Už i k nám na Pohádku se pomaličku prokousává jaro. Na louce se objevily krokusy, prodraly se devětsily, do dálky svítí hlavičky podbělů, na kraji lesa rozkvetly kyčelnice, sem tam petrklíč a kolem potoka nesmělé první blatouchy. Kočičky a jehnědy lákají včeličky, žlutozelený opar vršků stromů den ze dne nabírá na síle. Včera se ohlásila kukačka. Radost pohledět a uvědomit si, že tu nádheru nic nezastaví.

Šla jsem po cestičce a těšila se z krásy a síly přírody. Během chvilky mě však napadlo, zda i lidé na Ukrajině mají čas a chuť radovat se z jara. Vzpomněla jsem si na první ráno na chatě po invazi. Probudila jsem se hrůzou. Zdálo se mi o tom, že jsem chtěla Putina utlouct bejsbolkou. Děsila jsem se však ne z toho činu, ale z toho, že jsem neměla pocit, že dělám něco špatného. Naopak mi to poskytovalo pocit uspokojení, že zbavuju lidstvo té zrůdy. Den začínám kafíčkem. Tak jsem si ho dala a snažila jsem se na sen zapomenout. Seděla jsem si v pohodlném křesílku, Manžel ještě spokojeně odfukoval na posteli v čisťounkých dekách, ranní světlo se prodíralo ještě zasněženými větvemi smrků – idylka, která netrvala dlouho. Vybavily se mi záběry lidí ve sklepech, v metru. Žádná kávička, žádná postýlka ani křesílko, žádné paprsky sluníčka, žádné soukromí. Kafe nijak dvakrát nechutnalo.

Od toho rána to mám stále. Co si dáme k obědu? Vnitřní “já” mi šeptá: “To se ti to vybírá! Na Ukrajině to nejde.” Pustím se do “patlání” obrázků: “Ty se máš, můžeš si malovat.” Zaposlouchám se do zpěvu ptáčků – “Na Ukrajině je neslyší, tam slyší bomby a střelbu.” Skoro při všem co dělám, mi putinovský smrad leze do života. V míru mám dny pokažené válkou a to ji nezažívám přímo.

V Putinovi vidím těžkého psychopata, zamindrákovaného narcise, který drží svým choromyslným jednáním svět v šachu. Jeho poskokové se v zemi latrín a vody z louže mají tak, že raději riskují minimálně vyhnanství, ne-li smrt, když se svému chlebodárci znelíbí, než aby zosnovali jeho likvidaci. O krocích a činech té zrůdy nemám nejmenší iluze. V reálných obavách žijí lidé v Moldavsku, pobaltských státech, rusáci si troufnou na narušování leteckého prostoru v severských krajinách. Poslední zprávy informovaly o tom, že na dobytých územích dětem cpou ruské učebnice, chystá se referendum a zavede se rubl. Putin se chechtá celému světu do tváře a dělá si co chce. A dál si bude dělat co chce. Protože mu to dovolujeme.

Válka na Ukrajině mi ukázala, že mám v sobě bestii, která se dokáže upřimně radovat z každého zničeného rusáckého tanku a je jí jedno, že v tom tanku sedí člověk. Probudila ve mně pocit, že takovému řádění zla nelze čelit debatou. Stává se ze mne Matka z Čapkova dramatu.