Slovo mé babičky, které jsem poslouchala celé dětství a mládí.Babička se narodila v roce 1904, a když měla dva roky, zemřel tatínek. Její maminka zůstala sama s dvěma dětmi, babičkou a jejím starším bratrem. V čase, kdy nebyly žádné podpory, důchody to byla tragedie nejen osobní, ale i ekonomická. Babička vzpomínala na těžkou situaci, ale nikdy ne na bídu. Moje prababička spravovala a šila prádlo, babička s bratrem se starali o králíky, kteří jim občas vylepšovali jídelníček. Babička mluvila o  mamince jako o skvělé hospodyni, která si poradila i s tím málem co měli a děti byly vždy najedené a solidně oblečené.

Babička se vdala a to,jak sama říkala, “velmi dobře”. Dědeček byl “vysokým úředníkem” v cukrovaru s velmi solidním příjmem.Babička se starala o domácnost, vyvářela a pekla. V čase zuřícího socialismu jsem poslouchala vyprávění o špajzce plné “prvotřídních” salámů, výborného másla,sádla, škvarků, luštěnin, mléka, na kterém se usazovala několik centimetrů silná vrstva smetany, čokolády, která s tou dnešní nemá nic společného a vůbec, všechno bylo lepší a kvalitnější než dnes…”Prvotřídní” byla i mýdla. Při prohlížení fotografií jsem si poslechla, že “tady má teta kabátek z velbloudí vlny a tady tatínek svetřík z nejlepšího kašmíru”. Dědeček nosil košile z jakostního popelínu a babička hedvábné halenky. Se šibalským úsměvem a netajenou pýchou mi říkala: “Bývala bych mohla mít i lepší kožich, než paní ředitelová, ale to se tehdy nemohlo…”.Nakupovalo se prostě to nejlepší v nejlepších obchodech.

Babička vařila a pekla skvěle. Brala to nejen jako povinnost, ale byl to její koníček. Vyrůstala jsem obklopená spoustou kuchařských knih, sešitů s lepenými recepty z časopisů, další obsahovaly bašty od kamarádek a známých. Jídlo u nás vždy tvořilo podstatnou část života, babička se točila u plotny s grácií a na jídle nikdy nešetřila. Mohla by se od ní učit i sama Magdalena Dobromila Rettigová. “Vraž do toho 12 vajec” u babičky šlo o 14. Lžíce másla – lepší budou tři. Když si můj tatínek, který vaření miloval taky stěžoval, že jeho bramboračka není nikdy tak dobrá jako babiččina, dostalo se mu odpovědi: “Protože jsi lakomý a šetříš máslem!”.

Babička dopřávala sobě i jiným. Raději nic, než nějaké náhražky. Všechno pravé, všechno echt,všechno co nejlepší. Možná by se nezasvěcenému zdálo, že babička zpychla a zapomněla na těžký život v dětství. Bylo to však právě naopak. Dopřát si, ale “nešeredit” – to bylo babiččino zaříkadlo. Spotřebovala skoro všechno a většinou věci nesloužily jen na jedno použití. Vrzla do dortu čtrnáct vajec, ale když těsto dávala do formy, vzala stěrku a do poslední kapky to vytřela k upečení. Stěrka byla její pomůcka v kuchyni číslo jedna. Těsta, džemy, sádlo, pomazánka – všechno co bylo v nějaké nádobě se vytíralo. Plíseň na džemu – odebrala se lžící a zavařenina se zdlábla. Ze zbylého syrového vejce se udělala zavářka do polévky, nebo nudle, starší potraviny se upravily tepelně,máslo se přeškvařilo, uvadající cibule se usmažila a zavřela do sklenice.Zbylé vařené brambory se opekly a byly k večeři třeba s kyselým mlékem. Čaj se vařící vodou přeléval do té doby, než přestal barvit. Od oběda zůstaly dva plátky knedlíku – opekly se na pánvi, zalily vejcem a byla omeleta.Tak se daly připravit i brambory a se zeleninou to bylo náramně dobré. Prostě a jednoduše – všechno spotřebovat a nešeredit.

Takhle to nebylo jen s potravinami. Kousky vymydlených mýdel se ukládaly do plechovky, jednou za čas se vzalo vyřazené struhadlo,které už na zeleninu nebylo dost ostré, mýdlo se nastrouhalo do kastrůlku, který už kvůli oprýskanému smaltu nemohl sloužit v kuchyni a s vodou se rozvařilo do pastovité podoby. V té se potom přepíraly punčochy, šátky, jemné prádlo. Když přišel balík, babička pečlivě rozvázala každý jeden uzel provázku, na palci a malíčku z něj umotala takovou osmičku a odložila do krabice, kde těch osmiček byla spousta. Papír z balíku poskládala a odložila, protože jeho druhá strana byla čistá a dal se do něj zabalit další balík. Když jsem si kreslila, babička dbala na to, abych papírem “nešeredila” a vymalovala obě strany papíru a využila na něm každé místo. Hedvábný papír se skladoval na to, aby se ten lepší použil na nějaké zabalení něčeho a když už byl “jó vyrichtovaný” vytřela se jím třeba pánev od sádla nebo oleje. Když se “poručilo” nějaké oblečení, že už nebylo ani “nadoma” odpáraly se knoflíčky, navlékly na šňůrku,svázaly a uložily do krabice – když se něco šilo, přišly náramně vhod.  Stejný osud měly zipsy, spony, límečky… Pokud byla látka ještě “co k čemu” něco se z ní přešilo, případně ušilo na panenku a v tom nejpslednějším stádiu “šla na hadr”.

Kdybych tu měla popisovat všechny akce, kdy se zabraňovalo “šeredění”- bylo by to psaní opravdu hodně dlouhé. Jasně, že mi leckdy ledaccos připadalo zbytečné až komické a hlavně v pubertě jsem dokázala vyvracet oči – “ale babííí”…

Nemusím vám psát jak jsem dopadla, že? Mýdlo sice nestrouhám, ale stěrky mám v několika provedeních, dokonce i takovou miniaturní, kterou vytřu i maličké lahvičky. Lahve od pracího gelu vymývám a chrstnu do pračky i ten nejmenší zbytek. Když už opravdu musím nějakou potravinu vyhodit, láme mi to srdce a vidím babiččin vyčítavý pohled. Oblečení nosím dokud ze mne nespadne. Před dvanácti lety jsem si koupila dvoje zimní boty. Jedny na zips, druhé na vázání. Začala jsem chodit v těch zipsovvých.Jsou pohodlné, ale za ta léta už přestaly hřát. Letos jsem se rozhodla, že začnu nosit ty šněrovací a ty původní si nechám na chatu. Hádejte v čem jsem zimu prochodila…ony ty boty nejsou ještě tak úplně vyřízené…

Geny jsou geny a výchova se tak nějak zadře. Babička “nešeredila”, ale já jsem ji předčila.  Koncem sedmdesátých a celá osmdesátá léta mi Sestra posílala ze Švédska balíky, aby nám ulehčila naši nelehkou finanční situaci. Kamarádky jí dávaly oblečení po dětech, sem tam obnošené nebo i zcela nové věci po sobě. Občas přišla k nějakým drobnostem do kuchyně, koupila pro děti hračku, čokoládu, pamlsek a dvakrát třikrát do roka nám přišla celníky prohrabaná zásilka. Obří balík narvaný vším možným vždy udělal velkou radost. Sice jsme museli zaplatit nehorázné clo, ale vždycky se našla dobrá duše, která nám na čas pomohla a půjčila peníze, neboť z našeho bídného rozpočtu mít pětset korun pohromadě bylo nemožné. Občas se přihodilo, že se v balíku objevilo něco jenom pro mne. Byla to třeba toaletní voda, krém, oční stíny, tělové mléko nebo jiná čistě holčičí záležitost. Měla jsem z toho ohromnou, převelikou radost. Večer jsem šla spát a přivoněla jsem k té nádheře, ráno jsem vstávala se stejným rituálem. S láskou jsem oprašovala lahvičky, flakony, kelímky a tuby, natěšená z toho, že mám takovou vzácnost. Natřít se mlékem na noc? Ráno se projít obláčkem omamné vůně, než půjdu do práce? To přece nejde! Takovou vzácnost na všední den! ” Nešeredit!”

Nešeredila jsem. Tu sbírku plnou vzácností mám dodnes.