Zvykla jsem si na ně a žije se mi s nimi dobře.

Jednou z nich je to, že na sobě nevystojím umělá vlákna a oblékám se zásadně do přírodních materiálů. Len, bavlna, vlna, hedvábí – jedině to mě přivábí. (to jen abych se blýskla básnickou duší). Jedinou výjimkou jsou tři hopsafraky z petlahví, říká se tomu flyš a mám z toho peleríny proti větru, dešti a slotovi.                                                                                Zdá se, že šatník z přírodnin by neměl být problémem, ovšem realita je dost tristní, elestan cpou i do fuseklí – národ žádá eleganci. Jaro, léto, podzim ještě jakž takž zvládám, ale zima je problém. Zkuste koupit zimní bundu a teplé kalhoty do lesa, z vlny. Nelze. Nekoupíte. Všechno šustí, klouže, leskne se a z toho mám husí kůži. Štěstí se na mne občas usměje v sekáči, kde holt beru co mají a ne vždy to splňuje módní kriteria. Tak se stalo, že jsem do lesa na chatu koupila kalhoty z tmavomodrého dyftýnu a pánskou vlněnou šedivou bundu, vlněnou čepici na uši a kožešinové palčáky. Stalo se ze mne imago s image bezdomovce. Imago z kategorie těch žravých, existují totiž hmyzí jedinci, kteří ve stavu imaga už nebaští. Já ano a na rozdíl od těch pravých imág – rostu. Výsledný efekt – nic moc, ale je mi teplo.

Další mojí zvláštností je vztah ke sportu. Odmalička jsem radši sedávala u knížky, aroma tělocvičny mě neoslovalo. Celý život žiju s tím, že jsem snad nikdy neudělala pořádný kotrmelec – myslím ten sportovní, neoslovilo mě kolo, lyže…Existuju s tím, že člověku byly naděleny nohy aby chodil, eventuálně běžel – v případě ohrožení. A to se mi nikdy nepřihodilo.

Manžel je pravý opak. Na nohy si připevní cokoli, jezdí na bicyklu a tvrdí mi, že to je príma. Měl určitou vizi, že mi přiblíží půvaby těchto činností a bez mého vědomí mi koupil kolo! Nepochodil. Párkrát jsem ohrozila své spoluobčany, protože jsem na to monstrum sedla abych prokázala dobrou vůli, ale tak mě bolely ruce a hlasivky, že jsem to zamítla hned v prvopočátcích. S přesouváním se tímto způsobem jsem byla hodně rychle hotová, kde kolo skončilo netuším.

V zimě na chatě chodí manžel často na běžky. Netuším, kde přišel na to, že bych tuhle aktivitu mohla zvládnout. Lákal mě medovými slovy, jak je příroda v zimě nádherná, jak jsou vidět jen stopy zvěře, človíčka nikde, a běžky, to je jen taková skoro chůze…Podlehla jsem, neboť jsem vzorná choť, která mužíčkovi pomyšlení dělá.

No, ale jediný zimní outfit na chatě mám ten bezdomovecký. Navlékla jsem se do toho, manžel nachystal ta prkna, nasedli jsme do Bubliny – to je naše terénní auto a mírným kopečkem jsme se přesunuli na paseku, asi 4km od naší chatičky. Bylo tam opravdu nádherně, ale jen do té doby, než mě manžel přivázal nohy k těm deskám. Dostala jsem se do pozice, kterou tu nemíním moc rozebírat, neboť ten prazvláštní postoj připomíná jen jednu jedinou věc a té se dáma v literární činnosti nevěnuje. Najednou se  ten samý kopeček změnil ve strmý svah a já se řítila dolů, aniž jsem byla sto koordinovat svoje pohyby. Manžel sedl do auta a skoro krokem se za mnou sunul s nekonečnou trpělivostí. Z okna mě povzbuzoval, chválil, fandil, tleskal…Netušila jsem, co dělá moje tělo, neměla jsem nad ním žádnou kontrolu, nohy mi ujížděly všemy směry, visela jsem schvácená na těch tyčkách, co jsem k tomu výkonu dostala. Katastrofa nastala, když jsem už těsně před chatou spadla. Nic se mi nestalo, ani jsem se neuhodila, vždyť tam byl metr sněhu.  Jenže jsem nemohla vstát! Rukou jsem na cestu pod sebou nedosáhla, abych se opřela, lyže mi překážely, nevěděla jsem si rady, kam s tím?! Korunu tomu nasadilo moje oblečení, protože kalhoty i bunda se totálně obalily sněhem, to se v tom šustivém stát prostě nemůže, smích mě obíral o poslední zbytky sil.

Tohle všechno pozoroval můj choť. Viděl absolutně nekoordinovanou velikánskou kouli obalenou sněhem, která se předtím naprosto neelegantně valila a potácela na lyžích, pak sebou nemožně sekla, zabalila se do sněhu a nedokázala vstát. To, co dokáže skoro každý, já prostě nezvládám,  nemůžu ani tvrdit, že mi to nějak vadí a kazí radost ze života. Můj manžel mi pomohl vstát, ometl ze mne sníh, dovedl mě na chatu, dali jsme si kafe, život šel dál… Skončila jsem s těmito aktivitami a vůbec mi nechybí, dál baletím jen okolo plotny, pračky a jsem spokojená.

Od té doby ale vím, že mě miluje. Tohle by hned tak někdo neustál. Pozorovat kulatou ošklivku, která netuší co se sebou, totálně zabalenou ve sněhu, kdyby mi tenkrát dal vale, moc bych se divit nemohla.

Nosí mi sem tam i kytky, je na mne hodný, můžu si koupit co chci, dělat co chci, ale tohle byl pro mě důkaz lásky největší…Ať žijí anomálie!