Nezaradené

Léta 70.

Absolvovala jsem střední školu. Navzdory komunistické diktatuře to byla skoro bezstarostná léta a asi hlavně proto, že jsem byla obklopena skvělými lidmi. S profesory, hlavně těmi co jsme byli na chmelu, jsme věděli na čem jsme a spolužáci byli také ohromně fajn. Většina se rozprchla na různé vysoké školy, já jsem se rozhodla pro studium na zdravotní škole. Tou jsem probaletila za dva roky a zároveň hopsala na parketu v PKO. Park kultury a oddechu v Lidových sadech – budova ze začátku 20.století s hrázděnou věží a prvky secese, měla velký sál s galerií, kde se konaly koncerty, vystoupení, plesy a taneční. Ostatně Liberec byl plný nádherných staveb. Dominovala novorenesanční radnice, za ní budova Divadla F.X.Šaldy z konce 19.století,novorenesanční Liberecké lázně, Muzeum,neoklasistická kavárna Nisa a funkcionalistický Baťa. Krásné byly velké vily “po Němcích” na Leninovce, i vilková čtvrt na Perštýně, secesní krematorium a mohla bych psát hodně dlouho. Všechno skvosty, o které bylo do roku 1948 pečováno. Jak to bylo v tomto roce “znárodněno” – tak se říkalo oficiálnímu rozkrádání, šlo to s většinou staveb “cugrunt”. Fasády ještě jakž takž, ale interiery – tam se hasilo jen to co nejvíc hořelo. Opravy se lepily tím co bylo, takže pokud k nějaké opravě došlo, klidně se část secesní dlažby v domě nahradila současnými kachličkami, leptané sklo ve dveřích se vyměnilo za takové co se dávalo do panelákových bytů. Uklizečky se až na malé výjimky nijak nepřetrhly, takže zádveří, rohy, prostory pod rohožkou a jiná zákoutí byly jak Petriho misky s pěstovanou kulturou.Toaletní papír na WC – takové rozcapování lidu se nevedlo. Čistící prostředky, stejně jako ostatní fasované věci se z velké části rozkrádaly a buďto je lidé spotřebovali sami, nebo rozdávali svým známým, nebo se s nimi kšeftovalo – něco za něco.

Po absolvování školy jsem se odstěhovala aspoň na Slovensko, abych měla pocit co největší samostatnosti. Do ciziny se nedalo ani náhodou, i do tzv. “soc – demo” – tedy do “spřátelených socialistických států” se vyřizovaly cestovní doložky, kde naprosto cizí lidé rozhodovali o tom, zda můžete, nebo nemůžete vycestovat. Na hranicích byl člověk podroben dehonestujícím kontrolám, od prohrabání zavazadel, až po osobní prohlídky. Všechny cennosti, které jste měli u sebe se musely zapsat, jinak hrozilo, že fotoaparát, náušnice, prstýnek vám na zpáteční cestě zabaví jako nelegálně zakoupený, eventuálně zaplatíte clo. Mezi lidmi kolovaly příběhy z hranic, jak si lidé nacpali marky do zubní pasty, do hřbetu knihy, do hygienické vložky… Když do kapitalistické ciziny cestovali umělci, byl jim přidělen “nohsled”, který sledoval kdo se kde s kým stýká, kam kdo chodí a pokud to nebylo v souladu s ideou socialistického státu, dotyčný měl problémy po návratu do vlasti. Honoráře jim byly zabavovány a dostali pouze drobečky z vydělaných peněz. Bohužel, tyto praktiky nebyly nikdy nijak zvlášť odsuzovány veřejností, neboť závist a nepřejícnost dostaly zelenou.

Jako svobodná jsem neměla žádné větší nároky. Důležité bylo, aby ponožky ladily s trikem, abych měla na kafíčko, kino, divadlo a nějaký koncert. Bydlela jsem na svobodárně se skvělými kamarádkami, v práci jsem měla úžasné kolegyně, výtečný lékařský tým a nikdo tam nebyl horlivec komunistické ideologie. Takže o tom, že jsem v nějakém ROH a BSP jsem věděla jen podle toho, že mi byly strhávány částky z výplaty na členství. Nepamatuju však na žádnou schůzi. Pracovala jsem v psychiatrické léčebně a ta byla tak trochu stranou zájmu mocných. Bohužel i ve smyslu zásobování. Nejzákladnějších léků byl dostatek, ale nějaké modernější, účinnější, nebo obvazový materiál apod. – to byl problém. Pamatuju, jak naše paní doktorka plakala a lámal se jí hlas, když jsme na oddělení dostali jedno balení anglického léku a ona se ptala komu ho má dát, když adeptek bylo asi pět.

V roce 1976 jsem se vdala a to byla panečku “vrtule”. Můj drahý v prvním ročníku vysoké školy, bydlení žádné… V Liberci jsme měli naději sehnat nějaký podkrovní byteček bez vody, na byty se čekalo i 15 let. Manžel měl strýčka, který byl šéfem bytového družstva a tak nám slíbil byt na Slovensku. V tom roce nás postihly těžké rány. Nejdřív zemřel Manželův tatínek. Zdravý padesátník, kterému prasklo slepé střevo. K doktorovi se sice dostavil, ale ten mu od stolu předepsal spasmoveralgin aniž mu sáhl na břicho. Odpoledne už nepomohl ani rychlý převoz do nemocnice. Za pár měsíců zemřel můj tatínek a půl roku na to Manželova maminka. Zůstala jen moje maminka a ta byla 500km daleko – tenkrát to byla velmi velká dálka.

Naštěstí se nám narodilo naše sladké Koťátko. Po skoro dvou letech se podařilo obstarat pro nás byt. Jediná veliká protekce našeho života, kde bydlíme dodnes se stala skutečností. 3 + 1, holé podlahy z červeného PVC, jen v obýváku byl jekor. To byla ta nejlevnější textilie z umělého vlákna. Tenkrát se stát vytahoval novomanželskými půjčkami. Ona to byla totiž nutnost, protože při tehdejších cenách a věku novomanželů by si nekoupil nikdo nic. Bylo to 30 000,- Kčs a za to jsme pořídili – ložnici za 13 000,- Kčs a obývací stěnu za 16 000,- Kčs. Pak jsme za zbytek dědicství, které padlo na byt, koupili ledničku a vysavač. Nezbylo na sedací soupravu, jídelní stůl a židle, koberce, záclony, závěsy, lustry. Navíc – nic z toho nebylo v obchodech běžné a samozřejmé. Všechno se muselo “sehnat” a většinou “vystát frontu”. V našem městě jsme neznali nikoho, a proto první tři roky to bylo hodně tvrdé. Pro každou prodavačku jsem byla “česká turistka”, tak pro mne nic nebylo. Mohla jsem koupit jen to co bylo vidět, ale k “podpultovému” zboží jsem se nedostala. To byl velmi široký sortiment od toaletního papíru, přes spoustu potravin až k oblečení pro děti, nábytek. Rozhodla jsem se, že budu holčičkám šít – tři roky po Koťátku se narodila Dušinka, a nebudu je oblékat do “zednických” flanelek s vyšisovanými barvami. Manžel stál frontu na šicí stroj dvě noci. Mateřskou jsem měla nějakých 380,- Kčs, Manžel dostával sirotčí důchod cca 800,- Kčs a jako vzorný otec a živitel rodiny studoval na prospěchové stipendium 250,-Kčs. Když nastupoval v říjnu do školy a šel žádat o peníze bylo mu sděleno, že je dostane v prosinci se zpáteční platností. To se opakovalo celých šest let jeho studia. Ve čtvrtém ročníku musel na rok školu přerušit. Někdy v 16 letech měl havárii na motorce, resp. Pionýru. Měl smůlu, srazil se s někým kdo pracoval u SNB (což byla karikatura policie). Kdyby měl Manžel úraz, dotyčný by mohl mít problémy. Manžel si stěžoval na bolesti kolena. Dostal se k ortopedovi, ten do zprávy napsal – nález negativní. Koleno ho celá léta bolelo, ale když šel k lékařce, její tradiční léčebná metoda byla – octanový obklad. Ani náhodou ji nenapadlo poslat ho na odborné vyšetření. Na začátku čtvrtého ročníku měl jít Manžel na bramborovou brigádu – to byl další fenomén socíku – žáci a studenti všech škol sbírali brambory event. jinou úrodu zadarmo, jinak by národ asi umřel hlady. Ten rok bylo příšerné deštivé počasí, na poli bláto a Manžel nemohl chodit. Nechtěla jsem ho na pole pustit, abych doma neměla doživotního mrzáka. Vletěla jsem do nemocnice za jedním internistou, který byl spolužákem našeho pana doktora na psychiatrii. Vylíčila jsem mu situaci, ten vypsal výměnný lístek ke kolegovi ortopedovi. Ten Manžela prohlédl, okamžitě nařídil hospitalizaci a za dva dny ho s primařem operovali, protože měl utrhané vazy, jeden meniskus už nebyl… Operaci provedli skvěle. To byl také paradox doby. Lékaři neměli žádné špičkové vybavení, ale velká část z nich pro to povolání žila a dokázala zázraky. Takhle to však bylo v každém oboru – věda i průmysl dokázaly “fachčit” a systém zneužíval to, že lidé měli své obory rádi a pro svoji práci byli zapáleni.

Po studiu musel Manžel absolvovat rok vojenské služby. Mizerné koleno mělo “výhodu” – byl přidělen do Prešova do leteckého učiliště jako vychovatel. 80km umožňovalo to, že většinu víkendů trávil doma. Samozřejmě “na černo”. Absolventů tam bylo víc, tak se pánové střídali ve službě a ostatní mohli k rodinám. První co musel udělat doma, byla koupel, neboť v kasárnách měli problémy s vodou a sprcha byla vzácností! Mně skončila mateřská dovolená a měla jsem nastoupit do závodní zubní ambulance. Problém byl v tom, že jsem neměla pro děti školku a jesle. Když selhaly všechny mé návštěvy těchto zařízení, čapla jsem holčičky a vpochodovala do budovy komunistické strany. Tam jsem trochu zvýšila hlas, zadupala nožičkami a rozčileně se ptala, jak je možné, že žena a matka v socialistické zemi musí podstupovat takové martýrium. Za dva dny mi dotyčný soudruh hlásil, že pro naše děti je místo. Sice na opačném konci města, kam jel ráno jediný autobus v 6.oo hod, ale měla jsem děti kam dát. Koťátko mělo 5 let a do školky se těšilo. Všechny kamarádky chodily a dcerka už poznala, co je závist. Dvouletá Dušinka vlítla do herny, ani se na mě nepodívala a s očima navrch hlavy šla zkoumat nové hračky, až mě píchlo u srdce. Myslela jsem si, že mám vyhráno. Od druhého dne však začal boj. Co jsem Dušince svlékla, cpala se do toho zpátky a co se mi podařilo obléct – rvala ze sebe za ukrutného křiku a pláče. Nemohla jsem ji ani utěšovat, protože autobus, který nás ke školce přivezl na rodiče čekal nějakých patnáct minut a pokud bych ho nestihla, přišla bych pozdě do práce. Po týdnu mi poděkovalo Koťátko, že se jí ve školce sice líbí, ale raději už zůstaneme zase doma. Učitelky a sestřičky byly hodné, ale dětí bylo jako háďat a času na každé z nich málo. Starší dcerka byla se mnou doma pět let a navíc jí nevadilo ranní vstávání, zůstala zdravá, ale Dušinky se chytil hemofilus a dlouhá léta se jí nepustil. Záněty uší střídaly zápaly plic. Jsem přesvědčena o tom, že imunitu jí snižovalo právě ranní vstávání. Holčičky chodily spát po Večerníčku, ale Dušinka bývala ještě v deset večer jako Jura a ráno by do deseti spala. Vzhledem k tomu, že tatínek byl pouze víkendový, bylo to pestré. V práci jsem měla opět báječné kolegyně a v mnohém mi to ulehčilo život. Dostávala jsem informace kde co dostanou, nebo mi nakoupily něco co nebylo na příděl. Vzhledem k bídnému zásobování bylo běžné, že prodavačky určovaly kolik toho prodají jednomu zákazníkovi. Sousedé pod námi měli čtyři děti a ještě s nimi bydleli jedni rodiče, takže ve 3+1 žilo 8 lidí. Před Vánocemi jsme stáli frontu na banány, pomeranče a mandarinky. Prodávali po kile a sousedka žádala dvě kila. Marně prosila, marně jsem se přimlouvala – nebylo na to sice žádné nařízení, ale s prodavačkou nehnulo nic, jistě měla odloženo pro své známé a toho se nemínila vzdát. Stejná prodavačka kamarádila s mojí kadeřnicí. To byla velmi veselá, milá a přející paní. Kolikrát mě přišla domů ostříhat zadarmo, kde mohla – pomohla. Jednou ke mně přišla hodně naštvaná. Nakupovala ovoce a zeleninu a prodavačka jí nejen dala zhnilé a nekvalitní zboží, ale ještě ji chtěla ošidit na ceně. Když se ohradila, dostala velmi zajímavou odpověď. Prý nemůže ošmeknout člověka, kterého nezná, protože by to mohl být nějaký kontrolor. Tak se prostě okrádali kamarádi.

Pridaj komentár