Minulé léto jsem takhle dopadla. Mnozí z vás to věděli, někteří tušili, jiní neměli zdání. Prostě v polovině července mě odvezla RZP do popradské nemocnice se třemi životohrožujícími diagnozami. Rovnou pod skalpel, nestačila jsem nic vnímat, nic registrovat, nad ničím uvažovat. Pět týdnů s hadičkami, kanylami, pípátky, bez jídla – na to jsem stejně neměla ani pomyšlení, pouze na kapačkách. Netuším kolik týdnů jsem ležela na JIP a jak dlouho na oddělení. Aby mě zachránili, musela jsem absolvovat kolonostomii s tím, že mi ji pár měsíců nechají a jak se všechno zahojí, vrátí mě do původního stavu.

Byla jsem odhodlaná čelit osudu a poslouchat na slovo rady lékařů a sester. Po těch pěti týdnech mě Manžel odvezl domů, došourala jsem se k výtahu a měla jsem všeho plné zuby. Naštěstí bylo léto, tak bylo snadné přichystat se ven a začít sbírat síly na procházkách. Poprvé jsem obešla půl našeho paneláku a nedovedla jsem si představit, že dokážu víc. Po tom heroickém výkonu jsem byla schopná sežvýkat půl banánu, nebo půl jogurtu. Půlka rohlíku byl vydatný oběd do pozdního večera. Dieta, dostatek tekutin a starost o stomii. Na to se scvrkl můj život – té poslední záležitosti se ujal můj Manžel a obětavě o ni dbal.

Když to člověk vezme z hlediska záchrany života – je to neskutečný zázrak. Ovšem když Stominka předvede co umí, člověk se nestačí divit a pozná, jak to lidé s touto pomůckou mohou mít těžké. Naštěstí se mnou špásovala v místech a časech, kdy byly možnosti ošetření.

Jak ubíhaly týdny, byla jsem čím dál silnější, zvládala jsem samostatné nákupy v naší sámošce, k náměstí jsme dojeli sice autem, ale tam jsme kolovali po celém rynku – auto už bylo jen taková pojistka s pomůckami. Troufla jsem si párkrát do kina – lístky na začátku řady jistily a i dieta povolovala čím dál víc.

Bylo to báječné, ale čím dál víc se blížil termín další operace a věřte, že představa té opětovné nemohoucnosti, ubolenosti, neschopnosti cokoli, absence Pohádky, protože to kodrcání v terénu není moc velké žůžo… měla jsem strach a musela jsem ho intenzivně odhánět.

Minulou neděli jsem tedy nastoupila na oddělení a v pondělí mě brali. (Musím se vám přiznat, že mi bylo dokonale ukradené umístění našich zlatých hochů a volila jsem raději zachumlání v pelíšku s tabletkou na spaní). Probrala jsem se na JIP a týden se zotavovala. Včera mě propustili. Asi jsem o trochu silnější než minule, protože Manžel řekl, že dnes jsme neobešli půlku, nýbrž celý panelák. Cábrovala jsem v pondělí,dnes a chystám se i další dny, abych se co nejdřív dostala do “formy” sedmdesátnice.

Tohle všechno vám nepíšu proto, abyste mě litovali. Zdaleka nejsem sama a je spousta lidí s ještě horšími diagnozami. Píšu to proto, že v době, kdy na zdravotnicví člověk neslyší dobrého slova, předkládají se mu jen samé problémy, nedostatky a katastrofy, já jsem se v popradské nemocnici na chirurgickém oddělení pana primáře MUDr. Tomáše Vnenčáka setkala s úplným opakem.

Lékaři, byť operovali od vidím do nevidím, několikadenní služby běžné – stále s úsměvem, stále laskaví, dokázali vysvětlit, povzbudit, nechyběl jim humor, vlídné slovo samozřejmostí. Sestřičky od rána v jednom kole, nikdy za celou dobu mého pobytu jsem se nesetkala s odseknutím, neochotou, jizlivostí. Každá pacientka měla zvonek na sestru a vyslechla si – cokoli budete potřebovat, zavolejte, obraťte se na nás, rádi pomůžeme, jsme tu od toho. Když mě zbavili stomie, tak si vnitřnosti asi radostí zajuchaly a já se potřebovala dostat na WC, které bylo poměrně daleko. Co bolest dovolí, dostatečně “rychle” se přesunout. Zdařilo se, vše se stihlo a tak se pacient došourá zpátky na pokoj. No – jenže i to je pro střeva pěkná akrobacie a jen co lehne – akce by se měla opakovat, ale už nemáte sílu dojít na WC. Voláte sestřičku, aby donesla pomůcku k těmto věcem určenou. Bez problémů s ochotou a úsměvem. I když nepříjemné, v nemocnici běžné. No, jenže to se opakovalo v krátkých intervalech 6x! 6x WC + 6x mísa – bez jediné poznámky, s laskavým porozuměním… Nikdy nepřestanu být celému týmu vděčná za jejich přístup,profesionalitu s lidskostí a empatií. Pan Hippokrates má na “chíře” v Popradu následovníky, na které může být náležitě pyšný.

Pro mne to znamená, že si budu ještě víc vážit všech chvil s mojí milovanou rodinou a vámi, mými skvělými přáteli.