Jeli jsme s Manželem na delší cestu a po velmi dlouhé době nás netlačil čas. Rozhodli jsme se, že se podíváme do Ikey, kde jsme už léta nebyli.K tomuto obchodu mám nostalgický vztah. Poprvé jsem se tam dostala v roce 1979. Sestra se vdala do Švédska a po třech letech mi soudruzi laskavě dovolili návštěvu. Možná vás jednou otrávím blogem, kde si na to Jiříkovo vidění – tam jsem se totiž ocitla – zavzpomínám. V čase, kdy u nás člověk bez protekce nesehnal židli, jsem byla v ohromném prostoru plném nádherného nábytku, doplňků a potřeb pro domácnost. Rozkvetlý socialismus byl v mých očích vždycky víc než povadlý, ale ve Švédsku shnil po prvních hodinách.

Vstoupila jsem tedy do té dnešní samozřejmosti a těšila se, že jsem se dožila. Měli jsme v plánu koupit pár drobností, ale víte jak to je – tam se zakoukáte, támhle zahledíte, tohle je hezké, tamto rozkošné a ejhle, tady skvělý nápad… K nůžkám, pro které jsem hlavně přišla – pasují mi do mých artrozou zkřivených rukou, se přihodily lampičky na chatu, rámečky na moje obrázky, bez balícího papíru neodejdu. Pohodička, klídek, sice bez tabáčku, ale příjemné okoukávání. Jak si tak z toho množství vybírám a nemůžu se rozhodnout, za mnou se ozval ženský, nikterak něžný hlas: “Týýý kráááávo!” Jedna ze tří žen za mnou vyjadřovala úžas nad nějakou drobností. V mžiku jsem vybrala a kvapně jsem se poroučela, abych nebyla svědkem většího vytržení.

Nedávno jsem baletila po bytě, televize mi dělala kulisu, abych si nepřipadala tak sama a jak si tak pobíhám z ložnice do obýváku při ranním pacifikování domácnosti z “bedny” se ozval dětský hlásek: “Co kecáááš?”. Odpověď obsahovala něco jako – do držky, přes hubu, seš prase, bordel… Hodila jsem očkem, co je to za příšerný seriál a šla to přepnout. Byl to pořad, kde se “čenžují” manželky a to dítko tak mluvilo k matce, asi cizí, ale náhradní a ona zas nešetřila slovy a častovala tak dvanáctiletého drobečka.  Hlavou mi bleskla představa, že bych rodičům řekla “kecáš”, nebo bych něco takového slyšela od našich dětí – ale to si představit opravdu nedokážu, nedovedu, neumím.

Minule jsem šla do obchodu a před naším vchodem dva mladí tatínkové. No mladí, mladí na dnešní dobu – nad třicítku měli a jeden držel kočárek s asi dvouletou “houbičkou”. Ta měla možnost “nasávat” rozhovor náležitě rozhořčených otců, kteří neštřili anatomickým rozborem lidského těla a patřičnými výrazy násobili svoji nespokojenost. Násobili mnohonásobně. Aspoň mi zněžněl ten rozhovor v televizi…

Bohužel mám pocit, že se tomu nedá utéct. Sednu si do kavárny a od vedlejšího stolu se řinou proudy bídné slovní zásoby, vydatně prokládané nejen “vlastně, jakoby, prostě, nóóó, supr, tóóó, nóó”, ale nechybí záplava více než “šťavnatých” výrazů. Občas s úsměvem dotyčnou mládež požádám, zda by nemohla brát ohled na starou paní, ale přiznám se, že ne vždy si troufnu.  Navíc a to je snad ještě tristnější, starší generace nezůstává pozadu. Nedělám si iluze, že by hosty zpacifikoval personál, neboť je to řeč, kterou mluví oni sami a navíc, nevypoklonkuje se ani “podroušenec”, neboť “škoda tržby”.

Překvapilo mě, nedávno jsem  zaznamenala, že jednou z nejoblíbenějších osobností v zemích českých je Marek Eben. Nepochybuji o tom, že má mnoho příznivců i na Slovensku. Udivená jsem proto, že mi to jaksi “neštymuje” s předchozími zkušenostmi. Pan Marek Eben je noblesní “slušňák”, který snad na vulgaritu ani nepomyslí, natož aby ji vyslovil. Navzdory této “nemodernosti” a “zaostalosti” je hodně lidí, kterým jeho vystupování a projev imponují.

Za pár dní k nám zavítá Nový rok. Na Silvestra jsem si nikdy žádná předsevzetí nedávala. Neměla jsem chuť “lhát si do kapsy” a chystat se na něco, co stejně nedodržím. Letos ale jedno přání v talonu mám.

Aby ten Marek Eben, krucipísek zabral a co nejvíc hulvátů si ho vzalo jako “mustr” a naše mluva byla čisťounká jako padlý sníh…