčkem profesní zálusk. Naštěstí se nám podařilo zakoupit poslední volné místo v kempu a nemuseli jsme objíždět další tábořiště. Zaparkovali jsme na přiděleném místě a nějakou hodinku dvě trvalo “zpojízdnění” našeho dočasného obydlí. Natáhnout před vchod koberec, napnout markýzu, z “garáže” dostat a poskládat křesílka, stolek a udělat spoustu drobností, než si člověk dřepne ke kafíčku. Nostalgicky jsem vzpomínala na hotely a penziony, kde za pár minut vyložím věci z kufru a mám postaráno, i když veškerou práci vykonal Synáček a Dušinka. S dětmi jsme se šli podívat k Bodamskému jezeru, které bylo hned u kempu. Je nádherné. V životě jsem neviděla tak obrovské hejno labutí, které vznešeně a důstojně odpočívaly na klidné vodní hladině. Kolem nich plavali kachny a rackové. V dálce západním směrem se rýsovalo město ozářené odpoledním sluncem. Ještě ten den jsme se vypravili na jeho průzkum. Byla to asi kilometr a půl dlouhá procházka, prohlédli jsme si upravené a příjemné centrum a potom zpátky do hajan.

A tak začal náš život v pojízdném autě. Dušinka připravovala večeři sama, protože druhá osoba by se k lince nevešla. Při první manipulaci se skříňkou na nádobí vypadl Dušince na hlavu talíř. Bylo to první varování. Venku bylo hezky, tak se všechno nanosilo na stolek pod markýzou. Protože je v autě všechno “mini”- tedy i podnos, muselo se jít několikrát. Když jsme se nabaštili, nádobí naskládat do košíku a odnést k recepci, kde jsou nejen toalety a sprchy, ale i dřezy na mytí nádobí.Vystát frontu se spoustou lidí za zády. Dušinka se vracela předčasně osprchovaná, protože proud vody byl hodně silný a nedal se regulovat. Pokud je nádobí víc, jde se vícekrát, nebo musí jít dvě osoby. Ukládání ke spánku je něco jako škatulata batulata hejbejte se. Když se převléká jeden, druhý musí ven, nedejbože si některé z dětí v té situaci usmyslí, že chce pít, nebo nutně potřebuje hračku, knížku. Dva lidi – a prostor je přecpaný. Když jsem tam já, na ucpání stačím sama. Protože se s tím počítá, rohy nábytku nejsou ostré, ale i tak si člověk zdobí končetiny modřinami. Každou chvíli se ozve “jau”, “auvajs”, “do prkýnka!”. S dětmi sedím u stolu, rozbalím jim žvýkačku a je nemožné, abych papírek hodila do koše sama. “Vnoučku, podej prosím mamince papírek, ať ho vyhodí do koše” – ta musí pustit co má v ruce a věnovat se papírku. “Mami prosím, podej Sojčičce ten pohár, ať mi ho dá…” “Synáčku, jsi venku, až sem půjdeš, vezmi sem ten džus co je na stole.” “Ano Dušinko, půjdeme ven a podám ti smetáček s lopatkou.”…skoro nic člověk neudělá sám… Když už jsou děti v pelíšku a člověk chce něco z lednice, musí odebrat žebřík, aby mohl dveře lednice otevřít. Stejné je to se šatní skříní. Dveře od koupelny se musí otevírat velmi opatrně, protože pokud je zrovna otevřená lednice, může dojít ke “srážce”. Ráno a večer jsem si připadala jako na pionýrském táboře. Ze stanů, karavanů a pojízdných aut se postupně trousili táborníci, každý s ručníkem přes rameno, zubním kartáčkem v ruce, dámy si ještě nesly “šminkovničky” a pokud k tomu byl potřebný deštník, měli všichni co dělat, aby bez úhony došli do společných sociálních místností. Tam se opět  tvořily fronty, každý měl čtyři minuty na osprchování. To opravdu není nic pro mne. Dušinka a synáček byli tak laskaví, že mi dovolili používat auto, i když jsem vyplencala vody a vody. Dokud bylo venku hezky, ještě to jakž takž šlo. Když ale začalo lít jako z konve, ochladilo se a my jsme byli nucení být uvnitř auta, bylo to opravdu zajímavé. Se Sojkou a Vnoučkem jsme mastili karty u stolu, Dušinka stála u linky a chystala nějaké krmení a Synáček připravoval věci na příští den. Pokud někdo z nás potřeboval opustit prostor u stolu, museli jsme být jako šachové figurky. Ten tam, ten onam, další támhle – docela by se uživil i semafor.

První den jsme všichni zašli na veletrh jízdních kol. Vždycky jsem si myslela, že bicykl jsou dvě kola spojená nějakým řetízkem na jednom nebo více  ozubených kolečkách, pak to má sedátko a řidítka. Taky jsem si všimla, že řidítka jsou buď rovná, nebo ohnutá.A taky, že se dá na kolo připevnit košík nebo taška. Takže – kolo poznám a vím o čem je řeč, i když to znám víceméně teoreticky. No, ale tam jsem se nestačila divit. Určitě nepřeháním, když napíšu, že tam byly tisíce kol a neskutečné množství příslušenství. Od pneumatik,myček, sedadel, přileb, blikátek, zvonítek, zámků, tašek, hejbátek, různých udělátek pro to či ono. Navíc jsem zjistila, že kolo nemusí mít nutně dvě kola, ale i víc. Ať už dvě vzadu a jedno vepředu, nebo naopak. Byla tam kola na ruční pohon, kola, na kterých se sedí jako na křesle a dá se jich spojit několik za sebou a je z toho vláček. Kola tzv. cargo – jak jsem byla poučena Synáčkem, která měla před sebou nebo za sebou různé typy vozíčků, přepravek ať už dřevěných, kovových nebo látkových. Některá měla jen jakési plošiny, jiná sebou vezla barový pult, a ta nejsympatičtější – kávovar. Tandemová kola, kde dva sedí jako na obyčejném kole, ale i taková, kde první jezdec sedí ne na obyčejném sedadle, ale má něco jako minikřesílko a skoro leží. Kola, která přepraví rodiče s dětmi. Kolo, které má před sebou kočár pro dvě děti a jediným zmáčknutím tlačítka se kočárek odpojí. Pneumatiky od nejtenčích až po takové, o kterých jsem si myslela, že jsou na moped. Přilba je už dnes asi módní doplněk, protože tak široký sortiment jsem neviděla ani v kloboučnictví, ani na záběrech z koňských dostihů v Británii nebo Austrálii.Jedna bliká takhle, druhá jinak, jedna je baculatá, jiná protáhlá. Barvy kol, aspoň těch, která jsem viděla (prošla jsem jen část první obří haly a těch tam bylo deset) byly většinou decentní – černá, občas oživená tlumenou jedlovou, bordovou, pařížskou modrou, oranžovou nebo žlutou. Jedině ve stánku s dětskými koly to bylo jak v cirkusu. Byla jsem tam s dětmi pár hodin, ale stačilo to na to, aby se mi z bicyklů motala hlava.

Druhý den nás nadchlo Zeppelin museum. Nevěděla jsem, že právě ve Friedrichshafenu byla továrna na vzducholodě a neměla jsem vůbec tušení, že tam nad jezerem létají dodnes. Máte-li nějakých 250,- EUR na osobu, můžete si vyhlídkový let tím monstrem dopřát. Letadlem létám moc ráda, ale absolvovat let tímhle obrem, které řídí jen dvě minivrtulky po stranách a asi jedna vzadu, nemá to křídla – k tomu bych se odhodlávala jen hodně těžko a asi by mě k tomu přiměla jenom moje drahá vnoučátka. (snad to nebudou číst). Interier tehdejších vzducholodí mi vyrazil dech, bylo to něco jako první třída na Titanicu. Dokonalé materiály, perfektní řemeslné provedení. I na dnešní dobu by to bylo velmi pohodlné a luxusní cestování. Překvapilo mě, že kromě kajut, WC, sprch, sauny tu byl i kuřácký salónek. Mně je tohle oddělení sympatické, ovšem měla bych strach, že to bouchne…Samotná konstrukce byla sestavena z kovových dílů připomínajících stavebnici merkur a na tom bylo natažené plátno, upevněné provazy. Nedovedu si představit, jak se tam topilo, protože z dobových fotografií bylo vidět, že lidé byli oblečeni bez kabátů, ženy v halenkách, pánové v oblecích. Vzducholodě létaly po celém světě, do Jižní i Severní Ameriky i do Tokia. Napadlo mě, co to asi udělalo s nějakým asijským dělníkem, který pracoval na svém políčku rýže a najednou se mu objevila nad hlavou taková obluda..

Dušinka a Synáček trávili čas na veletrhu, my s dětmi jsme měli program spojený s bloumáním po městě, obchůdcích a  restauracích, kde jsem si dávala tzv. “špecle” což švábsky znamená “vrabec” a je to vaječná těstovina podobná maďarským nokům. Poslední den jsme absolvovali procházkou na kouzelném bleším trhu, který se tu koná jednou do roka. Podél pobřeží je spousta stánků s různou veteší i starožitnostmi, pastva pro naše oči. S Dušinkou máme rádi různé věci s patinou a stopou času, řemeslně krásně vyvedené. Zdá se, že Sojka naše vlohy zdědila a nadšeně hopsala okolo všeho. Synáček nás trpělivě a s pochopením čekal, Vnoučka jsme za to, že to vydržel bez reptání odměnili tím, že jsme mu tam koupili sešit s nálepkami německých fotbalistů. Zabralo. Byl to nejhodnější kluk široko daleko.

Odjezd z kempu taky není jednoduchá záležitost. Všechno se musí sbalit tak, aby se při jízdě nic nerozbilo, nic nespadlo, nepoškodilo, nebo někoho nezranilo. Vykličkovat autem mezi spoustou karavanů, stanů na zemi i osobních autech,kam se leze po žebříku taky asi není moc jednoduché.

Netajím, byla jsem ráda, že pobyt v kempu skončil a těšila jsem se na normální prostory, ve kterých jsem zvyklá existovat a myslela jsem si, že budu mít pokoj. Pocity jsem dramaticky líčila Manželovi. Soucitně se na mne díval a nakonec mi s takovým zvláštním úsměvem řekl: “Naštvi mě a koupím obytný automobil.”