další část naší letní cesty.
Z Izraele jsme odletěli do Vídně a odtud jsme měli namířeno do sicilské Taorminy, kde jsme měli objednaný hotel. Těšili jsme se, že po několika letech strávíme deset dní takové té klasické válecí, plavací a poznávací dovolené sami dva. Hotel jsem vybírala pečlivě. Preferujeme menší, podstatné je, aby bylo čisto, pohodlná postel, klimatizace a balkon, protože oba kouříme. Měla jsem k disposici asi 10 hotýlků, které jsem si seřadila podle toho, jak se mi pozdávaly. Na posledním místě byl hotel, který měl až nádech luxusu, ale jak to tak bývá, volný byl jen ten. Objednali, zaplatili a já jsem se smiřovala s tím, že pár dní budu “za dámu”.
Let byl příjemný, klidný a úžasný byl oblet mohutné důstojné Etny. Poprvé v životě jsem viděla činnou sopku, jak si spokojeně odfukuje obláčky kouře a sebevědomě dohlíží na poklidný život okolních vesniček a měst. Byla jsem ráda, že je v dobrém rozmaru a doufala, že jí nikdo nehne žlučí. Projevy aktivity, které předváděla mi naprosto dostačovaly k tomu abych uvěřila, že dokáže daleko jinačí kousky.Přistání hladké, po horkém Izraeli se teplota vzduchu nezdála nezvládnutelná. Na letišti jsme strávili ještě hodinu, protože jedné paní nedorazil kufr. Nasedli jsme do osmimístného autobusu a vydali se do naší destinace. Catania je po Palermu druhým největším městem a chvíli trvalo, než jsme ji opustili a dostali se na cestu podél pobřeží, lemovanou hotely, hotýlky, obytnými domy vsazenými do kamenitého svahu, nebo přímo k moři.
Hotel byl pro nás bez nadsázky šok. Měli jsme jen jeden kufr, ale vážil 24kg. Výtah k recepci nefungoval, tak ho Manžel táhl do prvního patra sám. Dostali jsme klíč od pokoje číslo 313 a noční můra se dostavila už odpoledne.Vešli jsme do pokojíčku, kam se vešla jen postel, dva noční stolky, psací stůl s mikrotelevizí – to je ještě menší než mini. Židle od stolku musela být vedle skříně široké 1 metr s posuvnými dveřmi, bez odkládacích poliček. Byla tam jen ramínka na zavěšení šatů a to ta hotelová, která se nedají sundat z tyče,ale k levé části tyče se nedalo dostat, protože posuvné dveře byly za nočním stolkem. Takže cokoli ze skříně vyndat nebo zavěsit byla protivná a s artritickými rukami i dlouhodobá záležitost. Židle a stůl bránily otevřít balkonové dveře na terasu na víc než na 40cm. Se stolem se hnout nedalo, protože pod ním byla stabilní lednice s krátkou šňůrou odkázaná na elekrickou zásuvku. Pokud se tedy měly dveře otevřít víc, musela se odsunout židle, ale ne ke stolu, tam se nevešla, tak jedině mezi postel a skříň. Obojí v tu dobu nepoužitelné. Terasa tak 3x4m rozdělená dřevěnými příčkami na 3 balkonky pro další dva pokoje, do kterých bylo vidět?! Na tom pidiprostoru jsme měli neskladné lehátko z plastového bužírkového upletu, mezi ním a zábradlíčkem 30 cm cestička k 50-ti cm zábradlíčku, které přináleželo našemu pokoji. Jedna plastová židle u něj a na balkoně bylo narváno. Při posezení na lehátku a té jediné židli jsme neslyšeli šum moře, neboť pokoj č.312 měl okno z koupelny právě u lehátka, takže nám často šuměla sousedovic sprcha v tom lepším případě, protože koupelna měla i WC a my jsme měli přehled i o věcech, o kterých jsme ho mít nechtěli. Naše koupelna okno sice neměla, ale kromě umyvadla, WC,bidetu a sprchového koutu a zrcadla tam nic jiného také nebylo. Já vím, vypadá to, že vlastně měla všechno podstatné, ale aby se tam dalo existovat je potřeba, aby se někdo zamyslel nad rozmístěním těchto věcí a tady bylo vidět, že se nezamyslel vůbec nikdo. Místnost měla tak 1,5 x 1,5m. Po levé ruce bylo umyvadlo umístěné asi 15cm od stěny, na které byly vstupní dveře. Na protější stěně dveří bylo v rohu WC a hned vedle bidet. Pokud si člověk sedl na toaletu, měl okraj umyvadla pod bradou a kafe si mohl dát pohodlněji než na balkoně, kde stolek nebyl žádný. Sprchový kout 60 x 60cm byl umístěn uprostřed stěny proti umyvadlu, takže za ním a zadní stěnou byl hluchý prostor. To jsem tedy opravdu litovala pokojskou, která musela prokázat neskutečnou obratnost, aby se do rohu mezi bidet a sprchovací kout dostala. Do sprchy se člověk cpal tak, že otevřel posuvné dveře ze dvou na sebe kolmých stěn. Během dne jsme natrénovali vstup na balkon, tak to potom do sprchy šlo taky. Na pravé straně dveřní stěny byly dva miniháčky 3 cm od sebe, takže velké těžké hotelové ručníky bez poutek se tam věšet nedaly, už vůbec ne mokré. Házely jsme tedy použité ručníky přes mokré stěny sprchovacího koutu a ani tam se nedaly rozprostřít, protože byly širší. V koupelně nebyla jediná polička a vlastně nejen tam. Naštěstí mám závěsnou toaletní taštičku na kosmetiku,použila jsem jeden z miniháčků, ale Manžel si musel své věci povalovat kdekoli. Kdyby dal někdo kousek dřeva mezi umyvadlo a stěnu, hned by se tam dalo dát aspoň holení, ale takhle? V noci jsme zjistili, že postel, která vypadala solidně vrže a polštář je zcupovaný.
Hned jsme avizovali na recepci, že pokoj měníme, protože něco takového na internetě vůbec nenabízeli. Recepční nám slíbil, že za dva dny by se dalo o přestěhování uvažovat, měli plno, což jsme si na stránce hotelu ověřili.
Snídaně byly vyhovující, ovšem večeře sice načančané, ale bez vůně, chuti a fantazie. Jednalo se o výběr ze dvou menu, ale ani jedno jídlo za moc nestálo, nechtěli jsme věřit, že jsme v Itálii. Večeři jsme absolvovali dvakrát, ale dohodli jsme se, že raději budeme chodit na večeře po restauracích a tavernách, protože jak jsme se přesvědčili v poledne, obyčejná plážovka měla krmení chutnější.
Na pláž vedlo 96 schodů, což se také nikde neprezentovalo. Dolů to problém nebyl, ale vyšplhat to v tom horku zpátky – byla jsem zralá na další osvěžení v moři. Lehátka se slunečníkem za 25 EUR / den, měla jen dvě polohy, úplně vodorovnou, nebo jen s mírně zvednutou hlavou, takže jsem si luštila a četla vsedě. Voda byla po izraelském kafíčku studená, lezla jsem tam dobře čtvrt hodiny, ale potom jsem si plavání užívala.
Druhý večer jsme se rozhodli, že prozkoumáme okolí hotelu, kterým směrem je opěvovaná Taormina a nějaké dobré restaurace, které by nám vynahradily fádní jídlo v hotelu. Všimli jsme si kabinkové lanovky, která vyvážela turisty na blízký kopec a hned jak jsme se blížili k místu, došlo nám, že nás vyveze do Taorminy. Neváhali jsme a hned si koupili zpáteční lístek a jeli. Nádherný výhled z kabiny na moře jsme si ani nestačili vychutnat, za pár minut cíl. Vystoupili jsme z jedné ze čtyř kabinek, které jezdí současně za sebou a vydali se do mírného kopečku, za chvíli jsme se ocitli před středověkou Portou Messinou. Prošli jsme jí a octli se v nádherném prostoru. Středověk se citlivě snoubí se současností, starobylé domy plné květin, keřů a stromečků na oknech, terasách a kovaných balkonech. Dveře a brány jsou buď nové, nebo pečlivě udržované a restaurované, okna nehyzdí silonové záclony, ale zdobí je keramika, závěsy z přírodních materiálů. Architektura není ani typicky italská, ani španělská,ani čistě byzantská, je to něco mezi tím, je tam výrazná maurská pečeť ať už je to tvar oken, nebo všudepřítomná barevná keramika, sem tam do toho mišungu barokní kostelík. Došli jsme na náměstí IX.apríla a dech nám vyrazil překrásný výhled na moře a kouřící Etnu. Na lavičce seděli dva hudebníci, jeden hrál na kytaru, druhý na mandolínu a zpívali známé italské hity, ó sole mio, votare jo jo, kantare jo jo jo jo… a spoustu dalších, někteří lidé procházeli, jiní poslouchali a druzí si zakřepčili, jednoduše jak kdo chtěl a na co měl právě náladu. V tavernách, restauracích, barech hudba hrála potichu, vesměs italské rytmy a když zpívali ti dva umělci, hudbu která by je mohla rušit vypli. Atmosferu doplňovali pouliční malíři, prodavači všelijakých tretek, šmuků a suvenýrů. Vedle nich obchody s luxusním zbožím, moderní a vkusné. Nijak ten středověký ráz nerušily. Procházeli jsme hlavní cestou, courali jsme po vedlejších uličkách a Taormina nás lapila do svých sítí. Po skvělé večeři, kde se nám předvedlo dokonalé italské kulinářské mistrovství jsme se s hotelovými večeřemi rozloučili definitivně. Grilované kreveta a kalamár neměli konkurenci.
V pondělí, kdy jsme měli měnit pokoj se všechno zvrtlo. Manžel dostal vysoké teploty, nebylo mu dobře a skončili jsme v nemocnici na pohotovosti. Čekalo se dlouho, ale bylo to docela zajímavé. Čekárna byla hned za vstupními dveřmi, které byly dokořán otevřené, venku si pokuřovali kuřáci, uvnitř posedávali marodi, eventuálně s doprovodem a živě se diskutovali, každý s každým, vesele, nebo rozhořčeně, určitě se probíral i zdravotní stav některých jednotlivců, protože když paní vyprávěla, výraz a gestikulace jednoznačně ukazovaly kde ji co bolí, čím vším si při nemoci prošla, jak neduh postupoval, až skončila na pohotovosti. Italština je občas velice srozumitelná. Personál upocený nejen z tepla, ale i z fofru, který to odpoledne měli přijímal pacienty s úsměvem, když byl na řadě někdo kdo zrovna stál venku – žádné řvaní příjmení. Ošetřovatel nebo sestra pro dotyčného došli ven a slušně ho pozvali dál, s vtipkováním, smíchem a dobrou náladou. Za dobu našeho čekání přijely asi tři sanitky, které mělk samozřejmě přednost. Manžela si vzali do péče po třech hodinách, nejprve v příjmové ambulanci a potom nás poslali na specializované oddělení, kde se mu věnoval pan doktor s úsměvem, dostatkem času, šprýmem a milým přístupem. Ručně mu vypsal nejen recept, ale i zprávu o vyšetření a terapii.Nemocnice byla moderní, prostorná, čistá a plně klimatizovaná. Po návratu na hotel jsme se rozhodli, že nebudeme měnit pokoj, ale vrátíme se domů, protože dovolená s nemocí není nic moc. Delegátka nám zajistila let za dva dny s tím, že poletíme společností, která v současné době řeší existenční problémy,a je riziko, že strávíme noc na letišti.
Vyšší moc nám tedy pohla plány. Večer, v den, co jsme trávili na pohotovosti se v Taormině konal koncert na počest Marie Callas a já jsem kula pikle, že bychom tam mohli po večeři skončit. Zpívali tři italské sopranistky v Teatro Greco – antické památce z 3.st p.n.l., kterou potom zrekonstruovali Římané a původně byla pro 30 000 diváků. Musela to být nádhera, ale nedalo se nic dělat, ve 21.30h kdy to začínalo byl Manžel v pelechu a potil se.
Druhý den byl bez teploty a cítil se dobře, tak jsme si divadlo prohlédli za všedních okolností, bez osvětlení a zpěvu. Impozantní dílo s nádherným výhledem na Etnu, moře a špičku italské boty – Kalábrii. Dny do odletu jsme trávili v městečku, které je sice malé, ale stále jsme mohli objevovat nové architektonické detaily, nápady a kochání se jeho krásou nás neomrzelo. Samozřejmě jsme si dali zmrzlinu, která údajně ze Sicílie pochází – sníh z Etny se míchal s ovocem, ochutnala jsem jejich proslavený marcipán, obojí bylo výborné. S Manželem jsme kafíčkáři, takže toho úžasného moku, který Italové připravují bezkonkurenčně, jsme si dávali náležitě. Ještě se mi v Itálii nestalo, že bych nedostala skvělé kafe. Na té nejposlednější benzínce, nejzapadlejší taverničce – všude skvost. Krmili jsme se v půvabných restauracích a vždy si náramně pošmákli.
Dva dny uplynuly jako nic a nastal čas sbalit kufr a rozloučit se s Taorminou a hotelem. Bylo to trošku komplikované, protože – přiznávám, trochu jsem zacloumala rodinným kontem. Každému nějaká drobnost, dárky dětem, Manžela jsem taky přemluvila, aby si koupil pulovr, o který u nás nezakopne, já jsem neodolala hedvábnému hopsafráčku na horké letní dny, tak ukládání do zavazadla byl trochu rébus. Nakonec se to racionálnímu Manželovi podařilo. Odevzdání klíčů, poděkování personálu – přes všechna negativa bydlení – bylo čisto a zaměstnanci velmi milí, a arrivederci Taormina.
Měli jsme štěstí, s kterým jsem při tom pechu ani nepočítala, letadlo letělo. Let bez turbulencí, klidný a za chvíli Vídeň. Sedli jsme do auta a vydali se na cestu domů. Nelitovali jsme, že se nám dovolená na Sicílii nevyvedla, protože nás na chatě čekala senzační náplast. K našim sousedům měli přijet naši společní přátelé, malíři z Ukrajiny, Polska a Slovenska a to v čase naší dovolené. Měli klíč od naší chaty, aby jich tam pár přespalo. Teď nás však čekalo setkání s nimi a my jsme z toho měli ohromnou radost.
Opravdu rozdíl proti pobytu v Izraeli. Našlo se více chybiček.