V pečení chleba jsem namočená až po uši. Žhavím troubu na 250st dvakrát, někdy i třikrát do týdne. Jednu dávku rozdělím na půlku, takže si užije rozpálení dosyta.

Minulý týden jsem si k obědu vymyslela něco zapečeného, posypaného sýrem. Těsně před příchodem Manžela jsem dotyčnou baštu zkontrolovala a sýr se nějak divně tvářil, nebyl ani moc tekutý, natož zlatý a křupavý. V mírné panice jsem zapnula gril a za pár minut se krmě jak takž zdařila.

Ve čtvrtek mi Manžel sdělil, že v neděli slaví narozeniny. Podivila jsem se jak ten čas rychle frčí, ale tím pádem jsem věděla, že musím něco vymyslet na Pohádku, kam jistě zavítá pár přátel.

Větrníky! Ty miluje skoro každý, nepekla jsem je už léta. Bylo rozhodnuto. Nejdřív jsem si uvařila krém, žádný kupovaný pudink! Vyhrála jsem si s karamelem, nachystala šlehačku. Pustila jsem se do těsta a bylo jak z učebnice pro cukrářky. Lesklé, krásně se táhlo a já se nemohla dočkat, až do trouby šoupnu rozkošné bochánky, které v ní povyrostou, načechrají se a zezlátnou. Předehřála jsem si troubu na 200st, při vložení plechu stáhla na 180st a minutky jsem nastavila na číslo dvacet. Děj se vůle boží… zaklínací formulka při pečení po babičce.

Po dvaceti minutách jsem pootevřela dvířka a zůstala v němém úžasu. Jaké jsem tam to těsto vrzla, takové se mi předvádělo teď. Okamžitě trouba na dvoustovku a sledovat. Dvacet minut nic moc, třicet – tak tak a po čtyřiceti jsem to mohla vyndat. I tak to bylo jak na slunci pečené a to mě čekaly ještě dva plechy. Skoro se slzami jsem vytahovala vydutější placičky, které se tvářily jako něco mezi lívancem a žemlí.

Vzpomněla jsem si na akci se sýrem – prostě, trouba si odžila své, poskytla mi dostatek chlebů a teď žádala nějakou opravu, inovaci a péči.

Návštěva přátel se vydařila, větrníky jako dezert posloužily, ale k chlubení moc nebyly. Každý věděl, že se mi poručil elektrický spotřebič, byli všichni shovívaví, laskaví a dokonce i chválili.

V pondělí Manžel zabezpečil servismana. Ohlásil se na 10h dopoledne a slovo dodržel. Úderem desáté zvonek, mladý muž vybavený dvěma kufříky, návleky a hlavně odborností vstoupil do kuchyně, odhodlaný poprat se s problémem. Troubu zapnul, otevřel, vyndal hrnec na chleba, který tam mám permanentně odložený, začal obhlížet vnitřek a v tom jsem to spatřila i já! V nejvrchnější drážce na plechy, byl zasunutý plech na cukroví i se zčernalým pečícím papírem!

Pár dní před pečením sýrového oběda jsem potřebovala rychle odložit ještě neumytý plech, však – umyju později, šoupla ho “chytře” na nejvrchnější příčku a úspěšně jsem na to zapomněla.

S panem opravářem jsme si dali kafčo, on si připsal “historku z natáčení” do svého repertoáru, mně vystavil účtenku na 50,- EUR a rozloučili jsme se. Za lenost a blbost se platí, tak jsem si zacálovala. Doufám, že jste se potěšili “neštěstím” druhého, a když se něco podobného stane vám, snad se vám trochu uleví, že v tom nejste sami.