Po radostném přivítání jsme sedli do auta a perfektně osvícenými širokými ulicemi jsme jeli domů. Cestou se mě Sestra ptala, co si dám k jídlu, zda párek s bramborovou kaší, nebo karbanátek s bramborem. Bylo mi divné, že to potřebuje vědět hned, i když jsem měla hlad, neuměla jsem se tak nějak narychlo rozhodnout, protože odpověď “to je jedno” ji neuspokojila. Zvolila jsem párek a dál jsme klábosili. Švagr na chvíli zastavil, vyběhl k nějakému stánku, který vypadal jako naše PNS, hned se zas vrátil a zanedlouho jsme parkovali u krásného vysokého domu. Vstoupili jsme do voňavého čistého prostoru, vyglančený výtah nás potichu vyvezl do nějakého dvanáctého patra a vešli do bytu. Malá útulná předsíň s kvalitním nábytkem, dřevěnou podlahou, naproti dveřím rozkošná kuchyň jak z jiného světa. Než jsem se stačila rozkoukat, už mě volali ke stolu, ať prý párek nevystydne. Nešlo mi do hlavy, jak to mohli během pár minut ohřát! Vyšlo najevo, že v tom “PNS” prodávali teplá jídla sebou! Pro člověka ze socialistického Československa sci-fi.

Byt, ve kterém jsme bydleli patřil Švagrovým rodičům, kteří trávili léto a podzim na chatě a dovolili nám, abychom se tam po dobu mého pobytu zdržovali, protože dům byl v centru města. Sestra se Švagrem měli byt na okraji a museli bychom cestovat každý den, což by nám vzalo jak čas, tak finance. Švagr odjel ještě v tu noc domů, protože musel chodit do práce. Zůstaly jsme se Sestrou samy a padly do pelechu totálně vyčerpané. Ještě před tím jsme se dohodly, že já se vyspím dokdy budu potřebovat. Sestra následující den musela ještě do práce, ale dala mi telefonní číslo. Řekne paní v ústředně, že dopoledne budu volat, mně bude stačit, když řeknu “Sestra” a ona ji už k telefonu zavolá. Heslo domluveno, šlo se spát. Dopoledne jsem se probudila, proběhla veškerá ranní činost včetně snídaně a šla jsem k aparátu. Pečlivě jsem vytočila číslo a po pár zazvoněních  na mně vychrlila paní záplavu švédštiny. Hezky švédsky jsem ji pozdravila “hej” a spiklenecky, zřetelně jsem vyslovila “Sestra!”. Paní mlela dál. “Sestra!” asi nerozumněla poprvé. Monolog pokračoval. Zvolila jsem jinou taktiku. “Gutten  Tag, i habe dort meine…” Nic. “Sestra!!! Švester!!! Sistr!!!” Marnost nad marnost,poděkovala jsem ve všech řečech o kterých mám tušení, ale žádnou neovládám a složila. Zkoušela jsem to několikrát, ale se stejným výsledkem. Za pár minut zvonil telefon. Moc se mi to nechtělo zvednout – byt rodičů, kteří byli pryč, volá někdo známý a dá avizo policii…nakonec jsem zvedla a byla to Sestra. Provinile mi oznámila, že mi dala staré číslo a já se nedovolám. Řekla jsem jí, že jsem se dovolala jinam a popsala jí rozhovor se Švédkou. Rozchechtala se. Bavila jsem se totiž s magnetofonem, který  oznamoval nové číslo instituce, což u nás byla tehdy věc nevídaná a neslýchaná.

Sestra se vrátila z práce a začala úžasná “jízda”,která trvala tři týdny. V první řadě jsem si šla vyměnit mé pečlivě opatrované dolary. Dostala jsem za ně necelých 50! slovem padesát švédských korun!!! Kdyby se Sestře něco stalo a na nádraží nedorazila, nesehnala bych za to ani nejlevnější nocleh… Takže jsem byla sestřičce na krku “sakumprásk”. První cesta vedla do menšího obchodního domu. Sestra správně usoudila, že něco většího by mě hodně poznamenalo. Už vstup do bývalé továrny byl dechberoucí. Vlevo u vchodu bylo květinářství. Záplava pokojových kytek v květináčích sahala až na chodník, množství řezaných květin nepřeberných barev a tvarů, listy všeho se leskly, barvy zářily, všechno vonělo…U nás se dal sehnat asparagus, fikus, pár nějakých zelenolistých trvalek a z řezaných květin karafiát. Když bylo zboží na skladě, karafiáty byly i ve třech barvách. Byla jsem paralyzovaná nejen množstvím, nádherou, ale taky tím, že ty kytky na ulici nikdo nehlídá. Obchod s koberci mě přikoval k zemi hned u dveří, protože tam byly metráže zavěšené na stěnách, ty hotové byly nádherně narovnané na sobě a kopy byly tak vysoké, že sahaly lidem po pas. Když si někdo vybral koberec umístěný na zdi, prodavač odtočil klikou požadované metry, posuvné zařízení koberec uřízlo, zabalilo a obchod dopravil zboží zákazníkovi domů. U nás šťastlivec, který sehnal čirou náhodou nějaký tepich, musel sehnat někoho, kdo to s ním donese domů na ramenou, eventálně ho sám přivázat na své,nebo půjčené osobní auto. Byla jsem jak v Jiříkově vidění a v krámku s potřebami pro domácí mazlíčky jsem to nevydržela. Nepřeberné množství pamlsků, konzerv, hraček, pomůcek k tomu, aby se křeček nenudil a kočička si měla kde brousit drápky, pro pejska paštičky,  sušenky a keksíčky,  – to všechno mě dohnalo k slzám, protože v kvelbech u nás nebyla polovina z toho množství pro děti, měla jsem problém koupit pro naše Koťátko jinou výživu než jablečnou. V parfumerii jsem byla “hotová” nejen z omamné vůně a množství nabízených zkrášlovacích prostředků, ale hlavně z “testerů” a z toho, že se tam ženy nechodí zadarmo líčit! To víte, odkojená socíkem…

Nikdy jsem nechodila ráda do železářství. Obchod plný rezavého prachu, zvláštního olejovo – kovového puchu, nepřehledně poházené zboží. Na první pohled to vždy vypadalo, že krám je plný, ale málokdy se sehnalo to, co se potřebovalo. Když jsem ve Švédsku viděla na stěnách panely s kleštěmi seřazených od miniaturních po velké, rozdělené podle barev rukojeti, nechápala jsem, proč zákazníky tak rozmazlují, že si může dle libosti zvolit i barvu. Litovala jsem, že se mnou není Manžel, který tyto věci dokázal vždycky ocenit. Představovala jsem si, že by mu to vyrazilo dech stejně, jako mně textilní galanterie s materiály a pomůckami, o kterých jsem ani nečetla, natož abych je viděla. Po ulicích jezdila spousta vyglančených aut. Také věc, která mě míjí a nebýt Vnoučka, netuším jaké značky existují a tenkrát jsem o tom neměla fakt ani tušení. Věděla jsem ale, jak by si Manžel “smlsnul” na okukování těch “fár”, které si akorát prohlíželi v motoristických časopisech s kamarády a vášnivě se přeli o přednostech vozů, které většinou naživo neviděli.

Co se týče sortimentu v potravinách, zážitky se nedají popsat. V časech,kdy se u nás s jistotou dal sehnat tak ocet, hořčice  a pár základních potravin – všechno ostatní byla náhoda, že zrovna měli, tam byly obchody narvané vším na co si člověk vzpomněl i tím, co vůbec neznal. Tam bych uvěřila, že mrkev roste na stromech, protože nebyla zabalená v blátě a hlíně. Ledový salát jsem viděla poprvé v životě. Stejně jako avokádo, pravého lososa a spoustu jiných věcí. Všechno čisté, čerstvé.

Na ulicích jsem obdivovala hezky a čistě oblečené lidi, potkávala jsem skupinky mentálně postižených dětí, které splývaly s ostatními. Moderní oblečení, dokonalé sestřihy vlasů ostře kontrastovaly s tím, co jsem znala od nás. Rodiče, kteří měli hendikepované dítě buď museli dítě umístit ve smutném sociálním zařízení, odkud se potomek málokdy někam podíval. Pokud si dítě nechali doma, jeden z rodičů nemohl pracovat a na příjmu rodiny se to výrazně odrazilo. Děti, ať už z domovů nebo rodin, chodily oblékané v tom, na co bylo. Většinou v nevzhledném, nemoderním, zapraném oblečení. Sociální ústavy byly přecpané, na hodně dětí bylo málo personálu, málo peněz a tak se skoro nikam nechodilo. Tady pět, šest dětí šlo v doprovodu dvou až tří vychovatelů. Ve městě jsme potkávali nejen mentálně, ale i tělesně postižené lidi, spoustu vozíčkářů. Všude pro ně byla vyhrazená parkovací místa a toalety. Šokem pro mne bylo, že to ostatní lidé respektovali a byť stála na dámském WC v obchoďáku fronta, na záchod pro invalidy nešel nikdo. Myslela jsem si, že Švédsko je zemí hendikepovaných lidí. Sestra mě ihned vyvedla z omylu. Ve Švédsku jich není víc než třeba v Československu, ale ti lidé se můžou dostat všude. Bezbariérové přístupy do lázní, kin, divadel, na sportoviště byly tam už tehdy naprostou samozřejmostí. Nebyl problém “vjet”  do nádherné moderní městské knihovny. Právem je pýchou města. Zajímavé bylo, že ač je hojně navštěvovaná a využívaná, knihy jsou v perfektním stavu! Netřesete se hnusem, když si knihu berete do ruky.

Stalo se, že jednou ma drahá Sestra jakoby zapomněla odkud přišla. Byly jsme v nějakém kvelbu a domů jsme měly jet autobusem. S Dušinkou jsem se kolébala jako kachna a musela jsem si dávat časovou rezervu. Už jsme vycházely z obchodu, když si Sestra vzpomněla, že musí koupit dámské vložky. No dobře. Čapne, zaplatí, frčíme. To jsem si myslela, ale zapomněla jsem, kde se nacházím. Přišly jsme před ohromný regál zavalený různobarevnými balíčky. “Tyhle nechci, tyhle neznám, ty jsou tenké, tyhle škrábou…” Nevěřícně jsem zírala na sortiment , který jsem doma musela často shánět po známosti, podpultové zboží, které víc než často musela nahradit obyčejná vata a pokud se ta vzácnost podařila koupit, muselo být člověku úpně jedno, že se jedná o prkno. Byla jsem na rozpacích, zda mám Sestře tu rozcapenost přát, nebo se vztekat. Dofuněla jsem na autobus – naštěstí byla Dušinka moc hodná a přemítala o dvou světech.

Dostala jsem se tam až na psychiatrii. Ale to až příště.