Tedy, snažím se malovat. To většina z vás ví a kromě mých “vlastnoručních” dětí mě hodně z vás chválí a dává na “knize tváří” palce nahoru.

Naše děti jsem stále krmila tím, jak je většinový vkus hrozný, jak lidi nemají cit pro detail, materiály, jak se průměr prezentuje jako luxus. Servírovala jsem jim od dětství Trnku, Mirko Hanáka, Ladu, Alše a spoustu jiných mně milých malířů a ilustrátorů. Když se rozplývaly nad pouťovými obrázky plnými barev, převracela jsem oči a doufala, že z toho vyrostou.

Od malička jsem si ráda kreslila a malovala, dokonce jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych mohla kreslit a živit se jako módní návrhářka. Z takových plánů rychle sešlo a když se narodila první dcerka, záliba vyprchala jako pára nad hrncem. Tužku jsem vyměnila za vařečku, jehlice na pletení a šicí stroj. Dlouhé roky jsem si na barvičky ani nevzpomněla.

Až když sojky vylétly z hnízda, pořídili jsme si chatu a měla jsem v důchodu času a času, kamarádka mi dala tip na malování podle čísel. Hned jsem po tom skočila a internetem objednala malbu nějakých chryzantém. Nádobky s očíslovanými barvami a obrázek rozdělený na drobná políčka s číslem. Takže se stačilo trefit do patřičné akrylky a vymalovat náležitou plošku. Bavilo mě to jen krátce, připadalo mi to “málo tvůrčí”. Sice jsem to dokončila, ale už jsem v tom pokračovat nechtěla.

Dušinka mi pořídila omalovánky, kde jsem se musela potrápit aspoň s mícháním odstínů. To mě už bavilo víc a postupně jsem si dokupovala barvy a štětce. Těšila jsem se, když se mi povedlo co nejlíp vystihnout předlohu. Manžel mě sice chválil, rovněž přítel Malíř měl pro mne slova uznání, ale oba mě pošťuchovali k tomu, abych si začala malovat sama.

Tak jsem se jednoho dne na Pohádce odhodlala. Vybrala jsem si nějaký obrázek z časopisu a co nejvěrněji jsem se snažila ho zvěčnit. Činím tak dodnes. Zasednu si do křesla, obklopím se tubami, štětci, vyberu papíry nastříhané ze starých kalendářů a ponořím se do svého “uměleckého” světa.

Obrázky plné barev a detailů, rozpitvané na milimetry čtvereční. Tam tečky, ťupky, minidetaily… jen aby to bylo co nejvěrnější, ale vyleze mi z toho vždycky něco “bez duše”… Malíř to vystihl dokonale – fotograf je malíř a malířka fotografka.

Moje holčičky, které jsem sama vždycky učila, aby nelhaly, mi teď říkají: “Mami, to ty?” No, to já… Říkám jim, že když mě naštvou, dědit po mně budou jen tehdy, když si má díla pověsí na stěnu.

Jak ráda bych malovala jinak, ale ono to nejde. Jednoduše to neumím.Když se pokusím o abstrakci, to je teprve mazec. Sama se vidím, jak procházím okolo stánku s mými obrázky – sojčičky jak malé děti by se nadchly a nadšeně obdivovaly a já bych jen obrátila oči v sloup s povzdechem, kdy už z toho vyrostou.

Tento víkend jsem si opět sedla s múzou a tvořila.

Klasika jako obvykle. Jenomže tentokrát mi svitla naděje! Když budu malovat takhle pilně dál, budu mít tři svoje obrázky, které se budou líbit i mně!