Kdo má rád malebnost, starobylost, umění, dobré jídlo, zeleň – toho toto půvabné město okouzlí.

V pondělí jsme vyrazili na dlouho očekávanou cestu do Salzburgu. Máme velké životní štěstí – kolegové ve firmě jsou nejen dobří pracovníci, ale báječní kamarádi a i my, jejich manželky si skvěle rozumíme, přátelíme se, všichni se navštěvujeme i v soukromí. Jednou za rok spolu vyrazíme někam, kam mají pánové namířeno pracovně, my se svezeme s nimi a poznáváme nová města a místa převážně v Německu. Letos nás osud zavedl do rakouského Salzburgu.

Jeli jsme kouzelnou přírodou, která předváděla nespočetné množství odstínů zelené, zpestřovanou barvami kvetoucích jarních stromů, keřů a kytiček. Počasí nám přálo a cesta uběhla v pohodě. Těsne před cílem se obloha zatáhla těžkými mračny a z drobného poprchávání začaly padat z nebe provazy vody. Naštěstí, než jsme zaparkovali před hotelem se liják změnil ve vytrvalé cabení, na které stačil deštník. Hotel v širším centru města vyhovoval, pokojíčky byly malé, minisociální zařízení už menší být nemohlo, ale bylo čisto, útulně a na tři noci bohatě postačovalo.

Když jsme si uložili věci, vydali jsme se na večeři do nedalekého velkého pivovaru, kde je i restaurace, která nabízí tradiční rakouská jídla. Nejenom, že jsme se dobře najedli, ale posezení bylo veselé a příjemné, pánové si pochvalovali pivo, byť prý bylo “lehčí” než u nás.

Druhý den sice nepršelo, ale pro několik lidí z naší party bylo chladno, teplota se během dne vyšplhala na 7 stupňů, takže poránu to bylo trochu drsnější. My s manželem jsme lední medvědi, zrovna tak jako Ria s chotěm – nám to vyhovovalo, resp. nevadilo. Vyrazili jsme na hrad Hohensalzburg, kam jsme se vyvezli pozemní lanovkou – ta je v provozu víc než sto let. Z terasy se nám naskytl překrásný pohled na město v náruči kopců a hor. Hledali jsme náš hotel, vzala jsem mapu a s neuvěřitelnou přesností jsem našla kopec, dva komíny blízkého pivovaru a určila místo, kde náš hotel leží. Hlavně dámy zůstaly v němém úžasu z mých schopností, ale jen do té doby, než Honzík vzal ten chytrý mobil, kde je všechno a našel opravdovou polohu našeho hotelu…Profouklí chladným větrem jsme zalezli do muzea, kde je expozice věnovaná historii pevnosti a města.Je vidět, jak bohaté město Salzburg byl, jak ho jeho obyvatelé stavěli do krásy, jak se věnovali jeho rozvoji,výzdobě, kultuře. Navštěvu hradu jsme ukončili v kavárně, kde jsme si dali nejen solidní kafčo, ale já jsem neodolala císařskému trhanci, ostatní dámy daly přednost sachru a poctivě jsme se rozdělily s manžely, neboť jsme tušily, že Salzburg nabízí v gastronomii hodně potěchy. Pod hradem jsme navštívili hřbitov u kostela sv. Petra, kde nebyla jediná umělá kytka. Macešky, břečťan, mech obrůstaly malé hrobečky lemované kameny, krásné kované kříže  se zavěšenými lucerničkami z kovu. Klid,malebnost, důstojnost…Našla jsem v sobě sílu a s ostatními vylezla 97 schodů do skalních katakomb nad hřbitovem. Problém nebyl ani tak počet schodů, ale to, že každý je jinak vysoký. Po té akci jsem objevila, že mám ještě někde zbytky nějakých svalů…

Samozřejmě jsme navštívili opečovávané kostely – Katedrálu a kostel sv. Petra, nádherně zdobené, plné bílých hortenzií. Katedrála je takové netypické baroko, kde spodní část stěn je naprosto hladká, bez vzorů a tím víc vynikne bohaté zdobení horní části zdí a strop.

Následovala procházka půvabnou Getreidegasse se spoustou obchůdků, kavárniček a samozřejmě – rodným domem nejslavnějšího rodáka -W.A. Mozarta. Měli jsme asi velké štěstí – u pokladny nebyli žádní turisté – informace v průvodcích upozorňují na davy a dlouhé čekání. Všechny exponáty jsme si tak mohli prohlédnout v klidu, zblízka a vychutnat si pocit, že stoupáme na místa, kde poskakoval malý Amadeus. Údaj o výměnách podlahy nebyl nikde, tak jsem se tím pocitem nechala unášet.     Procházka starým městem byla dechberoucí – čisto, útulně, plno soch, udržované a citlivě rekonstruované domy v jednotném stylu. Na mnoha z nich si člověk přečte, že pocházejí ze 13. století. Nic netrčí, všechno k sobě pasuje, zeleň a Mozart na každém kroku.

Na všechny pamětihodnosti jsme byli připraveni, ale že nám Salzbug přinese jedno nepředvídatelné setkání, to nás ani ve snu nenapadlo. Potkali jsme Václava Hudečka!  Našli jsme odvahu pozdravili ho a strávili s ním několik velmi příjemných minut. Po čtyřiceti letech se byl podívat na Mozartovy housle, se kterými je vyfocen v knížce Čtyři struny, kterou mimochodem vlastním a před lety mi ji podepsal. Neskutečně milý, skromný a laskavý pán, který dokáže rozdávat radost nevídaným způsobem.

Než jsme přešli na druhý břeh řeky, zašli jsme na oběd, tentokrát do italské restaurace, kde se nabízí o trochu lehčí krmení, než je středoevropská strava. Výborné jídlo jsme zapili sklenkou primitiva.(své k svému).      Salzach jsme přešli po mostě zdobeném spoustou visacích zámků se jmény nebo iniciálami zamilovaných a dumali nad tím, zda nám po čtyřiceti letech nekrachne manželsví, když je nemáme takto zpečetěné…

Palác a zahrady Mirabell – další nádhera města. Procházka pěstěným parkem plným cizokrajných dřevin, záhonů macešek, tulipánů, visterií dá na chvíli zapomenout na ubolené nohy, ale když jsme se ocitli na zastávce trolejbusu, rozhodli jsme se, že si zajedeme na hotel trochu natáhnout tělo a potom už jen večeře ve starém městě. Rozhodli jsme se pro indickou restauraci a bašta to byla náramná. Pozdě večer jsme padli do pelechu a asi nikdo z nás netušil, jak usnul.

Probudili jsme se do dne zalitého sluncem, modrá obloha, teplo. Pánové odjeli po snídani za svými povinnostmi a my trolejbusem na Mozartptatz, kde je Mozart-Wohnhaus – tedy dům, kde rodina žila od roku 1773. Prošly jsme poschodím, kde je asi osm místností s vystavenými exponáty.

Před návštěvou Haus der Natur jsme si zašly do Café Mozart nejen na kafíčko, ale i na sladké potěšení – Salzburger Nockerl – kdo si nedá, jako by tam ani nebyl. Museum veliké a zajímavé, na pěti poschodích vystavené exponáty z přírody celého světa, včetně exotického akvária. Prohlídka vydá na pár hodin a to člověk zdaleka nestíhá vstřebat všechno.

Oběd jsme si daly v zahradní restauraci a jelikož je sezona chřestu, měly jsme ho i my – bašta to byla náramná. Naše chůze pomalu přestávala být svižná, postupně se měnila v capání, pokulhávání, klácení…rovné držení těla bylo minulostí, ale ještě jsme se přiměly k návštěvě Vánočního musea, kde roztomilé ozdoby, obrázky, figurky a dekorace potěšily naše nátury, které inklinují k vánočnímu kýči. Ručně tvořené z papíru, skla, cínu, textilu, vaty – připomínají vánoční chvíle, i když je venku jaro jak vyšité.

Pánové se měli každou chvíli vrátit z pracovní akce, hledaly jsme lavičky na kterých bychom je počkaly. Musely jsme udělat pár koleček po starém městě, než jsme je našly u kašny vedle katedrály. Jak je to v Evropě často zvykem – chceš si sednout? Zasedni do kavárny a cáluj. Padly jsme na to dřevo a tak nějak jsme už ani neměly sílu sedět prudce elegantně a ani nám nevadila délka čekání, nebyly jsme netrpělivé, neboť to byla chvilka příjemného odpočinku. Věděly jsme, že až naši pánové a vládci dorazí, bude vztyk a hledání restaurace k večeři, neboť oni během dne čas na jídlo neměli.

Manželé nás vzali do restaurace na začátku Getreidegasse – opět měla v názvu Mozart – a byl to zážitek veliký.  Zeptala jsem se číšníka, co znamená německy Bries. Když jsem se dozvěděla, že brzlík, měla jsem vybráno, neboť jsem ho jedla jen třikrát v životě, naposledy v hotelu Savoy v Praze a jinak se k němu nedostanu. Ke mně se přidal manžel, Honzík se ženou, ostatní si dali telecí, hovězí a chřest – nelitoval nikdo z nás. Krásný závěr pobytu v Salzburgu s výtečnou večeří a báječným vínem.

K hotelu jsme se dopotáceli pěšky  protože trolejbus měl jet až za dvacet minut, ve 23h už není doprava tak častá. Moc se mi nechtělo, protože nohy dostaly zabrat, ale jako vždycky když jsme spolu, byla z toho příjemná a veselá procházka.

Poslední výborná snídaně v hotelu, kolem deváté nástup do aut a odjezd. Za krásného počasí návštěva arcibiskupství v Melku, jen taková rychlovka venku spojená s nahlédnutím do barokního chrámu a posezením v kavárně na kafi. Rozloučili jsme se, poděkovali si za skvělou společnost, protože ta je při takových akcích veledůležitá a jeli jsme už každý zvlášť, protože posádka druhého auta měla v plánu ještě nákupy.

Přivezli jsme si domů originál Mozartovy koule, dětem pár cínových ozdob na vánoční stromeček a spoustu nezapomenutelných zážitků, dojmů, vzpomínek na jedno půvabné, kouzelné, malebné město Salzburg.