Pomalu a postupně jsme si zařizovali domácnost. Manžel se vrátil z vojny, já jsem začala pracovat na učilišti pro mládež s mentálním postižením. Sousedka byla inspektorkou mateřských škol nám zařídila školku u našeho domu, tak se nám život výrazně ulehčil. Ne však finančně, protože po dobu manželova studia jsme měli odložené splátky novomanželské půjčky a teď jsme museli splácet 500,- Kčs měsíčně. Manžel měl nástupní plat 1.800,- Kčs, já jsem měla stejný příjem. Konečně jsme koupili automatickou pračku, do té doby jsem prala na valše, buď v umyvadélku koupelny, nebo ve vaně, na velké prádlo – tak se říkalo povlakům na peřiny, ručníkům, jsme využívali prádelnu v paneláku. Prádlo se namáčelo, prací prášky za moc nestály, tak se límce, manžety a fleky předpíraly mýdlem, po namočení se ždímalo a máchalo a teprve potom pralo a několikrát máchalo. Pleny, utěrky, ručníky, kapesníky – to se vyvářelo ve velkém zinkovaném hrnci na sporáku v kuchyni. Pleny se žehlily. Prvnímu děťátku dlouho a druhé dítko bylo často “šizené”, protože maminky padaly na nos.

V čase když byl Manžel na vojně, jsme si pořídili televizi. Museli jsme si ji koupit na splátky. Černobílou, protože barevná byla nehorázně drahá. I tak byly měsíční splátky citelné. Rozhlas i televize, stejně jako noviny a časopisy – všechno procházelo cenzurou. Byly nám předkládany polopravdy a lži. Divadelní, filmová i literární tvorba byla ideově přibarvována. Pokud se vyskytl v díle gauner, byl to většinou právník, doktor, inženýr. Naštěstí se tam vždy vyskytl charakterní, pevný, spravedlivý hrdina, což byl dělník, nebo rolník, který vždy situaci zachránil . Na druhé straně se vysílaly různé zábavné pořady, besedy, debaty, točily se filmy, kde herci jen slovem, gestem, mimikou – pouze naznačili a už se obecenstvo válelo smíchy. Bylo to takové tiché, nenápadné spříznění, které všem dodávalo sílu. Humor – to jediné mi ze socíku chybí. Ovšem vysílaly se i velmi kvalitní a inscenace. Slovenské “pondělky” byly proslulé tak, že ulice zely prázdnotou. Jednalo se o hry světových klasiků, perfektně zpracované a zahrané. Točily se kvalitní a hodnotné filmy. Nutno podotknout, že všechno podléhalo cenzuře a mnoho vynikajících věcí se buď odvysílalo jen jednou, nebo se to zatrhlo a šlo rovnou do trezoru. Stačilo, že nějaký komunistický nedouk slyšel – viděl něco, co mu připadalo “závadné” a umělci měli “utrum”. Pokud se tvůrce filmu, herec, hudebník dostal na tzv. index ( seznam nevhodných a ideologicky závadných osob), nebo emigroval – přestal existovat. Nehrály se jeho písně,filmy, nevydávaly knihy – vymazat, vygumovat, zapomenout!

V Československu byla jediná oficiální měna – koruna československá. Pokroucený režim však kroutil historii, paragrafy i realitu dle svých přání a potřeb.Někdy koncem 50.let se objevily prodejny Tuzex. Tam se platilo tuzexovými bony, nebo valutami. Na tehdejší dobu tam prodávali luxusní zboží – elektroniku, oblečení, kosmetiku i potraviny. K bonům se lidé dostali tak, že jim někdo ze zahraničí posílal valuty, nebo před prodejnami postávali tzv. veksláci, kteří bony prodávali. Když jsem byla na střední škole, byl bon za 3,- Kčs a v 70. letech za 5,-Kčs. Zboží tam vyšlo pěkně draho, ale měli sortiment, který se nikde jinde nedal koupit. Takže, pokud chtěl být dárce velkorysý a štědrý, koupil dárek k narozeninám nebo Vánocům v Tuzexu a mohl si být jistý, že o obdarovaného se budou pokoušet mdloby z blaha. A co byl ten nevídaný luxus? Francouzská hořčice Dijon, plátky “lososa” z tresky, voda po holení Denim, Axa nebo Old Spice! Ženy dostávaly mýdlo Palmolive, šampon Timotei, deodorant Fa! Dnes si pro všechno skočíte do sámošky vedle baráku.

Luxus jsme si ale dokázali vyrobit i doma! Na Cinzano jsme neměli, ale chutnalo nám. Tak jsme si ho dělali z rýže, rozinek, droždí…Nebylo na vánoční kolekci na stromeček? Ztužený tuk se smíchal s cukrem a kakaem a byla čokoláda par excelence. Kdo chtěl tatarák, pomlel zadní hovězí – jak vypadá svíčková, jsme ani nevěděli. Kutilství a tvořivost všeho druhu jen kvetly. Od praktických a užitečných věcí do bytů, chat a zahrádek až k bizarním nesmyslům všeho druhu. Viděla jsem prostory rehabilitace, kde zdi byly obložené zlatými plastovými obaly z vnitřku bonboniér. Po večerech se doma pletlo, háčkovalo, šilo, prádlo se spravovalo, každá dirka se zašila, ponožky a punčocháče látaly. Dokonce i nylonky a krepsilonky se nosily do správky. Když se prošoupal límec na pánské košili, nebo se rozedraly manžety, vypáralo se to, otočilo a košile byla zase jako nová. Na originální obrazy měl málokdo, tak se ženy snažily zútulnit domov vlastní tvořivostí. Z fabriky se kradl chemlon – příšerné vlákno z umělé hmoty, protáhl se obalem krajonové tužky neboli versatilky. Nad svíčkou se naškvařil konec a rychle se přilepil k podložce s namalovaným vzorem. V určité délce se to odstřihlo a postupně z toho vznikl chlupatý lapač prachu na stěnu. Později tyto výtvory nahradilo makramé, což bylo o trochu přijatelnější.

Asi dva roky před tím, než měla jít Dušinka do školy, podali jsme na telekomunikace žádost o telefon. Nastoupila do první třídy a telefon nám namontovali. Dodací lhůty všeho byly nekonečné, na dlouhé lokte.

Tohle všechno bylo nepříjemné, obtěžující, otravné. Jakž takž se s tím dalo žít. Co bylo tragické bylo to, že komunisti kontrolovali všechno. Žádná akce masovějšího charakteru se neobešla bez jejich souhlasu, všechno se organizovalo pod hlavičkou SSM (Socialistický svaz mládeže) a běda, když se někdo “znelíbil”. Dokázali otrávit život dokonale. Nepustili do zahraničí, bránili ve studiu dětem, znemožnili karieru. Tím drželi většinu lidí v šachu a každý raději poslouchal a tvářil se, že je všechno v nejlepším pořádku. Pokud se někdo jen trochu vzepřel, udržoval kontakty buď s někým “závadným” doma nebo v zahraničí – byl pro něj nachystán loch. Tzv. politické vězně šoupli k těm nejhorším vrahům,hlavně psychické týrání bylo v plném proudu.Fyzického proti 50. letům prý ubylo, ale oni to uměli bez svědků a bez jizev. Legálně se na “západ” dalo vycestovat jen velmi těžko, tak se lidé snažili o emigraci různým způsobem. Pokud se někdo rozhodl překročit zelenou hranici, počítal s tím, že jde o život. Na ty lidi se jednoduše střílelo a mnoho jich padlo. Režim prostě nebral na vědomí, že někdo chce žít jinak. V 79. roce mě sestra pozvala do Švédska kam se vdala. Manžel se mnou jet nemohl, protože není příbuzný. Když po škole sháněl zaměstnání, nemohl se zaměstnat jako soudní znalec, protože měl příbuznou v kapitalistické cizině. Zákony, předpisy, všechno se přizpůsobovalo potřebám a zájmům KSČ potažmo SSSR.

Města a vesničky byly permanentně rozbourané. Výkopy, výmoly, dřevěná podloubí na chodníku – z domů opadávala omítka, bláto na nových sídlištích… Když někdo přišel k bytu a nastěhoval se do paneláku, jeho výbavou za deště byly igelitové sáčky na nohy, kdo v baráku měl možnost sehnat nějaká prkna, tak se udělal prapodivný provizorní chodník. Všechna provizoria trvala nekonečně dlouho. Podíváte-li se na fotografie z toho období, je velká pravděpodobnost, že tam ty hrůzy uvidíte a uvidíte tam také spoustu transparentů s oslavnými hesly – Ať žije KSČ, Se Sovětským svazem na věčné časy apod. Všechno bylo šedivě ušmudlané, oprýskané, zatuchlé – stejné jako byla ona doba. Když se lidé po 89. roce dostali na “západ”, jeden z prvních vjemů byla příjemná vůně.

Ten režim “frčel” (ve skutečnosti se šoural) na tom, že velká část lidí měla ráda své povolání. Potom byla druhá skupina, která zjistila, že se nemusí nijak dvakrát trhat, aby dostala plat. Vyskytovalo se tak velké množství nekvalitní a odfláknuté práce. Když si Manžel jednou usmyslel, že utěsní paneláková okna, docela jsem vrčela, protože právě čerstvě vymaloval a vidina prachu a nového nepořádku mě nenadchla. Když však sundal postranní lišty, kvůli centimetrové prázdné škvíře bylo vidět ven. V obýváku jsme měli koberec Jekor – nejlevnější textilní podlahová krytina, která měla budit zdání útulnosti a “luxusu”. Byly byty, kde bylo pouze PVC. Dlouho jsme neměli sedací soupravu, tak nám koberec držel, ale sousedům, kteří si koupili křesla na kolečkách se koberec vlnil. Bylo to proto, že lepidlo se dávalo pouze na 3 – 5 cm kraje, místo toho, aby se koberec přilepil k podlaze celý. Tak si dělníci šetřili materiál na fušky. Tenhle princip se uplatňoval všude. Kdo mohl, ten si v práci něco bral a pak s tím “šmelil”.

Vím, že to není ani vtipné, ani strhující čtení. Je to nudné, strohé, šedivé a ubíjející čtení. Takové, jaká byla doba. Samozřejmě jsme měli veselo. To bylo tím, že jsme byli mladí, šili s námi všichni čerti a chtěli jsme si užít života v kleci co to dá. Měli jsme štěstí na skvělé přátele, které máme do dnešních dnů, na báječné kolegy a nechyběly nám nápady a zručnost, abychom si vylepšili co se dalo. Pomáhali jsme si navzájem. Jeden to uměl se dřevem, druhý se našel ve stavařině, ženy šily, pletly… Kdo bydlel na vesnici, pěstoval zeleninu, choval zvířectvo a tak si každý přilepšoval jak se dalo. Dovolené se často trávily doma, s oblibou se odpovídalo na otázku – kde budeš trávit dovolenou – na maltě. Což znamenalo práce na domě, bytě nebo zahrádce. Zdaleka ne každá rodina měla auto, v rodině bylo většinou jedno kolo a pamětníci si vybaví, jak se děti učily jezdit na kole “pod rourou” a kolo pro zábavu bylo pro mládež. Byl to dopravní prostředek, který šetřil čas a na výlety se začal využívat až mnohem později.

Mnohem později jsme poznali, že se dá cestovat bez toho, aby do toho “kafral” stát. Mnohem později jsme poznali jak se dá kultivovaně nakupovat,jezdit vlakem nebo MHD, jak může být všude čisto, jak můžou být prodavačky vstřícné a lidé se naučí slušnosti a čestnosti. Ještě jsme museli počkat minimálně 10 let.