Miluju rána na chatě. Tedy, nejen rána, ale pocit, když člověk ráno vstane ještě před svítáním, vyjde ven do svěžího vzduchu, ve kterém se chvěje rosa, sýkorky, pěnkavy, kos a spousta jiných ptáčků koncertují naplno, sluneční paprsky se začnou nesměle prodírat hustým lesem, tráva a květinky se třpytí, voní spolu s navlhlou lesní zeminou, pod námi šumí potůček… Tiše stojím a kochám se tou nádherou.
Jednou jsem tak stála a vdechovala ten lesní elixír přivoněný cigaretou a pozorovala cvrkot, když jsem kousek ode mne v trávě pod smrkem uviděla nehybně ležet kolouška! Byla jsem štěstím bez sebe, ani jsem se nepohla, abych ho nevyplašila. Vždyť to znáte, srnka malého nechá v trávě a sama se jde pást. Za mnou se potichu otevřely dveře a vyšel ke mně Synáček. Ukazováčkem na puse jsem mu naznačila, že má být potichu a ukazovala mu malého tvorečka. Synáček neviděl nic. Šeptala jsem mu, že je za olší vlevo, pod mladým smrčkem, ale nepochodila jsem. Řekla jsem mu, že by už neměl otálet s návštěvou očního lékaře, na kterou se už dávno chystal. Tohle zjištění mu asi pořádně pokazilo náladu, ale co už. V chatě začalo probouzení, musela jsem za svými povinnostmi a chystat snídani. Když jsem měla prostřeno, šla jsem se podívat na svého kolouška, že ho ukážu dětem až přijdou do kuchyně. Sluníčko už mezitím stouplo výš, změnilo se světlo a já koukám, hledám, pátrám – místo kolouška tam rostl malý buk, na kterém byly ještě loňské hnědé listy, které se v ranních paprscích jevily jak skvrny na kolouščím tělíčku…
Na chatě máme houbový ráj. Když rostou, tak ve velkém. Stačí oběhnout chaloupku a člověk se vrátí s náručí hříbků, modráků, holubinek, klouzků nebo ryzců a bedlí. K chatě vede cestička, po které chodíme na výlety, k sousedům a já vždycky koukám po svahu nad i pod cestou, zda se tam nějaká houba neobjeví. To víte, že objeví! Krásný zdravý hříbek! Vrhám se na něj – a on je to maličký pařez, který se tváří jak ten nejkrásnější dubáček.
Na dovolené jsme jeli večerní Haifou, nadšeně jsem sledovala spousty světel ze svahu hory Carmel, po kterém jsme autem jeli domů. Jak si tak spokojeně sedím ve středovém pásu cesty se přede mnou objevily malé, asi dva metry vysoké baobaby! Než jsem si to stačila uvědomit, přefrčeli jsme autem kolem a bylo po zážitku. Hned jsem se začala ptát, kde se tu vzaly, ale Rút neměla ponětí. V mysli jsem si vybavovala jejich baculaté kmeny, plochou rozložitou korunu a umínila si, že si dám při další cestě pozor, abych jí je ukázala za denního světla. Těšila jsem se, že jsem tato miminka mohutných madagaskarských stromů viděla poprvé v životě. Druhý den jsme jeli a já jsem měla oči na stopkách. Viděla jsem je už z dálky. A taky jsem viděla, že to nejsou žádné baobaby, ale nějaký druh fíkovníku.
No, prostě mi neslouží oči. Do padesátky jsem je měla jako ostříž a pak…Vidím čím dál hůř. Faktem ale je, že s těma dobrýma očima jsem nezažívala takové krásné pětiminutovky radosti a štěstí.