Asi hodně lidí naštvu. Budete si o mně myslet, že jsem cynická a neempatická.
Nedá mi to a musím napsat co si o současné situaci myslím. Když jsme si před lety koupili chatu v lese, spousta lidí se mě ptala a do dnešních dnů ptá, zda se nebojím medvědů. “Ne nebojím se medvědů, bojím se víc toho, co nevidím” – tak většinou zněla odpověď.
Dnes to máme tady. Potvora, kterou nikdo z nás nevidí, ohrožuje nejen nás, ale celý svět. Spousta států, některé dřív, jiné později se uchylují k tvrdým opatřením a k masové karanténě obyvatel. Podle mne je to velmi správný krok, protože jedině tak se dá eliminovat počet nemocných a hlavně správně a účinně a organizovat léčení. Docela jsem nechápala ty první zákazy a omezení – jako, že nemůžou diváci na biatlon venku, ale chodit na hokej, nebo do kina ano… Přísná izolace a regulované nákupy mi připadají daleko smysluplnější.
Změnil se nám život a já jsem vděčná, že se eliminuje možnost nakažení mých dětí a vnoučat a všech, které mám ráda. Sama taky nestojím o návštěvu té bestie, ale mám svůj věk a svoje odžité. Snažím se co nejpečlivěji dodržovat všechna nařízení a baletím si ve své samotě. Jak jsem už dřív psala, jsem ve výborné společnosti.
Čím dál víc však poslouchám nářky, jak je dnešní stav náročný, nesnesitelný, přetěžký… Jak hrozné a ubíjející je být doma s dětmi, kterým “rostou rohy” a rodiče šílí. Chybí příbuzní, přátelé, práce, kolegové, doma je nuda, není co dělat…
Když však člověk “hrábne” do minulosti vidí, čím si lidsvo prošlo, dojde k tomu, že se dnešní situace dala očekávat (což mikrobiologové a virologové předpovídali). Pandemie tu byly, dnes tu je další a pokračovat budou. Kromě toho se celými dějinami lidstva táhnou války, hladomory, přírodní katastrofy.
Miliony lidí prošly utrpením, o kterém se nám dnes ani nezdá. Naše generace zažila okupaci v 68 a mně se zdálo, že už nic horšího mě potkat nemůže. Když se na to člověk podívá v souvislosti s II. světovou válkou, i ta okupace se zdá jak “procházka růžovým sadem”. Četla jsem desítky knih o holokaustu – dobytčáky narvané lidmi bez vody a jídla, továrny na smrt v podobě koncentračních táborů, kde se v žádném případě nedalo mluvit o životě, jen o bídném tragickém přežívání s neskutečným utrpením. Tisícům lidem se podařilo přečkat válku v neskutečně příšerných úkrytech….A to nepíšu o pekle v bojích.
My máme střechu nad hlavou, kde máme vodu, teplo, elektřinu. S blízkými si můžeme telefonovat, skypovat. V každé domácnosti televize s desítkami kanálů, internet s nespočetným množstvím využití. Můžeme se rozhodnout, zda si k obědu dáme vepřo – knedlo – zelo, nebo palačinky s džemem. Ve většině domácností – aspoň doufám, máme knihy, když nejsou vodovky, tužku a papír má každý, dá se kreslit, malovat, ubrouskovat, lepit modely lodiček nebo letadel. Nikdo nám nebrání plést, háčkovat, je záplava společenských her. Kdo chce být užitečný, nebude mu čas stačit na šití roušek. Nikdo nám nezakázal jít do přírody, naopak je to doporučováno. A že tam se dá vymyslet dostatek aktivit ani nebudu psát.
Lidi, máme jen trochu méně komfortu na který jsme si zvykli, ale dokud jsme zdraví, nic by nemělo být problém. V podstatě máme jen malá omezení a je nám skvěle. Neupadejte na mysli a těšte se z každého okamžiku ve zdraví. Bohužel, teď vidí každý, že ten medvěd je opravdu jen minimální nebezpečí.