Mám je ráda. Pletené ručně z vrbového proutí, malé, větší, světlé, tmavé, voňavé… Sbírají se do nich houby, kterých u nás bývá plný les, v menších mi děti nosí šišky na zátop, odkládám si do nich různé drobnosti, mám jimi dekorovanou kuchyň. Slouží i zdobí.
Před pár týdny jsem objevila další, zcela jiný „košík“ a o něm vám chci povědět.
Byli jsme s Manželem v karanténě na Pohádce a vůbec nám to nevadilo. Užívali jsme si les, ticho, baletila jsem si kolem kamen a vymýšlela bašty, malovala obrázky, Manžel trávil čas v kůlně, vyřezával,opravoval, vyhrál si s pilkou, kladívkem, vrtačkou – bylo nám fajn. Až do jednoho odpoledne, kdy nám zavolal partner mé Sestry – spadla z kola a vrtulník ji v bezvědomí přepravil do nemocnice. Šílená zpráva, šílené reakce, šílené všechno. Korona nedovolila vycestovat, nedovolila ani to, aby za ní šel partner nebo Dušinka do nemocnice,natož abychom za ní vycestovali my. Nedostatečné informace – nedostatečný počet personálu v nemocnici. Nervozita naše – nervozita sester, nervozita lékařů. Sestra týden v umělém spánku – po týdnu se probírá – komunikuje – nevíme jak… Očima? Gesty? Slovy? Na telefon personál nemá čas, my nemáme představu o ničem… prognóza nejistá, spíš katastrofální, neměla jsem sílu ji číst. Od zmatenosti až po bdělé kóma… Sestra je ležící dezorientovaný pacient. Nebude dlouho trvat a nemocnice nám oznámí, že už Sestře nemá co poskytnout. Dušinka i já žhavíme telefony – umístit Sestru do nějakého rehabilitačního zařízení nebude vůbec jednoduché. Tam rekonstruují, tam neberou – korona ztěžuje všechno, nikde není místo, nebo podmínky na to, aby ji v čase karantény přijali. Jediná alternativa – klasická LDN s nemocničním režimem, bez kousku zahrady nebo parku, opět jen lůžko se stravou, základními hygienickými službami a rehabilitací.
Dušinka dostala informaci, že existuje sdružení Cerebrum, které pomáhá pacientům a rodinám, které se potýkají s problémy při nemocech a úrazech hlavy a mozku. Volala jsem tam – laskavost a vstřícnost paní ředitelky, se kterou jsem mluvila, mi vehnala slzy do očí. Po dlouhých týdnech měl na mě někdo čas. Nikdo mi nedával najevo, že má jinou důležitější práci, že mluvím nesouvisle, dlouho. Trpělivě mi vysvětlovala co nabízejí, zařizují a poskytují. Právě toto sdružení nám poradilo jedno zařízení. Prý mají výborný rehabilitační program, pacienti odcházejí domů ve velmi dobrém stavu…
Dušinka okamžitě telefonovala paní ředitelce. Popsala zdravotní stav své tety a paní ředitelka řekla, že ji může přijmout. Nastalo všeobecné nadšení po telefonu .Blažená Dušinka volala mně, Koťátku, já partnerovi Sestry, všem kamarádkám…
Druhý den přišla sprcha. Dušince oznámila paní ředitelka, že mluvila s ošetřujícím lékařem Sestry a vzít ji nemůžou. Byli jsme zronění, ale nedalo se nic dělat. Určitě měla důvod, smířili jsme se, že to bude LDN, ale přála jsem si, aby to bylo na co nejkratší čas. Napadlo mě zatelefonovat a zeptat se, v jakém stavu by se mohla Sestra o místo v ústavu ucházet. Čekala jsem odpověď ve smyslu – až bude chodit, až bude soběstačná, zorientovaná… Paní ředitelka mi však po krátké odmlce řekla: „Víte co, ať jí udělají test na koronu a pokud bude negativní, zítra ji může sanita přivézt.“
Myslela jsem, že se mi to zdá, bez slova nátlaku, přemlouvání, škemrání ji paní ředitelka přijala na kliniku. Tušila jsem, že Sestra má v tomto zařízení ohromnou šanci k zotavení – velmi příznivé, vděčné recenze, krásné prostředí, zahrada…to všechno Sestra oceňuje a na tyto podněty „slyší“.
Všichni jsme doufali, věřili a upínali se k tomu, že se Sestra začne pomaličku zotavovat. Že však druhý den pobytu Sestry v zařízení dostaneme e-mailem video, jak Sestra jde po chodbě v chodítku, za ní ji hlídá jedna zdravotní sestra, druhá před ní ji natáčí na mobil, další dva zaměstnanci mimo záběru – všichni ji nadšeně povzbuzují – to nás nenapadlo ani v nejfantastičtějším snu! Čtyři týdny ležící, zmatená pacientka se díky personálu postaví na vlastní nohy a kráčí, opatrně, pomalu dlouhé metry ke svému pokoji! Ten večer jsem měla o program postaráno, pouštěla jsem si to dokola.
Personál nám první dny umožňoval skype tak, že vytočil číslo a my jsme si mohli „povídat“. Na naše přání pouštěl Sestře hudbu, kterou jí Dušinka nahrála, třetí den pobytu jsem na skype viděla, jak Sestra sama snídá – pečlivě nakrájený chleba se šunkou napichuje na vidličku a baští. Sestřička pouze dohlíží, aby nedošlo k nehodě. V nemocnici byla krmená a odmítala jíst, tady personálu „zobala z ruky“. Vůbec to s ní neměli lehké a vzali na sebe velké riziko. Sestřino motorické zotavení a vrozená akčnost ve spojení s dezorientací je pro takové zařízení tenký led.
Za pár dní byla Sestra v takovém stavu, v jakém jsem si ji představovala – pokud všechno dobře půjde – nejdřív za půl roku. První dny u ní musel být personál skoro non stop, za týden už byla soběstačná. Naučila se používat skype, telefon, televizi, rozhovory už byly smysluplné….
Ano, Sestra je fyzicky a motoricky velmi šikovná, dokáže se motivovat k velkým výkonům – však sportovala celý život a soutěživost ji nikdy nepřešla. Ji ale postavily na nohy a chuť do života jí dali ošetřovatelé, sestry a lékaři svým skvělým přístupem. Měla jsem možnost sledovat přes skype vstřícnost, zdvořilost, laskavost, ochotu, přátelskost, trpělivost vždycky dobře naladěných sestřiček, ošetřovatelů, logopedky. S paní ředitelkou jsem komunikovala několikrát, ne vždy ve vhodném čase – nikdy nebyla nepříjemná, vždycky se snažila vyjít vstříct a pomoci. To, že to není hrané jsem viděla tento víkend, kdy jsem mohla konečně za Sestrou přijít a po dlouhých měsících jsme se mohli vidět. V zahradě, kam už Sestra chodí sama se procházeli ostatní pacienti v doprovodu personálu, sestra ve dřepu se bavila s pacienty na vozíku, nechybí tam smích a vtipkování… Na hezky vybavených pokojích a všude v interieru čisto.Rehabilitace sedmkrát do týdne spolu s logopedíí. Konečně jsem u nás viděla zařízení, které může konkurovat těm zahraničním, kde nemocný, starý člověk má stále svoji důstojnost.
Je to svým způsobem smutné psaní, protože si přeju, aby tohle byla jednou samozřejmost a a bohužel, ještě to tak zdaleka není. Standard v našich nemocnicích je dost jinde a to nemám na mysli přístrojové a jiné vybavení…
No a tomu zařízení doma říkáme Košík. Je totiž v Praze a jmenuje se Klinika Na Košíku. Takže tento „Košík“ je od teď můj nejoblíbenější.
Nikomu z vás takovou situaci nepřeju, ale nikdo nemá tušení, jaký osud nás a naše drahé čeká. Kdyby vás však něco takového potkalo, obraťte se na organizaci Cerebrum, kde za vás jistě něco vymyslí – cerebrum je totiž latinsky mozek. A tenhle je opravdu výkonný. Nechte se uložit do „Košíku“, kde se o vás výborně postarají.
Vím, z toho psaní asi trochu „teče med“ a vyznívá to pateticky. Věřte však, že proti realitě, kterou jsem tam viděla je té „sladkosti“ pořád málo. Sestru už propustili a neznalý problému ani nepozná v jak těžkém stavu byla a co prodělala. Všemu personálu – od pana údržbáře, přes paní uklizečky, ošetřovatele, sestřičky, logopedky, fyzioterapeuty, lékaře až k paní ředitelce patří naše poděkování. Stejný dík patří organizaci Cerebrum. Jsem ráda, že začíná svítat na lepší časy v péči o nemocné. Tyto instituce odvádějí prvotřídní a následováníhodnou práci.
