nádherná metropole, která umí žít.

Manžel rozhodl, že se opět podíváme do jednoho z hlavních měst Evropy. Po koketní Paříži, vznešeném Římu, uspořádaném Berlíně, Budapešti plné tradicí jsme se vydali do Španěl.

Z letiště jsme jeli taxikem. První vysoké domy na předměstí postaveny z červených cihel, plno zeleně v čase, kdy se u nás jaro teprve probouzí. Ze široké dálnice jsme se postupně dostali na menší silnice, které se v centru měnily na úzké jednosměrky. Míjeli jsme nádherné secesní, empírové, klasicistické a renesanční budovy natřené ve světlých odstínech, což dodávalo městu lehkost a vzdušnost. Francouzská okna zdobená nádherně kovaným zábradlím, překrásné domovní brány z kvalitního dřeva, dokonale udržované s vyglančenými mosaznými madly, klikami a klepadly, jako by se architekti a stavitelé předháněli, kdo dům lépe vyšperkuje. Zdálo se nám, že město nehyzdí tolik současných bilboardů a reklam. Obchůdky ve starém městě jsou rámované barevným dřevem tak, jak to bývalo u nás za první republiky,a asi už za Rakouska-Uherska, netuším kam ten styl zařadit – možná už k viktoriánské době, ale je to půvabné.

Rychle jsme si uložili věci v hotelu v centru města a vydali se objevovat krásy a zajímavosti Madridu. Bylo pozdní odpoledne, tak jsme využili množství kavárniček na náměstí před hotelem a zasedli k první ochutnávce španělských specialit – v našem případě výborných mořských potvor, na závěr opravdu skvělé kafe a hurá do ulic, respektive uliček. Hlavní tepny města jsou široké, rozlehlé a velkorysé, jak tomu bývá u měst postavených na rovině, ovšem horké klima donutilo obyvatele, aby se v centru mohli pohybovat ve stínu, museli domy stavět blízko sebe, ovšem ne tak, aby se do nich nevešla spousta kavárniček, stánků a posezení, které jsou obsazeny nejen turisty, ale i místními, kteří očividně milují setkání s přáteli u dobrého jídla. Všude,kde se ulice jen trochu rozšíří, nebo se křižuje s jinou – už je to Plaza, takže v centru města je hodně náměstí a náměstíček. Jako v každém městě i tady potká člověk nespočet pouličních malířů, kejklířů a hudebníků. Byli jsme zaskočeni tím, že zejména ti posledně jmenovaní se postaví před taverničku, předvedou něco ze svého umění a potom s kloboukem obchází hosty. Jen co jeden mistr odejde se svým saxofonem k druhému podniku, zjeví se další třeba s kytarou. Než člověk vypije kafíčko, sangriu nebo pivko, vystřídají se i tři, čtyři. K jejich cti je třeba podotknout, že většinou k zaplacení nenaléhají, avšak horší to je s různými prodavači tretek a cetek, kteří se ke stolkům bez problémů dostanou a doslova ke koupi nutí a člověka nepříjemně přemlouvají. Personál si většinou těchto lidí nevšímá, tak se turista musí sám postarat, jak s danou situací naloží. Vedle krámků s brakovými suvenýry je dost  obchůdků s originálními a kvalitními výrobky, oblečením a uměním typickým nejen pro kastilský region, ale pro celé Španělsko. Oči přecházejí z množství ručně malovaných vějířů z přírodních materiálů, obrázky, sošky a jiné atributy koridy jsou umístěny decentně stranou, patrně proto, aby moc neprovokovaly.

Hlavním programem Madridu bylo Prado, těšila jsem se jak malé dítě a galerie nezklamala. Nádherné obrazy těch nejznámějších i mně úplně neznámých malířů vyrážely dech. Krajinky, portréty, zátiší, výjevy z každodenního života lidí v různých dobách člověka berou do jiných sfér a světů. Bylo zajímavé, že nejen van Gogh, Munch i jiní malíři tam měli obrazy ze svých různých období a některá jejich díla bych k jejich jménu nepřiřadila ani náhodou. Zcela jiná technika, než ta, kterou se proslavili. Zajímavý byl pro nás El Greco. Myslím, že jeho obrazy jsou vystaveny i v drážďanském Zwingeru, ovšem zdaleka jich není tolik jako v Pradu a mně by velmi zajímalo, jak tohoto umělce přijímala tehdejší společnost. Připadá mi, že je svou technikou o několik století před svými současníky, jeho obrazy musely působit jako zjevení. Jediné co jsme neprošli, bylo gotické sakrální umění, protože se bez toho obejdeme. Omlouvám se všem jeho příznivcům, ale Ježíšek tam často vypadá, jako by mu někdo šlápl na hlavu, všichni svatí mají sepjaté ruce a buď jsou jako spící figury, nebo mají oči vyvrácené k nebi a nám oběma připadají obrazy z tohoto období všechny stejné. I tak jsme tam cábrovali pět hodin.

Další den jsme se vydali ke královskému paláci, kde však současná královská rodina nebydlí, ale konají se tu různé státní obřady a akce. Bohužel jsme měli smůlu, palác byl zavřený. Obdivovali jsme tedy jen klasicistickou fasádu.. Navštívili jsme tedy muzeum v sousedící katedrále Santa Maria La Real de La Almudena, kde jsou vystaveny různé sakrální artefakty, listiny, oblečení vysokých církevních hodnostářů. Tyto předměty ve mně budí rozporuplné pocity – na jedné straně neskutečně precizní ruční vypracování do nejmenších detailů, ty nejkvalitnější a nejdražší materiály – pro členy církve, která hlásá učení jednoho z nejskromnějších lidí, kteří chodili po naší planetě…Při prohlídce té nádhery začal Manžel zrychlovat svůj krok a za chvíli se nechal slyšet, že hledá WC. To už mě kvapně opouštěl s tím, že se sejdeme dole v katedrále. Když jsem do katedrály sešla, bylo tam lidí víc než národa a hned mě napadlo, že se jen tak snadno neuvidíme. Sedla jsem si do nejprázdnější lavice, narovnala se jako pravítko, natáhla krk jako surikata na hlídce a opravdu jsem se modlila. Neměla jsem totiž u sebe mobil, takže situace moc příznivá nebyla. Vzhledem k tomu, že jsem předpokládala, že chrám sociální zařízení nemá, snažila jsem se sledovat vchod, byť to v tom mumraji až tak snadné nebylo. Nakonec to dopadlo víc než dobře. Uviděli jsme se, ale mně se z té situace výborně zlepšila peristaltika, takže jsem musela následovat manželovu předchozí cestu ke kavárně, a tak jsem z toho ještě vytřískala výborné kafe.

Odpoledne jsme věnovali Galerii moderního umění královny Sofie. Jak už sám název napovídá, bylo tam víc moderny, která nás až tak moc neoslovuje, nezachránila to ani Guernica Pabla Picassa, ale jeden jeho obrázek ženy se mi přece jen docela líbil. Potvrdilo se – neházet perly sviním. Na většinu maleb jsme prostě ještě nedorostli.

Večer byl nádherný, protože mě Manžel pozval na večeři v nedaleké restauraci, kde se konalo představení flamenca. Interier v maurskem stylu, kterého jsme v samotném Madridu moc neviděli, k večeři báječné krevety na česneku, pohár vína a hned na to úžasné hodinové představení. Dvě ženy, jedna po druhé  za doprovodu skvělého kytaristy, výborného zpěváka, vytleskávání a podupávání předvedly vášeň, smutek i radost spojenou s neuvěřitelnou grácií. Závěr patřil temperamentnímu a ohnivému muži, který jak struna strouhal na podiu piruety, rytmus nohou nebylo možné ani sledovat, dokonale ovládal tělo v neskutečně rychlém tempu. Obdivovala jsem tanečníky, jak energie z hudby a tance čišela i z posledního článku jejich malíčků. Uchvátilo mě jejich nasazení, preciznost, dokonalost a elegance, s kterými nám předvedli něco tak úžasného.

Poslední den Thyssenovo muzeum – v jednoduché, ale velké budově opět sbírka překrásných maleb. V přízemi byla zajímavá dočasná expozice – Joaquin Sorolla a móda. Pan Sorolla byl španělský malíř, který kromě jiného navrhoval a maloval především dámskou módu na přelomu 19. a 20. století. Na výstavě byly nejen jeho obrazy, ale u dámy, které navrhl šaty byl i originál malovaného oděvu. Chodila jsem po výstavě s otevřenou pusou, obdivovala materiály jako hedvábí, mušelín, tu nejjemnější bavlnu a viskosu, vlnu v různém zpracování. Množství aplikací na oděvu, perličky, různé pikotky a krajky,sámečky, volánky a nášivky, všechno dokonalá ruční práce. Dámské střevíčky na podpatku z hedvábí, precizně vyšívané slunečníky, rukavičky háčkované z nejtenší příze. Nedovedu si představit,jak těžké bylo šaty ušít a jak se o takové složité a choulostivé kousky starali – jak se praly, žehlily a udržovaly v době, kdy byly prašné chodníky a cestičky a vlečky se couraly po zemi.

Na poschodí další stovky metrů chodeb a místností s nespočetným množstvím obrazů, které poskytl Španělsku baron Thyssen s manželkou. Když jsme vyšli ven, nohy nás už pořádně bolely. Vlekli jsme se na kafíčko, když jsme zaslechli nějaké skandování a následně jsme zjistili, že se tak projevují fanoušci nějakého fotbalového klubu, neboť byli “ošálováni” červeno – bílými pruhy pleteniny. Podařilo se nám zjistit, že se bude hrát o finále Královského poháru mezi mužstvy Sevilly a FC Barcelony, které se mělo ten večer konat v Madridu. Zaujalo nás, že mezi fanoušky byli nejen pubertální mladíci a pánové rozličného věku, ale i rodiny s různě starými dětmi, hloučky seniorek si upravovaly nevzhledné šály, slečinky sotva vyrostlé z dětských sukének nadšeně halekaly pokřik svého klubu. Fanoušci Barcelony chodili v modro -bordových pruhovaných dresech svých miláčků. Jen jedna skupina, kterou jsme potkali v metru působila agresivněji než ostatní. Byli to mladí Katalánci, kteří přišli zjevně dát najevo své politické přesvědčení a vykřikovali jméno svého politického idolu. Zajímavé bylo, že se k nim ostatní fanoušci FC nepřidávali, dokonce se zdálo, že se jich straní.

Procházeli jsme městem a fanoušci byli všude, dokonce i ve vzdálenějším parku Retiro, kam jsme se došli podívat. Rozlehlá plocha plná zeleně, s jezírkem plným lodiček, monumentální sochou Alfonse XII, Kříšťálovým palácem a Velasquezovou galerií – která však nemá nic společného s malířem, ale je to jméno jejího architekta. Samozřejmě v parku nechybí restaurace a kavárničky s občerstvením, na každém kroku nějaký malíř, klaun nebo jiná atrakce. Bylo tam smyčcové trio, které, když jsme k němu přišli, začalo hrát Dvořákovu Humoresku. Bylo to tak milé, že hned dostali od nás ti tři mladí lidé do pouzdra “všimné” plus euro navíc – byli to studenti madridského konzervatoria.

V hotelu jsme sbalili kufry a Manžel na recepci objednal taxi na ráno. Dostal za úkol zeptat se, na jakém kanálu dávají ten očekávaný fotbal a v kolik hodin, protože jsme se rozhodli mít Španělsko se vším všudy a kopaná k němu patří. Začátek zápasu byl ve 21.30 hod, protože Madrid žije v noci. Co je “fotbalitida” jsme viděli večer z hotelového balkonu. Ve vedlejším domě na terase se v přestávce přenosu objevili obyvatelé bytu na cigaretku, a že fandili Barceloně jsme poznali podle dresů, které měli při sledování televize na sobě. I já jako absolutní neznalec kopané jsem viděla, jak Katalánci  mají hru pod kontrolou a až v závěru, kdy byl stav nějakých 5 : O nechali ve středu hřiště hráče Sevilly, aby si taky trochu zakopali a pohráli s mičudou. Když se zdálo, že si Andaluzané nehrají tam, kde jim soupeř určil, už jim protivníci míč vzali a kopli pěkně zpátky do centra hrací plochy. Trenér Sevilly měl tři čtvrtiny zápasu hlavu v dlaních a ani zápas nesledoval… Pohár vítězům předával samotný král Felipe VI. a byla to sláva náramná, stadion zaplněný do posledního místa burácel a nikomu nevadilo, že je po půlnoci.

Madrid a možná celé Španělsko žije v noci a ze soboty na neděli to je až do brzkého rána. Cestou na letiště kolem šesté jsme nejeli pustým, vylidněným městem. Ve všední den kolem deváté ráno bylo mrtvější, tišší, ranní kafíčko si ve městě hned tak nedáte, všechno se otvírá kolem desáté, jedenácté. V neděli se spousta lidí bavila na ulicích, některé podniky byly ještě otevřené a lidé se pomalu trousili domů, zatímco my jsme frčeli na letiště.

Madrid nás okouzlil svou přívětivostí, výbornou kuchyní – do všech restaurací ráno vozili čerstvé brambory a nelenilo se nikomu je škrábat a připravit dle přání zákazníka jako vařené, pečené, kaši nebo hranolky. Jejich tapas za velmi přijatelnou cenu byly skvělé a nám stačily jako oběd, protože porce byly velké a opravdu chutné. Paellu pro dvě osoby jsme my dva nesnědli. Přálo nám i počasí, bylo sice teplo, ale ne horko, večery vlahé, tak se skvěle procházelo městem, nebo sedělo v kavárně.

Madrid se nám vyvedl a zařadil se k nádherným cestovním zážitkům.