Slouží nám celý život, ale čím jsem starší, tím míň jim věřím. Mám pocit, že mi neukazují opravdovou realitu.

Nastoupila jsem do první třídy a úplně živě si vybavuji pocit, že žáci devátých tříd byli hotoví “dospěláci” a opravdu jsem si nebyla jistá, zda – li jim můžu tykat. Tatínkovým studentům ze střední školy jsem vykala, když za ním přišli k nám domů. Myslím, že jsem nijak nevnímala věkový rozdíl mezi nimi a tatínkem. Ten mi vždycky připadal dospělý a “starý”. Po městě se pohybovalo hodně vojáků – tehdy chodili mladíci v osmnácti na dva roky “sloužit vlasti” -a  to už byli muži! Představa, že do školy budu chodit celých devět let – byla úplně nereálná. Vždyť jsem tolik roků nebyla ani na světě. Mně se však zdálo, že po zeměkouli chodím už strááášně dlouho, takže devět roků jakoby nemělo vůbec konec.

I když se školní léta vlekla, stejně jsem se nenadála a ta “devítka” se dostavila. Na sobě a spolužácích jsem nepozorovala žádné změny, pořád jsme byli tak nějak stejní, ale do prvních ročníků čím dál tím víc nastupovali menší a menší děti…V té deváté třídě jsem se na ně už dívala jako na odrostlejší kojence…

Středoškoláci a vojáci už začínali být tak nějak zajímavější, ale často se mi zdálo, že jsou trochu dětinštější, než by měli být a než mi připadali před pár roky. Na mé tváři nabíral každý miniaturní pupínek obřích rozměrů, ale když ze stejného důvodu propadala zoufalství má kamarádka, divila jsem se, co šílí, když není nikde nic vidět.

A tak to šlo celý život. Nastoupila jsem do práce a moje přímá nadřízená byla starší o hrozných devět let – vyloženě zralá žena! Všechny mladé sestry jsme jí vykaly, stály před ní v pozoru, byť byla přátelská, milá a veselá. Když nám po určitém čase nabídla tykání, braly jsme to jako nevýslovnou poctu a to jsem ještě netušila, že za pár týdnů mi nabídnou tykání padesátileté kolegyně, které byly v mých devatenáctiletých očích skoro babičky. Nejen já jsem si na to dlouho zvykala a nesmírně jsem si toho považovala.

Potom jsem se vdala, přestěhovala do úplně cizího města, kde jsem nikoho neznala a nikdo neznal mne. Byla jsem na mateřské dovolené, neměla jsem tedy kolegyně, seznámila jsem se jen s pár sousedy v domě. Většina z nás byla skoro stejně stará, tak jsme se občas vídali, poklafali a ve stejném “složení” žijeme v našem domě dodnes. Kupodivu jsou všichni pořád tak nějak stejní. Zrovna tak jako všechny moje kamarádky a přátelé, které jsem si za ta léta “nasbírala”. Na fotografiích vidím, že tehdy jsme byli o hodně mladší, štíhlejší, svěžejší, ale když fotku nemám – ten rozdíl nijak nevnímám.

Meduška a Alex mají sice pár šedin, Alex už ani ty ne, Ria s chotěm mají jen trošku objemnější pas, paní Maňohanová se nezměnila vůbec…ale pořád to jsou stejní lidé, jaké jsem poznala před čtyřiceti lety. Všichni máme po šedesátce, ale já to na nikom z nich nevidím.

Když přijdu do nemocnice a tam je personál, kde nejstarší z oddělení je primař a ten má čtyřicet – zaváhám, zda-li jsem v dosti zkušených rukách!

Horší je, když se v televizi nebo časopise objeví tvář nějakého stařečka nebo stařenky a uvede se věk – 60 plus. Docela mi vyběhnou oči a to je chvíle, kdy jim přestávám věřit. Jak je to možné, že takhle nevidím nikoho z nás, nikoho z mých blízkých?

Vidím, jak nám rostou vnoučátka. Vidím, že pokaždé když se setkáme, mají o hezkých pár centimetrů víc. To jsem vnímala i na našich dětech, hlavně když jsme jim nestačili kupovat stále nové boty a pořizovat stále větší oblečení. Jenomže – pak se stalo, že někdy ve dvacítce mi jak Koťátko, tak Dušinka na tom věku zamrzly. Jsou obě úplně dospělé, mají čtyřicítku na krku, ale já to vůbec, ale opravdu vůbec nevidím… jsou to pořád moje rozkošné mlaďounké holčičky…