Nezaradené

Roky 60.

Když jsem měla jít do školy, přestěhovala jsem se k rodičům, kteří si konečně pořídili byt. Do té doby bydleli v nějakých půdních prostorách bez vody. Měla jsem tříletou sestru, s kterou jsme teď měly dětský pokoj. V domě byl zavedený svítiplyn, tak jsme mohli mít bojler a tím pádem teplou vodu, což byla v 59. roce vymoženost. Za ohromný pokrok byla považovaná plynová lednice, měli jsme vysavač a mixér s robotem Pragomix a taky “zázrak” – televizi Oravan. Byt měl původně 3 pokoje, kuchyň, velkou předsíň a koupelnu. Naši to přestavěli tak, že z koupelny udělali kuchyň s “maskovanou” vanou. Kolem ní postavili zídku, na vrch udělali prkna tak, že se z vany stal “gauč” s dekou a polštářem a v sobotu se to “odmaskovalo” a mohli jsme se koupat. Později se vana odstranila a vyzdil se sprchový kout. Tak jsme získali 4 pokoje a předsíň si tatínek rozdělil dvěma skříněmi a vytvořil si temnou komoru, kde jako fotoamatér trávil spoustu času. WC jsme měli na chodbě v mezipatře.

Vzpomínám na “šok”, který jsem zažila při cestě na zápis do školy. Šla jsem s tatínkem a ten mi sdělil, že se nejmenuju Rinuška, jak mi všichni říkali, ale od nástupu do školy mi budou říkat Káťo, Katko, Katuško, protože jsem Katarína. Nemohla jsem to pochopit, ale asi jsem si zvykla rychle, protože si nevzpomínám, že by mi to působilo nějaké potíže. Bylo to však první upozornění, že není všechno tak, ja se zdá na první pohled.

Nastoupila jsem do školy, které se říkalo baráková. Dlouhá dřevěná přízemní budova. kde v chodbě byly věšáky na kabáty, skříňky na boty a podél jedné stěny jednotlivé třídy. Vedle vstupních dveří do třídy byla kamínka na uhlí, vedle na čelní stěně umyvadlo, dvě černé tabule – když se jedna stahovala dolu, druhá stoupala nahoru.Držák se zatuchlou houbou, kterou se tabule stírala. Katedra na stupínku. Nad ní na stěně portrét prezidenta Antonína Zápotockého a mám silný dojem, že tam byl i obraz Nikity Chruščova, ale to si nejsem moc jistá. Lavice stály ve třech řadách a byly u podlahy spojené. Psací plochy mírně sklopené, na vrchu rovná plocha s kalamářem a žlábkem na psací potřeby. Začínali jsme psát tužkou, potom ti nejšikovnější mohli psát násadkovým perem a plnící – to už byla vymoženost pro hodně pokročilé. Problém byly kaňky – v lepším případě v sešitě (to však soudružka učitelka obkroužila červeným perem), v tom horším – na oblečení. Na ty v písance se používal tzv. piják – většinou růžový papírový list, který ten flákanec buď vysál, nebo rozmazal.

Jedno z prvních překvapení ve škole bylo, že Ježíšek neexistuje. Z toho jsem byla celá vyjevená, protože k nám chodil každý rok, nosil nám dárky a teď mi soudružka učitelka tvrdila, že dárky kupují rodiče. Nešlo mi to do hlavy, protože jsme doma velmi často jako děti slyšely větu – na to nemáme peníze. Tak za co by nám to rodiče pořizovali? To bylo poprvé a naposled, co mi rodiče lhali a pravdu mi sdělila vládnoucí třída.

S nástupem do školy začaly povinnosti. Učili jsme se číst, psát, počítat, ale kromě toho jsme měli chodit i do Jiskřiček – což byl předstupeň Pionýra. Nadšeně jsem to doma sdělovala, ale hned jsem dostala přednášku o skautu a Sokolu, zároveň s knihou Hoši od Bobří řeky a následně Rychlými šípy. Vzpomínám si, že jsem do Jiskřiček chodit chtěla, ale naši dělali všechno možné, abych byla “omluvena”. Nijak dvakrát se mi to nelíbilo, zvlášť, když se jednalo třeba o lampionový průvod pořádaný k výročí VŘSR. Pro děti to mělo velký půvab, protože se šlo ven za šera, což tenkrát nebylo běžné, a když se rozsvítily papírové barevné lampiony – byla to nádhera. Tenkrát města nebyla tak vysvícená jako dnes, byly jen pouliční lampy a v centru města rozsvícené výkladní skříně. Takže, když se ulicí vlnila řeka blikajících světýlek, pohádková atmosféra byla na světě. Ta byla přerušovaná nesrozumitelnými proslovy, což byla nuda, ale kouzlo podzimního večera ji smazalo. Naši mi vždy říkali, že to je pouze divadýlko, že veškeré průvody a kulturní akce jsou zástěrkou zločinů a velkých nepravostí. Měli jsme známé, ke kterým jsme občas chodili na návštěvu. Paní profesorka a pan profesor Machovi. Bylo mi divné, že takový kultivovaný a hodný pár bydlí v suterénním bytě, kde okna měli zároveň s chodníkem. Bylo mi sděleno, že pan profesor byl zavřený. Věděla jsem, že když někdo provede něco zlého, když není hodný člověk, dostane trest v podobě vězení. Připadalo mi to správné. Ten noblesní a laskavý pán však nijak nezapadal do představ zločince. Tak jsem se dozvěděla o politickýc procesech v 50.letech a samozřejmě s dovětkem – tohle nesmíš nikdy, nikde a nikomu říkat. Tehdy se ve mně něco zlomilo a už jsem nijak nevyžadovala, abych se účastnila nějakých akcí, abychom si lepili na okna naše a sovětské vlajky při oslavách 1.máje. Babička mi z hloubi své bohaté knihovny vytahovala knížky o T.G.M., vyprávěla mi o životě za první republiky, o demokratických principech a o tom, jak nám ostatní země záviděly naše politické zřízení. Většinou ty debaty končila tím, že pan president Masaryk byl náramně vzdělaný pán, na kterého nějaký truhlář nebo zámečník nemá ani náhodou.

Jako velká většina dětí i my jsme musely se sestrou doma pomáhat. Myly a utíraly jsme nádobí, vynášely popel z kamen a nosily uhlí,vysávaly, utíraly prach a chodily na drobné nákupy. Začátkem 60.let se u nás objevila první “sámoška”. Do té doby se u nás prodávalo výhradně za pultem a hodně věcí bylo na váhu. Mouka, luštěniny, máslo, droždí, bonbóny… V samoobsluze byla velká většina věcí balených. Košíky byly malé, protože i nákupy nebyly tak opulentní jako dnes. Chleba se mohl koupit celý – 2kg, nebo jen půlka a dokonce i čtvrtka. Mléko v litrových lahvích, jogurt ve sklenicích s papírovým víčkem. I smetana a šlehačka se prodávaly ve skle a všechno bylo vratné. Sortiment byl ubohý a velmi častá byla věta – nemáme, zeptejte se příště. Nebyly žádné džusy a koly, byly ovocné sirupy, které se ředily vodou, nebo se jimi sladil čaj. Ovoce a zelenina se prodávaly v obchodech stejného názvu. Byl tam nehezký hnilobný puch. Když jste chtěli brambory nebo kořenovou zeleninu, bylo u toho pár deka hlíny, produkty byly často nahnilé a zákazník musel být ve střehu a hlídat prodavačku, aby mu nehodila do pytlíku víc poškozeného zboží a aby dobře navážila. To samé platilo u řezníků. Ti dokázali ukrojit flákotu tak, že z karé udělali trojúhelník, kde nejdelší stranu tvořila kost, nebo ufikli maso tak, že doma člověk zjistil, že dostal samou flaksu. Do těchto prodejen chodilo zboží jednou týdně, když se vyprodalo, následovala ta věta – nemáme, zeptejte se příště. Mezi lidmi se šeptalo, že zelináři a řezníci jsou neskutečně bohatí. V útrobách prodejen totiž kvetl podpultový obchod a kdo měl známost s řezníkem – udělal terno.

Až v dospělosti jsem si uvědomila, jaká byla tehdy uniformita. Jak v módě, tak v bytovém zařízení. Pamatuju se, jak se objevily dámské gumové boty. Byly na podpatku, ke kotníkům a na vnitřní straně byl zip. Na tehdejší dobu to byla elegantní bota do všudepřítomného bláta, vyráběly se pouze v jedné nebo dvou barvách – bílé a možná černé. Koupit je byl problém a ženy z celého města sháněly známosti v prodejnách obuvi, dokud všechny neťapaly v gumáčkách. To samé se konalo se šusťáky. Lehké nepromokavé pláště, které se daly složit do kapsy. Tady byla barevná škála o něco pestřejší, ale za pár týdnů šustil celý Liberec.To si zase přilepšily prodavačky v konfekci.Na všechno se stály neskutečné fronty. Takhle to chodilo skoro se vším. Jednou se upláceli ti, podruhé jiní, podle toho co bylo zrovna žádané a hlavně nedostatkové. Dokonce i moje babička v prodejně knih dostala občas kávu nebo čokoládu za odloženou detektivku nebo kuchařku. Tehdy byly i v knihkupectví fronty a národ unikal do imaginárních světů tak, že se po dobrých knihách jen zaprášilo. Liberec byl specifický tím, že v prodejnách textilu,domácích potřeb apod. se věta – nemáme, zeptejte se příště -změnila na – nemáme, zeptejte se o výstavních trzích. LVT – liberecké výstavní trhy se konaly jednou za rok v areálu výstaviště. Tam se vřítilo nejen celé město, ale i lidé z blízkého i vzdáleného okolí a doufali, že koupí něco, co nemohli sehnat celý rok. Od spodního prádla až k nábytku. Problém byl v tom, že co bylo hezké a mělo aspoň trochu “šmrnc” bylo neprodejné. Pouze “výstavní”. Takže s potěmkinem jsme rostli už od útlého dětství. Na výstavišti se konaly i různé kulturní akce a my děti jsme tam chodily hlavně kvůli nim. Na vlastní oči jsme tam mohly vidět naše idoly. Holky co milovaly Waldu i Gottovky se natahovaly o nejlepší místa. Simonová Chladil, Karel Štědrý, Eva Pilarová a později se přidávali Neckář, Kubišová, Vondráčková, Pavel Novák,Hana Zagorová a další, kteří nás provázeli dětstvím a mládím.

Bylo na rodičích jak zabezpečí chod rodiny, co nakoupí a uvaří, do čeho nás obléknou. My děti jsme si skotačily po svém a měly jsme dost času na to, abychom žasly. Byla to svým způsobem doba úžasu. Na náměstí nainstalovali na stěnu velkého domu neonovou reklamu botanické a zoologické zahrady – barevné neony se postupně rozsvěcovaly a vytvořily listy victorie regie, potom zhasínaly a opět se začaly rozsvěcovat do podoby papouška. Na to jsem se dívala s otevřenou pusou a patřilo to k formám výchovy – když budeš hodná, podíváme se na papouška. Nad hlavou nám lítal Gagarin! Chodily jsme s vyvrácenou hlavou a hledaly raketu. Televize byla taky kouzelná skříňka. Nevysílala celý den, ale odpoledne byl pořad pro mateřské školy, kde Štěpánka Haničincová, Pavlína Filipovská s Kačenkou nebo pan Höger vyprávěli nebo uváděli pohádky. Občas k nám na televizi mohly přijít spolužačky. Televize se pouštěla pouze se svolením rodičů a po Večerníčku byla tabu. Měly jsme se sestrou povolené cestopisy Hanzelky a Zikmunda – to byly výlety do zcela jiných světů, také filmy Jeana Y. Cousteaua z hlubin moří a oceánů nám vyrážely dech. Poprvé jsme viděly žraloky, velryby a chobotnice jinak než na fotografii nebo obrázku v knížce. Zoufalé byly poruchy. Jak to bývá, v nejlepším začala televize jančit. Obraz se rozjel nahoru nebo dolů, případně se zešikmil a kmital, že se nedalo nic rozeznat. Na to byly knoflíky zespodu televize a dalo se to vyrovnat, eventuálně stačila rána do “bedny” zhora. Horší bylo, když obraz začal zrnit a zakrátko se objevila zpráva – porucha není ve vašem přijímači. To někdy trvalo dlouho, a když se mi nepodařilo dodívat se na film Cesta do pravěku, byla jsem moc smutná. To byl také film, nad kterým se žaslo, protože se tam objevily oživlé pravěké potvory. V televizi byl čas vyhrazený dětem, milovaly jsme robota Emila, Vlaštovku, později začalo Stříbrné zrcadlo, které se přejmenovalo na Večerníček. Každý pořad uváděla hlasatelka s dokonalým účesem a oblečením. O pořadech pro dospělé jsem netušila zhola nic, protože často byly označené “hvězdičkou” – což znamenalo – mládeži nepřístupné, ale naši nám večerní program nedovolili ani náhodou.

Proplouvali jsme dětstvím, hráli jsme různé hry – skákali panáka, školku přes švihadlo, školku s míčem, o zeď, cukr-káva-čaj-rum-bum, prstýnky, na sochy, chodí pešek okolo, vybíjenou, později volejbal a ani jsme nevnímali spoustu hesel všude okolo nás. Ve škole, v obchodech, na domech, ve veřejných prostorách – Se Sovětským svazem na věčné časy, Proletáři všech zemí spojte se, Sovětský svaz náš vzor, Buduj vlast posílíš mír, Pod vedením KSČ k lepším zítřkům… V řeznictví – tedy masně – maso nebylo, ale ve výkladní skříni portrét Lenina, v zelenině nebyly banány a pomeranče, ale Marx a Engels.

Pridaj komentár