Problém je v tom, že miluju to pokleslé.

Divadlo mě baví klasické, líbí se mi pečlivě vyhotovené scény, dobové kostýmy, všechno mám ráda tak, jak to napsali původní autoři a nechci do Shakespeara cpát mobily a počítače, současnou módu a slovník, avantgardy mě spíš rozčílí, než uspokojí. Chci, aby mě hra uvedla do doby, kdy byla napsaná. Vždy jsem obdivovala herecké povolání. Docela by mě bavilo převtělovat se do různých postav, vyvolat u diváka smích, pláč, něhu, rozčilení…Ani by mi nevadilo naučit se tolik textu, ale kdyby mě rejža nutil abych se na jevišti zjevila v motorkářském mundúru jako královna Kristýna a přiblížila tak mládeži její pokrokovost, zjevil by se buď on, nebo já.

Hudba mě povznáší do výšin. A to doslova. Vždycky, když zazněly rytmy, začala jsem se vrtět, kroutit, podupávat a tancovat. Čím jsem starší, tím víc miluju orchestr a v současných písničkách mi chybí. Když jsem byla mladá, všechny zpěváky doprovázel orchestr a jak přicházely do módy různé kapely, taneční orchestry začaly mizet. Dnes už slyším jen elektrické kytary, bicí, sem tam si někdo přibere nějakou harmoniku nebo piano, případně housle a hraje se všechno na čtyři doby. Neříkám, že některé kapely nemám ráda, ale je jich na mě moc a i tzv. popík má na mě málo melodie. Není to foxtrot, waltz nebo valčíček. Na své si přijdu, když si na tom „jůtubovém“ kanálu pustím písničky mého mládí – Dominika, Boty proti lásce, Chrám Svatého Víta a to se mi hned líp utírá prach.

S klasickou hudbou je to podobné. Marně to zkomponoval Beethoven nebo Mozart, když to nemá tu lepkavou, podbízivou melodii, vypínám. Pro Elišku, nebo Malou noční hudbu můžu poslouchat dokolečka. Ode všech hudebních skladatelů zbožňuju ty nejprofláklejší a kritikou zavržené melodie. Z Traviaty valčík druhého dějství, měsíček z Rusalky je jasný, jako když je v úplňku. Vilém Tell? No, ta nádherná nejhranější část předehry.  A operety, na ty se chytím vždycky. Můžou jim recenzenti říkat jak chtějí, nedám si je vzít, ať je to Offenbach, Kalmán, Lehár, při jejich poslouchání se ocitám v sedmém nebi. No a nemůžu zapomenout rodinu Straussů, Brahmsovy Uherské tance, jasně, že pětka je favorit, Italské capriccio od Čajkovského a spousta, spousta dalších. Za pár týdnů jdu na koncert mého oblíbence Andrea Rieu a neskutečně se těším, jak mi tam zahraje Granadu, nebo Montiho čardáš. Na Wagnera prostě nemám kapacitu. Co tedy opravdu nemusím, jsou různé moderní úpravy klasické hudby nebo folkloru do zcela jiných podob a žánrů. Lisztovu Uherskou rapsodii v podání rockové kapely bych asi nepřežila. Řeči o tom, že se takhle předvede půvab klasiky mladé generaci, mě nabádají k tomu, abych zavilému masožravci přihodila do krupicové kaše kousky opečeného vepřového kolínka.

Sochařina a malířství mi berou dech. Ve Vatikánském muzeu jsem chodila jak omámená a nedokázala pochopit, jak se z mramoru dá vykouzlit splývající tóga a člověk vidí, jak jemňounká je látka, ze které je utkaná.Patrný je každý sval, každá žilka, každý vlas jako když člověk zkamení a ještě v tom nejpůvabnějším pohybu. Že podoby lidí byly realistické, bylo patrné z toho, že jedna osoba tam měla několik soch a bylo jasné, že se jedná o téhož člověka,protože si byl podobný. Holt ve Starém Římě neměli fotografy, ale sochaře.

S malířstvím je to obdobné. Mám ráda i některou abstrakci, když ve mně vyvolá pohodu a příjemné pocity, ale zase – nejvíc obdivuji to, když malíř dokáže vystihnout atmosféru reality. Mistrovství Dürera, Veermera, Courbeta,  Pissarra a jiných mě fascinuje. V galeriích spouštím alarmy. Na obraze paní sedí na nádherném biedermeierovském křesle potaženém sametem, na ruce má diamantový prsten, který se třpytí jak opravdový, zlatý lorňon v ruce a na klíně vnučku v lehounkých šatečkách z jemné madeiry. Stojím a koukám jak uhranutá, jak to, že někdo dokáže dát na papír drahokam, jak to, že rozeznám druhy látky, jak dokáže malíř z tuby s barvou vymáčknout zlato? Přistupuju k té nádheře, abych to zjistila a protože mám brýle na blízko, musím být u obrazu tak třicet centimetrů a když tak učiním, začne houkačka. I za tu chvilku, než mi vlídná paní přijde říct, abych se chovala náležitě, zjistím, že prsten je kousek bílé a šedivé barvy, brýle jsou z různých odstínů okrové. Obyčejné ťupky se z dálky změní na klenoty. Vyšívaná madeira jsou světle hnědé lístečky lemované bílou, které vytvářejí pocit dírkovaného vzorku. Když si to pak zkusím doma já, jsou z toho obyčejné napatlané fleky…Náš kamarád Malíř říká, že to je jen výborně zvládnuté řemeslo. Jak bych ráda takové řemeslo uměla! Snažím se drobounkým štětečkem nanášet akrylky, co nejpečlivěji zachytit realitu, ale…vyjde mi z toho něco, co bych si sama nikdy nekoupila a ještě bych to náležitě okomentovala…Malíř je laskavý a nikdy neomdlí, když mu své výtvory strkám pod nos. Za jeho neskutečnou vlídnost mu v závěti odkážu jeden obraz a honoráře z tohoto blogu.

Jak jsem se zmínila, potřebuju obrázek, který mi pohladí duši. Kdybych si v obýváku pověsila Výkřik, hodně rychle bych s křikem a hrůzou fofrem opustila byt a myslete si o mně co chcete, kdyby mě někdo zvěčnil jako slečnu z Avignonu, tak se nadosmrti urazím.