Jedna známější paní má novou lásku!

Těmhle informacím člověk neuteče,ať koupíte jakékoli periodikum, ať posloucháte jakoukoli stanici v rádiu nebo TV, jste drby zaplaveni. Co člověk nadělá…

Vrátím se však k oné paní. Má tři děti, za sebou dvě manželství a teď nového muže po boku. Dle jejího vyjádření se jedná o člověka veskrze dobrého, chápajícího, pracovitého, laskavého, milujícího ji i její děti, prostě  konečně skvost. Pokud se pamatuju, podobně hodnotila i předchozí partnery. (Fakt je ten, že jsem ještě nikdy neslyšela, že si někdo bere člověka,  se kterým si absolutně nerozumí, leze si na nervy a nemůže ho vystát..).ale v celebritních vodách se superlativy nešetří, začínající vztahy jsou “úplně nejvíííc!”

Bohužel, tento jev měnění partnerů se stává naprosto normálním a mně to nejde do hlavy. Nedokážu si představit, co to dělá s dětskou myslí, jak malé děti ustojí situace, které jim rodiče předkládají. A myslím, že to  těžko prožívají i děti, které jsou už odrostlé a samy mají rodiny.

V našem okruhu přátel a známých není rozvedený nikdo a dodnes si pamatuji, že když se Dušinka odstěhovala do velkého města, kde si našla práci, při jedné z návštěv domova mi řekla – mami, koho potkám, ten je z rozvedené rodiny a každý se diví, že vy jste stále spolu.

Znám jednu paní, která je rozvedená a vystřídala pár partnerů. “Drž hubu” byl jeden z jemnějších projevů konverzace s milovaným člověkem, pokud se o něm zmiňovala ve společnosti, byl to “žárlivý pako”. V jednom obchůdku na dovolené jsme s manželem míjeli mladý pár s malým chlapečkem, vybírali pohlednice. “Seš debil? Tohle chceš poslat mámě, jo?” Když mi doma hučí televize a dávají nějaké současné příběhy, musím říct, že se docela chytám stropu. Aktéři příběhů se ve vypjatějších situacích uchylují  k vzájemnému oslovování přirovnáním k rožnému statku (výjimkou je vůl – to je už titul, který se uděluje i rodičům) nebo jiného zvířectva, různé stupně duševní zaostalosti fičí jak při zkoušce z psychologie, lidé se vzájemně nechají proběhnout trávicím traktem a následně vypudit, eventuálně se jadrně posílají do rekta… To všechno v dopoledním, nebo odpoledním čase.  Na co jsme ve škole a před rodiči nemohli ani pomyslet, dnes je “normálka”. Čiže naše dětičky a mládež rostou v těchto “normách”.  Všude se dočtete, jak je důležité, aby byl člověk “sám sebou”, aby v sobě nenechával “negativní emoce”, aby byl sám v pohodě a šťastný, aby si na nic nehrál a byl upřímný…jen tak může být prospěšný své rodině, svému okolí, svým přátelům…

V sobotu jsem poslouchala rádio, jeden šikovný umělec, který má kupodivu hodně let jednu ženu, vyprávěl své zážitky a mimo jiné poznamenal – tak jsem poprosil svoji ženu… U nás doma se také prosíme, taky děkujeme a ani při rodinných bouřkách nevyužíváme “novodobé návody a metody”,  stejné to je i u našich přátel. Známe se pár desítek let, tak s klidným svědomím můžu říct, že i tak jsme sami sebou.

Jasně že se stává, že by člověk občas vylítl z kůže, protože – teď jsem zrovna vytřela podlahu a ty mi tu chodíš po mokrým, teď si chci sednout k novinám a pivu a ty mě taháš do obchodu, já se tu honím celý den a ty si čteš….a milion dalších prkotin. Občas se i hlas zvedne výš, než bonton káže, ale nechci, aby moje slova bolela. Když ta prvotní slova “spolknu”, když to chvíli rozdýchám a pak se ozvu   slušně, mám za to nejúžasnější odměnu. Už to není elektřina při každém doteku, už to nejsou závratě při každé puse, ale je to takové krásné souznění, kdy stačí pohled…a vy víte… Odměna za slušnost, úctu a ohleduplnost je sladká a nejsladší je pocit, že děti a vnoučátka mají stále domov, stále je bude vítat maminka a tatínek, babička a dědeček, pěkně spolu, bok po boku, i když na sebe občas zavrčí.