Mám. Vlastním jeden snubní prsten, jedny zlaté náušničky a jeden řetízek s přívěskem. A ještě něco víc…Snubní prsten jsme koupili před čtyřicetidvěma lety v klenotnictví, kde nám nabídli nějaké dva tři vzory, které stály kolem tisícky jeden kus. Pohled nám padl na kroužky v pultě, které stály čtyři stovky jeden a vybrali jsme ty. Naše novomanželská peněženka byla skoro prázdná, tak nás od koupi neodradila ani informace, že je z devítikarátového zlata. Slíbili jsme si, že vícekarátové bude naše manželství.
Po narození Koťátka jsem od Manžela obdržela nádherný prstýnek, který mě dokonale dojal a moc se mi líbil. Z bílého zlata s briliantkem v korunce. Jak z královské klenotnice. Byl sice překrásný, ale nosit se nedal. Doma překážel při praní prádla, vaření a jiných činnostech. Nemohla jsem vzít do ruky moje fungl nové miminko, abych ho nepoškrábala. Prstýnek putoval do krabičky a brala jsem si ho na ruku jen při vzácných a ojedinělých příležitostech – jednou jsme šli na ples, občas na nějakou jinou slávu. Levou ruku se šperkem jsem nesla před sebou jako protézu, abych si nezatrhla šaty, někoho nedrápla, a když jsem přišla o několikero punčocháčů, drahocennost putovala do šuplete navždy.
Náušničky jsem dostala od Manžela na naší první dovolené na Krétě. Jsou s typickým helenským vzorem. Za pár let jsem na Kypru dostala zlatý řetízek s přívěskem, který má podobné zdobení. Nosím to, když chci, nebo musím být “za dámu” a přiznám se, že je mám ráda, protože mi vždycky zavoní středomořím, vzpomenu si na chvíle, kdy jsme je spolu s Manželem vybírali…Líbí se mi a jsou pro mne krásné.
Mám však úchylku. Existují věci, které předčí i tuhle zlatou nádheru. Nejkrásnější diamanty pro mě jsou na zasněžené louce, když se v podvečer šplhá naše Bublina k chatě. Reflektory auta osvítí bílý koberec, který se neskutečně třpytí. Na kraji cesty se pod mrazem sklání bizarně poohýbaná stébla trav ojíněná, posypaná vločkami a hrají světelné divadlo. Kdyby měl člověk miliardu v každé kapse, tu pomíjivou nádheru mít nemůže.
Na chatě si na Vánoce zavěsíme na strop miniaturní stromeček, ozdobíme slaměnými figurkami,sem tam zavěšený ořech, uháčkované sněhové vločky, jako řetěz jsem navlékla popkorn. Je to hezké, půvabné a roztomilé. V lese ale máme daleko hezčí. Stačí, když zaprší a potom vyjde sluníčko. Kapky vody na větvích začnou hrát barevnou symfonii, takt udává vánek – žlutá se mění v zelenou, modrá v růžovou. Člověku to pohladí duši víc, než všechny vánoční stromečky dohromady.
Ovládám několikero ručních prací, ale dečku na stůl v obýváku za mě uháčkovaly stromy. V lapidáriu dokážu hodiny obdivovat sochy, ale když vidím obyčejný šutr, nebo skálu jsem u vytržení. Galerií procházíme půl dne, ale když se podívám na kus rozříznutého polena s úžasným vzorem z letokruhů, nevycházím z údivu. Ať se člověk koukne z kopce na polovinu zeměkoule, nebo se zahledí na miniaturní kousíček pohozeného klacíčku obrostlého mechem, je to stejná nádhera. Jezdila jsem autobusem do práce, stokrát ta samá cesta, ale jednou lemovaná žlutou stuhou pampelišek, podruhé bílo – fialovou kombinací žebříčku s kakostem, na podzim kraj silnice zdobila abstrakce z opadaných listů. Bylo jedno, zda na to zářilo slunce, nebo byly odstíny barev tmavší, protože bylo pod mrakem. Vždycky to k sobě ladilo.
Manžela přijdu na pěkné prachy. Ne, že bych utrácela za oblečení, kabelky, boty a jiné hlouposti – ty mi vydrží desítky let. Mám ráda dovolené u moře a za ty se cáluje. Lítáme většinou do středomoří, žádná velká exotika, ale i to něco stojí. Také se ráda nechávám pozvat do evropských metropolí, kde prošmejdíme muzea, galerie, restaurace…Manžel mi to tedy, doufám, že rád plní, dokonce se tváří, že mu to taky dělá dobře. Na moji obranu musím podotknout, že v daných lokalitách neutrácím. Krámky se suvenýry si sice prohlédnu se zájmem, ještě větší pozornost věnuji obchůdkům s místními rukodělnými produkty, ale málokdy si něco koupím. Pokud se tak stane, většinou to jsou drobnosti místní výroby -mýdlo z Kréty, vázu zdobenou lávovým pískem z Lanzarote, alabastrovou bustu Leonarda z Říma…
Čemu neodolám a co sbírám jako straka šmuky jsou kamínky, dřívka, různé suché plody, větvičky a rozmanité polámané přírodniny. Začalo to tím, že jsem si od Mrtvého moře přivezla tři drobné kamínky, které jsem si nalepila na korek a pověsila v kuchyni. Kolikrát mi na ně padne oko, tolikrát se ocitnu ve vzpomínkách jako špunt v té slané vodě.
Nespíme nikdy dlouho, brzy se budíme i na dovolené a hned po snídani vyrážíme na průzkumné výlety ne-li první, tak jedni z prvních. Často se nám proto stává, že je nám dopřán ten největší luxus a na “vychycených” místech jsme úplně sami. To se přihodilo i na Kypru. Nebyli jste tam, pokud se nevymácháte v překrásném kříšťálovém moři na Petra tou Romiou – tedy Římských skalách, kde se z mořské pěny zrodila Afrodité. To víte, bohyně si nevybere jen tak něco! Nejen průzračná voda a skály v moři ozářené ranním sluncem braly dech, ale kamínky a kameny na dně – umělecká díla! Nemohla jsem v té nádheře ani plavat, jen jsem si seděla po pás ve vodě a vrhala se na ty šutry! “Ten je krásný! Tenhle nádherný! Podívej jaký úžasný! Bez tohodle nemůžu odjet!” Snad hodinu jsem tam dřepěla, přebírala je a hrála si s nimi, sem tam jsem nějaký podala Manželovi a ten je bez reptání dával do batohu. Pláž se pomalu začala plnit turisty, tak jsem se slzou v oku a posledními balvánky v ruce zamířila do auta. Doma to Manžel zvážil – máme osm kilo Kypru.
Austrálie mi nabídla při procházkách spoustu popadaných prapodivných suchých plodů. Samozřejmě jsem netušila jak se stromy, ze kterých to spadlo, jmenují. Doma jsem seděla u počítače a hledala. Jeden z nejkrásnějších je brachychiton javorolistý – obří suchem popukané lusky. Ať jsme tam byli v parku, ve městě, v přírodě – vrhala jsem se na všechno exotické co leželo na zemi. Všemi těmi pitoreskními vzácnostmi jsem ozdobila pokoj pro děti a hosty na chatě. Když si je tam prohlížela Dušinka,nejdív nevycházela z údivu, ale pak zkroutila se smíchem, až jí tekly slzy – “Mami, tohle je vysušená slupka z avokáda!”
No co. Ať. Mám ji dodnes – je krásná.