Poprvé se objevila asi před čtyřmi pěti týdny. Na Pohádce nás navštívila kočička. Mourovatá s bílou tlamičkou, náprsenkou a podkolenkami. Byla hezká, ale bříško tahala skoro po zemi. Navíc byla vystrašená a neuvěřitelně plachá. Jen jsme se pohnuli, vystřelila do malinčí a už jí nebylo. Tušila jsem, že se vrátí, tak jsem šla do lednice. Jediné co mohla pozřít kočka, byla játrová paštika zakoupená v rodinném obchůdku za víc než solidní peníze, na kterou jsme se těšili k večeři. No co, kousek jsem jí nachystala do mističky. Voněla krásně, protože to netrvalo dlouho a kočička se připlížila. Čapla porci a úprkem si ji odnesla dál za plot, kde ji zhltla v mžiku. Rychle a pečlivě vylízala ještě ten kousek země, kde se to chvilku povalovalo a zvedla ke mně zelená očka. Bylo mi jasné, že tohle jí nestačilo, šla jsem pro další kousek, potom ještě pro jeden a nakonec jsem rozhodla, že my budeme mít džem.

Příští den Manžel koupil ve městě pár kočičích paštik a dvě velké konzervy s masem. Ale Cácorka nepřišla. Objevila se další týden. To už jsme jí dali aluminiovou krabičku s kočičí baštou a těšili se, jak si šmákne. Čapla balení a tryskem do lesa. Stejně to dopadlo s další krabičkou a Manžel potom chodil kolem chaty a hledal kde to nechala, aby venku nezůstal odpad.

Potom se zase neukázala, my jsme další dva víkendy byli na dovolené a teď nás ani nenapadlo, že se po takové době objeví. V sobotu však venku zamňoukala. Vyděšená, nervózní, vyhublá. Tentokrát jsme byli připravení. Otevřela jsem konzervu s masem a půlku z ní naložila do misky. Cácorka se na to vrhla jak smyslů zbavená, tentokrát si to už neodnesla a miska byla vzápětí vylízaná dočista. Myslela jsem si, že má dost, protože na konzervě byla uvedená gramáž – asi 400g. Cácorka začala mňoukat a nehnula se z místa. Odešla jsem do kuchyně, abych neviděla ty její zelené vyčítavé oči. Mňoukání nepřestávalo. Zlomila mě a nadvakrát jsem jí tu konzervu vyklopila. Mňoukala dál. Dělala jsem, že to neslyším. Vždyť takové množství jí musí stačit. Není možné, aby měla málo. Mňoukání. Když jí něco vyhrabu, bude jí špatně. “Mňáááu”. K obědu budu dělat medailonky z panenky s pečenou zeleninou, tak jí odkrojím konec. Ufikla jsem takových šest centimetrů, nakrájela na kostičky a vyšla před Pohádku. Házela jsem jí masíčko na kameny a Cácorka se na to vrhala jako kdyby nejedla nikdy. Nakonec se mi ta plachá potvůrka začala obtírat o nohy, vrnět a přihmuřovat očička – no bodejť by nebyla vděčná za svíčkovou – a jen co zaklaply za mnou dveře kuchyně, mňoukání začalo znovu. Seděla před kuchyní a vytrvale se dožadovala svého. Vrzla jsem jí do misky lžíci jogurtu jako dezert. To se už nechala pohladit. Samozřejmě, až když to spltla. Rázně jsem za sebou zabouchla kuchyňské dveře a odhodlaně jsem se uklidila do obýváku. Usadila jsem se ve svém křesle a věnovala se patlání. Venku to zase mňouklo. Chtěla jsem vyjít na balkon, abych se podívala, kde Cácorka je, protože dřív od nás vždycky odešla. Skoro jsem se o ni přerazila. Byla na balkoně. Jak se tam dostala, netuším, ale byla tam. Nechala se pohladit, otřela se mi o nohy a spokojeně předla. Seděli jsme s Manželem v obýváku a Cácorka se zvenku procházela po parapetě, nebo si tam sedla a oknem sledovala jak mastíme karty, jak si čteme a občas mňoukla, aby ohlásila, že je tam.

Ráno byla na dvorku a mňoukáním se u misky dožadovala jídla. V průběhu dnešního dne vzala za své druhá velká konzerva, pak jsem jí urafla kousek krkovičky a než jsme odjeli domů, dostala celou smetanovou Lučinu… Celý den se od nás nepohnula, neopustila ani dvorek.

Zítra jdu do lékárny pro tabletky na odčervení a do chovatelských potřeb pro kočičí krmení, aby si nezvykla na tu panenku a smetanovou Lučinu. Teď bude chudák odkázaná na nějakou tu myšku, pokud si nenajde cestu zpátky do vsi… Odjíždělo se mi těžko, domů si ji vzít nemůžeme a nejsem si jistá, kdo si koho ochočil.