Nezaradené

Není nad svobodu

Vždy jsem měla ráda pocit, že si dělám co chci, na co mám chuť a co mě těší.

 

Zrodilo se to ve mně někdy na střední škole, kdy jsem začala tak trochu stávkovat a stavět se na zadní hlavně tehdy, když jsem slyšela – musíš, udělej, vykonej, nesmíš…První co mě při tom napadlo, bylo, jak se vyhnout, vykroutit, neudělat, nebo dokonce provést pravý opak. Takže to byl často boj s rodičovstvem i profesorstvem a dnes se občas divím, že mě nevyrazili s pěti švestkama. Od určitého věku jsem se snažila nejít s davem, ignorovat trendy, módní záležitosti a být často v opozici s životním stylem, který byl právě “in”.Nikdy nehrozilo, že bych začala počítat kalorie nebo miligramy minerálů a vitamínů, přestala používat sádlo, nedej bože začala běhat, nebo provozovat aerobik, když celý svět šílel zdravým zdravotním stylem.

Když byly doma děti, bylo období, kdy jsem pekla doma chléb. Hezky ručně, skoro každý druhý den jsem mísila chlebové těsto s droždím do doby, kdy mi moje záda řekla ne a já zůstala zaseknutá v bizarním postoji a hezkých pár dní jsem se dávala do “cajku”. Není to až tak dávno, kdy se tu začalo šílet s chlebem kváskovým. Všude se předávaly recepty, kvásek se lil z televize, časopisů. Úspěšně jsem té vlně odolávala, byť i Meduška pekla skvělý, na jeho výrobu se dala i Ria, bývalé kolegyně z práce také. Jen já ne. Před pár týdny do toho spadla i Dušinka. Den začínal skypem o tom, jak vykynul kvásek, jak se povedlo nebo nepovedlo těsto. Po prvních upečených pecnech Dušinka, Synáček i vnoučátka s nadšením vychvalovali jejich vůni, strukturu, báječnou chuť a trvanlivost. A mami zkus, udělej, upeč – je to skvělé, úžasné, výtečné, opravdové, koukni jak je krásný a jaký báječný a já nevím jaký. No, nebudu to natahovat, nechala jsem se zlomit.

Pro kvásek jsem si byla u Medušky. Nakoupila mouku chlebovou pšeničnou, žitnou, dokonce celozrnnou! A dala se do toho. Kvásek chcíplý, tři dny jsem ho oživovala dle pokynů Dušinky a Medušky. Když si dal konečně říct, dala jsem se do patlání těsta a to doslova. Těsto řiďas, tahavé jak žvýkačka, v krabici kde kynulo se rozlilo jak bahno, při jeho překládání zapatlané všechno čeho jsem se dotkla. Nedalo se vyklopit, šňůry té hmoty visely z krabice na vál, když jsem použila kartu na vyškrábání, táhlo se to z karty- zoufalství a katastrofa, prskala jsem a láteřila. V ošatce se patla přilepila k utěrce, to už byl vrchol, protože půlka těsta zůstala přilepená na ní. Žhavil se skype i telefon, co s tím a co s oním. Medušce jsem dokonce v zoufalství volala v půl desáté večer! Teče, nekyne, lepí se…Tři dny jsem byla v zajetí těsta, kvásku a kuchyň byla vzhůru nohama. Nakonec došlo k samotnému aktu pečení a z trouby jsem vytáhla vyšší palačinku. Myslela jsem, že se o mne  pokusí infarkt. Prskala jsem, ale jen do té doby, než jsme tu placku ochutnali. Byla fakt výborná a Manžel vychvaloval a vychvaloval. Za dva dny jsem proces zopakovala, a i když chleba nebyl dokonalý, už si svůj název zasloužil. Měla jsem napečené čtyři chleby, které baštíme dodnes a stále jsou velmi dobré, krmím kvásek v lednici a zítra zase strávím den u trouby. Láska prochází žaludkem a Manžel si brouká spokojeností, tak co bych to nepodstoupila.

Jenže, končí má svoboda. Před týdnem mi začal rozkazovat kvásek.

Pridaj komentár