Netuším čím to je, ale stále častěji slýchávám – za komunistů bylo líp, není všechno černo – bílé, každá mince má dvě strany…
Napíšu vám, jak jsem tu dobu viděla já. Hned v úvodu vám sdělím, že jsem ji viděla černě, obě strany mince byly hodně zapráskané a jediné plus bylo v tom, že jsem byla mladá. Mládí bývá většinou bezstarostné, veselé, plné zábavy, recese, srandiček – v podstatě bez ohledu na okolnosti.
Jako většina dětí i já jsem musela doma pomáhat. Se Sestrou jsme musely vynášet uhlí do druhého patra, protože se ve většině domů topilo v kamnech. Tatínek nám z plechovek na krysí jed udělal přiměřené uhláčky a už jsme kmitaly. Sehnat uhlí nebyla žádná „malina“. Pamatuji se na rozhovory dospělých – „už máte uhlí? jaké uhlí vám přivezli? uhelné sklady jsou prázdné, nikdo neví kdy, dodali nám prach, letos jsme měli kliku – dovezli pěkný „oříšek“ „… Uhlí bylo téma a někdy jsme jako děti ocenily to, že v reálu zůstalo jen u tématu a ve školách uhlí nebylo. Byly vyhlášeny „uhelné prázdniny“. Kde nastala chyba netuším, protože ve zprávách se nám předkládalo, jak horníci plní a překračují normy.
Mezi povinnosti patřily menší nákupy. Někdy na přelomu padesátých a šedesátých let se začaly objevovat „sámošky“. Pamatuju plné regály. Na spodní polici vysázené lahve octu. První patro zabíraly lahve se sirupem – malinovým, jahodovým, lesní nebo zahradní směsí. Ty byly o trochu míň zaprášené, protože odbyt byl častější. Další regál – hočice – výběr bohatý – kremžská a plnotučná.Byly tam také konzervy – zelí, čalamáda, okurky, vepřové a hovězí ve vlastní šťávě, event. na paprice, houbách atd.nějaká ta paštika. Pár těstovin, rýže. U pultu se prodával chléb a pečivo – docela solidní kvality, která se však postupem času vydatně zhoršovala. U kynutých těst se ubíralo z podílu másla, potom přišla éra rostlinných tuků a z vláčných loupáčů se stávaly suchárky.
Obchod Ovoce – zelenina jsem opravdu neměla ráda. Mísil se tam puch hlíny s hnilobou. Brambory a kořenová zelenina často obalené v blátě, které se platilo, protože to před vážením nikdo neočistil.
V Drogerii se nesl odér z pracích a čistících prášků s vůní šampónů a mýdel. Na první pohled zaplněný krám, ale víc než často se stávalo, že to co jste chtěli a potřebovali – nebylo. Zubní pasta – není, prášek na praní – nemáme, vložky – zeptejte se příští měsíc.
To byla slovní spojení a odpovědi, které se používaly v podstatě ve všech typech prodejen. Vždycky všude něco nebylo. Káva, toaletí papír, mlýnky na mák, vany, šicí stroje, cukr, dámské kalhotky, pánské ponožky, kečup, koberce,luštěniny, obývací stěny… Zdražování často neprobíhalo změnou ceny. Stačilo ubrat na hmotnosti nebo počtu zboží.
Všude a na všechno se stály fronty. O mase by mohla být samostatná kapitola. Dnes se vám nikdo v běžném hovoru na ulici nepochlubí – „právě jsem koupila nádhernou roštěnku, měli ji v ulici 5. května přišlo jim maso, skočte si, možná ještě mají“, případně – „ten řezník mi dal takovou flákotu, že nevím co z toho uvařím“.
Shánělo se všechno, fungoval černý trh a výměnný obchod. Když někdo dělal ve fabrice na ponožky, odnášel si výrobky domů a pak to směňoval s někým, kdo dělal třeba v cukrovaru. To byla taková „normálka“, že se to nepovažovalo za krádež. To byla nutnost a lidi to tak brali. Sortiment a často i kvalita stály za starou belu.
Tohle všechno bylo nepříjemné, otravné a únavné, ale nebylo to tragické. Tu skutečnou morbidnost vidím v tom, že jsme byli nesvobodní. Nesvobodní v pohybu – dostat se za hranice bylo komplikované i do soc-demo. Před cestou se musel vyplnit dotazník, tzv. doložka, kam se musel uvést cíl cesty, vypsat veškeré cennosti, které se braly sebou – od fotoaparátu po snubní prsten, mohl se brát jen povolený limit financí, veškeré nákupy zapsat a šťastný byl ten, který nebyl podroben osobní prohlídce na hranici. Lidi si předávali informace, co jim „prošlo“ u celníků. Peníze ve hřbetu knihy, v tubě zubní pasty, záclona z NDR omotaná okolo pasu, náušnice ve vložce… Dostat se do kapitalistické ciziny bylo skoro nemožné a schvaloval to neskutečný počet institucí. Marně jste toužili vidět pyramidy, Prado nebo Tokio…
Potom tu byla svoboda vnitřní, osobní, ideová. Všemi prostředky se komunisti snažili ovlivnit myšlení a konání občanů. Knihy, články, dokonce i hudba, které se jim z jakéhokoli důvodu nepozdávaly, měly „stopku“ a byly na tzv. indexu – takže se nevydávaly. Rozhlasové a televizní stanice měly tzv. rušičky, čiže poslouchat rádio Luxemburg bylo hotové utrpení. To byla stanice s nejmodernější hudbou, která byla socialistické mládeži odepírána. Když byl nějaký světový hit, chopili se toho naši textaři a zpěváci a udělal se z toho „náš“ song, určitě bez toho, aby došlo k nějakému finančnímu vyrovnání s autory. Jako vždy – ukradlo se. Rudé prapory a hesla vlály všude, od jeslí po krematorium. Na fasádách nádherných, ale zdevastovaných budov – od roku 1948 na ně nikdo nesáhl, visely transparenty, které slibovaly, že se Sovětským svazem budeme na věky věků. Ve výloze masny, kde poletovalo pár much a nemohli tam vystavit ani párek, protože zrovna nebyl, měli portrét Lenina a Marxe. Tato jména a hesla se nacpala do každého projevu, proslovu, nebo jen informace o tom, že bude výluka na železniční trati.
O cenzuře a nesvobodě by mohli mluvit umělci. Je jedno, zda spisovatelé, herci, hudebníci, zpěváci, malíři, sochaři… Všechna díla podléhala schvalování a nemusím podotýkat, že to posuzovali ti, kteří s literaturou skončili u Odvážné školačky. Když byl umělec pozván do ciziny, opět se to muselo na patřičných místech „odklepnout“ a pokud je pustili byl jim přidělen náležitý dohled, leckdy byl od nich drankán podpis ke spolupráci s STB. Navíc jim byl odebírán honorář a ponechán jen zlomek vydělaných peněz. Zlodějna na každém kroku.
Když o někom komunisti zjistili, že jim netleská, nebo že si jde vlastní cestou – byl problém. Neváhali ničit život nejen dotyčnému, ale celé jeho rodině, přátelům. V mnoha případech celému národu, protože odstavili špičkové vědce, lékaře, umělce, kteří by byli přínosem celé společnosti. Nebylo jim cizí pronásledování, týrání, vraždění. Ve 48. začali se lhaním a krádežemi, pokračovali zinscenovanými procesy a vraždami. Naučili podvádět a krást občany, pokřivili charaktery, zničili životy.
Když někdo začne s chvalozpěvem na „staré dobré komunistické časy“ protože „všechno bylo levné“ (jeden z největších bludů) „všechno bylo kvalitní“ (každý všechno sháněl ze západu) „zdravotnictví bylo zdarma“ (nebyly léky, přístroje atd) „byli jsme soběstační“ ( 😀 )
tak i kdyby to byla pravda pravdoucí – přikláním se k římskému filosofovi Senecovi mladšímu, který prohlásil
BONA NASCI EX MALO NON POSSUNT – Ze zlého nemůže vzejít dobré !!!