Vždycky mě vytočí, když slyším, jak se lidé nechají napálit různými prodejci, jak koupí, podepíšou, uvěří… pak se divím, že se diví.

V současné době sleduju jedním okem olympiádu a když “jedou naši”, tak zapojím oči obě, zatnu palce a vyrážím s nimi.

Nevím, zda to je výhoda nebo nevýhoda, že mám dva favorizované státy. Výhoda to je v případě medailí a skvělých umístění, nevýhodou je čas strávený u televize. Protože jsem sama snad nikdy v životě neudělala ani pořádný kotrmelec, sportovce obdivuju. Žasnu nad obratností, rychlostí, zaníceností, nad tím, jak se dokáží vyhrabat ze zranění, operací, nemocí, jak dokáží celý svůj život podřídit sportu a přitom velká většina z nich se zdaleka neumístí na medailových pozicích a je jen pár vyvolených, kteří dokáží svá přední místa obhájit i po několik let. Připadá mi i dost nespravedlivé to, že ve sportu jsou mezi prvním a posledním závodníkem minimální časové a bodové rozdíly. Kdyby nebyl digitálně měřený čas, v mnoha případech bych nebyla schopná postřehnout, kdo je lepší. Smekám před všemi.

Baletila jsem s nějakou prachovkou, když jsem zaznamenala, že na startu biatlonu je Nasťa Kuzminovová, jak říká Manžel, jediné dobré, co k nám přišlo z Ruska. Zapíchla jsem oči do obrazovky. Holka běží skvěle, jako vždycky. První ležka, nedýchám…nula! Skvěle, běžíme dál. Opět střelnice, tajím dech…telefon! “Prosím?” “Dobrý den, vy už dlouhá léta využíváte kabelovou televizi…” Nasťa trefila! “… zadarmo…na rok…” opět trefa!”…kurýr přiveze…” je to tam!!! nula!!! …jedu dál s Nasťou. Vždycky, když mi někdo něco takového nabízí, dávám Manželovo telefonní číslo, ať rozhodne on, co doma potřebujeme, protože můj dobrovolný muslimský životní styl odmítá starat se o takové podřadné věci. Jenže teď nemám čas diktovat telefon! Musíme s Nasťou frčet, soupeřky jsou v patách! “Dobře, dovezte,dodejte,pošlete,ale běží Kuzminovová, nemám na vás čas.”Určitě kvůli tomu telefonu se Nasťa jednou netrefila, nebyla jsem dostatečně soustředěná na to, abych s ní mířila.

Večer jsem sdělila Manželovi, že nám příjde něco, nevím co, k televizi, protože si nás váží jako věrné zákazníky, bude to, nevím co,  na rok zadarmo. Manžel jen nadzvedl obočí.

Za dva dny se ohlásil kurýr a donesl balíček. Podepsala jsem se na takovou krabičku něčím, co vypadá jako pero, objevil se klikyhák, který ani zdaleka nepřipomíná moji parafu a potom jsem musela podepsat 12!!! slovem dvanáct  hustě popsaných A4. Vím, že bych si to měla alespoň přečíst, i když většině rozumět nebudu, protože firmy mají svůj jazyk, který se na školách nevyučuje, ale čtěte román, když vám na prahu stepuje doručovatel, který má před sebou ještě deset takových dodávek! Rozčilovala jsem se nad papírovou záplavou, nedostatkem času, nad ničením našich lesů, protože papíry klasicky popsané jen z jedné strany. Ale, podepsala jsem. Vždyť to je zadarmo.

Balíček jsem nerozbalovala, stejně houby poznám co to je a na co to je a předala jsem ho večer Manželovi. Kouknul na balíček, na papíry a zkonstatoval, že to je něco jako internet,(on mi to řekl přesně, ale to jsou věci, že za půl minuty netuším oč kráčí) který však máme a jiný nepotřebujeme ani nechceme. Tedy, Manžel ho nepotřebuje a nechce, protože jak jsem psala výše, mně to je naprosto jedno, ale když to nepotřebuje a nechce on, nepotřebuju a nechci ho ani já. Když si však přečetl, co všechno jsem podepsala…prý to nebude tak snadné vrátit! Navíc to až tak zadarmo taky není, neboť 4 eura za měsíc sice nejsou moc, ale gratis to přece jenom není!

No, nakonec se mu podařilo to druhý den vrátit a společnost měla výjimečně pochopení pro telecí mozek. Já jsem dostala trochu přes nos, abych si nepřipadala až tak “hóch” a teď jen zbývá, aby mi odpustila Nasťa. Nastěnko promiň, ale i tak jsme to daly na skvělé stříbro!