Ó časy, ó mravy!

Dneska bychom s Manželem seděli v base, dokud bychom nezčernali. Kdepak, nekrademe, nepodvádíme, nelžeme, jen jsme vychovávali děti.

Když mělo naše Koťátko období, že tohle nepapá, tohle nechce, nebo támhleto nechutná, jednoduše se talíř sebral, putoval do lednice, Koťátko nedostalo nic celé odpoledne a k večeři se mu naservírovalo, co nesnědlo k obědu. My jsme si dlabali něco dobrého a Koťátko „utřelo nos“. Trvalo to možná týden, deset dní, než mu došlo, že takhle nevyhraje. Nemám zdání, kolik by nám za týrání hladem napařily úřady, ale asi by to bylo mastnější, než ty obědy.

Dušinka mohla mít tak dva tři roky, když sebou poprvé s řevem mrskla o zem v obchodě. Vytáhla jsem ji ven, propíchla pohledem a s takovou razancí jí vysvětlila, že tohle tolerovat nebudeme, že hned řičet přestala. Oči měla navrch hlavy, zalykala se jak tlumila pláč – týrané dítě jako vystřižené z učebnice psychologie. Bylo to ale naposled, co si to zkusila. Kdyby tam tenkrát byla dnešní sociálka, odvedou mě v poutech.

Celé dětství obě holčičky poslouchaly příkazy, cepování, napomínání – pozdrav každého,  s kým se pozdravíme my, nehrb se, poděkuj, dej si ruku před pusu když kašleš, nebo zíváš, mluv slušně, zřetelně, celou větou, nedávej lokty na stůl, nestrkej je do kapes, když s někým mluvíš, neskákej do řeči, nemluv, když mluví dospělý… Kamkoli se šlo, dostaly přednášku co můžou a naopak nemůžou, jak se mají chovat ve vlaku, na návštěvě, v restauraci. Za ten teror by dnes byla přinejmenším pokuta, ale já jsem si připadala jako laskavá matka, proti tomu, co jsem si „odskákala“ já.

Quod licet Iovi non licet bovi – co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi – základní pravidlo našeho tatínka, když jsme byly se sestrou malé  a mladé. Pokud jsme měly nějaký požadavek, že bychom rády to či ono, dostalo se nám odpovědi -„hoď mi to na papír, já si to pak přečtu“, když jsem se chtěla k něčemu vyjádřit, nebylo mi dopřáno. „neraď, nebylas v Sovětském svazu“. Samozřejmě, k základnímu vybavení rodiny kromě nábytku, nádobí, oblečení a jiných věcí, patřila také rákoska.To byl předmět, který se snad dal dokonce koupit, protože býval i ve školách. V ostatních rodinách to nebylo až tak sofistikované, od kamarádů vím, že stačila vařečka, eventuálně řemen od pánských kalhot. Manžel s nostalgií vzpomíná, jak ho párkrát vychovávala gumová hadička na stahování vína z demižonů. Na nějaký výprask si nepamatuju, narozdíl od sestry, která párkrát „schytala“. Ale nemůžu si pomoct,takový „nátlak“ byl prostě dost účinný…

Ve škole jsme sedávali s rukama za zády, v lavicích se vstávalo, když učitel do třídy přišel, i když ji opouštěl. I na gymnáziu jsme činili vztyk z laviček na chodbách, když procházel profesor kolem. Často to býval tělocvik, protože pedagogové chodili často, ale neplatili jsme za posilovnu. Žádné nebyly, nám stačila škola a řádění venku. Když to nějaký kluk přepískl se zlobením, učitelka ho vytahala za vlasy nad uchem, holčinu postavila do kouta a v těch nejhorších a závažných případech byla audience u ředitele! Většina z nás se však snažila před rodiči tresty a vyhubování zatajit, protože by doma zaručeně následovalo „druhé kolo“.

Naši rodiče a pedagogové by měli doživotí, nám s Manželem by to vydalo možná na pětadvacet let.

Jenomže, my jsme se narodili jako děti a nám se také narodily děti. Dnes se rodí osobnosti. Taková osobnost sebou kdekoli s řevem mrskne a matinka ji laskavým hlasem přemlouvá půl hodiny, než záchvat, nejlépe pod příslibem něčeho dobrého, přejde. Restaurace, které nemají hrací koutek jsou odsouzeny z velké míry k zániku, neboť kdo může od dítka požadovat, aby hodinu sedělo za stolem? Je jedno, že jídlo je pod psa, hlavně, že je herna. Často nestačí ani ta a osobnosti si hrají v interieru restaurace na honěnou a křečovitý škleb číšníka, který nese horkou polévku, vysílá k rodičům informaci, jak úžasného a čiperného mají potomka.

V supermarketech mají dítka pusinky zacpaná rohlíčkem, čokoládkou, nebo jiným pamlskem, aby se děťátko nezhroutilo hladem, než rodiče zaplatí. Je nemyslitelné, aby osobnost čekala půl hodiny.

Pokud matinka s osobností vejde do malého obchůdku, paní prodavačka dostává břišní koliku. Ze všech sil se snaží zachovat dekorum, aby rodič nezpozoroval hrůzu v jejich očích, když sleduje,jak děťátko bere do ručiček to či ono, eventuálně si předmět ještě strčí do pusinky. Osobnost musí zkoumat všemi smysly.

Současná dítka dnes nechodí na hřiště, ale do klece. Její vybavení je úžasné,promyšlené, barevné, bezpečné, ale obehnané plotem, neboť majitelé psů své miláčky poslouchají na slovo, a když se chce pejsek vyložit v pískovišti, páníček mu trauma nezpůsobí! Houpačky, prolézačky, kolotoče a výmysly pro děti musí zvládat i váhu rodičů, protože nechat dítko samo je nemyslitelné. Maminky řeší případné spory mezi jednotlivými osobnostmi, a tak je často vidět, jak se dvě dítka „baví“ prostřednictvím svých maminek – kdo komu má co půjčit, kdo komu co vrátit, koho pohladit a koho nebacat.

(Naše děti si hrály samy na hnusných rezavých rozvrzaných prolézačkách od tří let, starší dítka ze vchodu je měla nastarosti, občas vykoukla z okna některá z maminek, pokud zjistila nepravosti, zpacifikovala celou bandu a děti si své případné spory řešily samy. Tohle ale prosím nikde a nikomu neříkejte, možná by se kvůli tomu obnovil trest smrti! To by byly zlikvidované minimálně třičtvrtiny naší traumatizované populace 50+)

Už i já si tedy často povzdychnu – o tempora o mores, tak jako ten chudák Cicero v prvním století před Kristem…