Těch zážitků, pocitů, překvapení, vykolejení bylo hodně. Psychiatrie to “dorazila”.Tam jsem se opravdu ocitla. Sestra se totiž znala s jednou paní, která na klinice pracovala jako uklizečka. Když mi ji představila, tak jsem jen tak pípla, že bych se tam docela ráda podívala, neboť to bylo mé zaměstnání tady. Netrvalo dlouho a Sestra dostala zprávu, že pan profesor dovolil, abych si došla na “visitu”! Navštívila jsem oddělení neurotických pacientů. To znamená, že to byli lidé s různými psychosomatickými obtížemi, bez psychotických příznaků – tedy bez halucinací a jiných symptomů tzv. psychóz. (třeba schizofrenie apod). Pacienti i personál chodili v civilním oblečení, zdravotníci měli pouze připevněné jmenovky.  To proto, aby se pacienti necítili podřízení, aby se navodil pocit spíš rekreace, než léčebného procesu. Dokonalá čistota, perfektně vymalováno, vkusný moderní a praktický nábytek. Podlahy měly u stěny oblouk, ne roh, aby se snáz a dobře myly. (U nás jsem to vídala ve funkcionalistických pavilonech nemocnic – i vchody do pokojů nebyly hranaté, nýbrž měly oblouk, aby se neotřískaly při vjezdu s lůžkem. Od roku 1948 se s těmito “maličkostmi” přestalo). Pokoje vypadaly jako malé krásné hotelové pokojíčky. Na vnitřní straně dveří věšák s pracovním pláštěm pro personál, když poteboval pacient ošetření.  V chodbičce po jedné straně vestavěná skříň, naproti vyglančená koupelna a WC. V pokoji dvě nádherné dřevěné postele, noční stolek s lampou, ložní povlečení “civilní”. Parapetní deska okna zdobená živými květinami v květináčích. Pokoje byly vytapetované a pacienti byli do jednotlivých pokojů umísťováni ve spolupráci s psychologem. Pokud byl nemocný ve skleslejší náladě, dostal “veselejší” výzdobu, pokud potřeboval “tlumit”, dekorace byly tmavší, zklidňující. V dokonale funkční sesterně, která ani tak neztratila punc obýváku, byly nachystané v plastových boxech soupravy na jednotlivé úkony. Sestra se nepotřebovala zdržovat počítáním tampónů, náplastí a jednotlivých pomůcek k podávání infuze, cévkování apod.- jednoduše čapla patřičný sáček se sterilním materiálem. Jednorázové injekční stříkačky a jehly, které se k nám pomaličku dostávaly, tam byly samozřejmostí. V nemocnici je spousta špinavého prádla znečištěného, řekněme jinak, než v domácnostech. My jsme na uniformu navlékli plášť a v koupelně pacientů jsme holými rukami počítali prádlo a rvali jsme to do samotného povlečení z polštářů event. dek. Udělal se uzel a po podlaze chodby, po schodech, se to vláčelo před budovu, kde bylo auto a odvezlo to do prádelny. Tady měli místnost celou z nerezu ve tvaru vejce, na podlaze byl odtok. Použité prádlo se dávalo do speciálních vozíků. K manipulaci byly overaly a rukavice. Po odvozu prádla pomocným personálem se místnost vystříkala desinfekcí – to také vykonávali sanitáři. Nikdo se nijak nenadřel a nikde se nerozmazávala infekce. Sestřička mě dovedla do místnosti, kde se provozovala terapie prací. Ta u nás byla taky. Paní, která měla tuto činnost na starosti ve svém volném čase pobíhala po různých výrobnách, krejčovstvích a dílnách,”otravovala”návštěvy a žebrala o odpadový materiál, aby si naši pacienti mohli tvořit neumělá prapodivná dílka. Bylo to svým způsobem “zabíjení času” v léčebně, účel to jakž takž plnilo, ale vyráběl se víceméně “odpad”, protože kromě pár nějakých vydařených kreseb a maleb se to nedalo k ničemu využít. Tady byla pracovna vyzdobená půvabnými dekoračními předměty z hlíny, textilu, papíru, kolážemi, obrazy…V rohu stála keramická pec, na druhé straně malířské stojany, barvy vodové, olejové…Nechyběly šicí stroje, pletací jehlice, háčky, příze a vlny, vyšívání…Výrobky se prodávaly a zisk sloužil k nákupu dalšího materiálu. Pacienti se spokojeně věnovali jednotlivým činnostem, oblečení v domácích úborech, krásně upravení, učesaní. Vybavily se mi “naše ženičky” jak jsme jim v práci říkali a bylo mi strašně smutno. Ve starých ohavných zapraných pyžamech, županech stejné kategorie – když nechtěly chodit v roztrhaných – samy si to všelijak látaly nití jaká byla k dispozici. O sobotách a nedělích, kdy bylo méně práce, jsme pacientky stříhaly my sestry. Bylo to sice neumělé a všelijaké, ale pořád lepší, než pánský holič, který byl občas v léčebně k disposici. Sem tam si nějaká pacientka přála trvalou, tak jsme koupily tzv. Studenou vlnu, napatlaly na hlavu a s hrůzou čekaly, zda dotyčná nepřijde o vlasy. Nemám ráda tu dnešní přepéči o zevnějšek. Když si ale představíte, že duševně nemocní lidé mívají všelijaké tiky, jsou ztrnulí, toporní, zpomalení, sem tam ukápne nějaká ta slinka, stav chrupu žalostný a k tomu jsou oblečení jako bezdomovci – je to opravdu velmi, velmi tristní pohled. Byli z nich lidé zbavení důstojnosti a tady jsem viděla, jak to může vypadat. Už jsem měla pořádný knedlík v krku. Poslední, co mi sestřička ukázala mě dorazilo úplně a už jsem se rozbulela na plné pecky. I široká veřejnost ví, že jednou z léčebných metod na psychiatrii jsou elektrokonvulze – tedy smutně proslavené elektrošoky. Strašák, o kterém se vyprávějí legendy a pacienti se jich opravdu hodně bojí. U nás se to dělo takto: Ranní směna personálu přikázala všem pacientům zůstat na pokojích. Sestřička došla do pokoje pro nemocného, který s ní odešel do ambulance. Tam si lehl na lehátko, do úst dostal smotek z buněčné vaty obalený obvazem(ty jsme vyráběly v nočních směnách) , aby nedošlo k pokousání jazyka, na spánky se přiložily elektrody, zapnul se přístroj a tím se vyvolal epileptický záchvat.Sestry  ležely na pacientovi a držely ho, aby nespadl, nedošlo ke zlomenině apod. Za pár minut se pacient probral, pomalu se za asistence personálu posadil a dvě sestry ho potom vedly, vlekly a různě tahaly na pokoj. Pacient totiž nebyl při plném vědomí, resp. neovládal všechny svaly, byl skoro v mrákotách. Oči se mu nekoordinovaně točily v sloup, často slintal a příjemný pohled na něj rozhodně nebyl. Často si stěžoval na bolest hlavy, to lékař naordinoval analgetikum a pak se z toho vyspal. Myslím si, že zákrok samotný nebyl až tak hrozný, ale k jeho neblahé pověsti přispělo právě to, že pacient z pokoje, kde bylo šest sedm lůžek odcházel jako “zdravý” člověk a vrátila se “troska” v hodně zuboženém stavu. Sice i samotní pacienti viděli, že zákrok pomáhá a tlumí příznaky nemoci, ale ten zážitek “vidět to” musel být pro každého hrozný. Ve Švédsku měli na tyto praktiky místnosti dvě. V jedné se vykonávaly elektrokonvulze v krátkodobé anestéze!!! takže průběh záchvatu byl šetrnější a v druhé místnosti se pacienti prospali a mezi ostatní pacienty se vrátili v dobré formě. Ta ohleduplnost, humánnost, empatie k nemocným – to mě úplně vzalo a z očí se mi lila Niagara. Netuším, co si myslela vrchní sestra, protože jsem ji jen naznačila, že u nás je to “trochu jinak”.  Nevykládala jsem jí o hromadné koupelně jak v lágru, společném WC, kde aspoň kabinky byly, ale odér se linul až na chodbu a člověk tam trefil “po čuchu”, a ne vždy tam byl toaletní papír. Nepovídala jsem jí, že stále drhneme injekční jehly a stříkačky ručně v umyvadle, ve kterém si myjeme ruce a kam vyléváme moč z vyšetření…Nesdělila jsem ji, že naši pacienti nemají žádné vycházky, výlety, kulturní akce…Myslím si, že jí to došlo, že pochopila, protože my jsme si povídaly takovým zvláštím způsobem. Ona mluvila švédsky a anglicky, já mluvím pouze česky a znám pár slovíček z němčiny, francouzštiny, latiny a dvě a půl z angličtiny. I tak jsme si řekly všechno podstatné. Ona i já, stejně jako všechny moje kolegyně – jsme tu práci a své pacienty milovaly a to nám tu komunikaci usnadnilo. Celý život je mi líto, že psychicky nemocní pacienti jsou terčem posměchu, různých poznámek a nepochopení. Tady jsem viděla, jak se to dá eliminovat, jak může být důstojnost zachovaná bez velkých gest a proslovů.

Naprosto stejný přístup ke klientům jsem viděla v domě seniorů, kam jsme se taky nějakým způsobem vetřeli. Čistý, účelný, snadno udržovatelný a vkusný interiér vybavený madly, sedátky, pohodlnými čalouněnými křesly – decentně potaženými jemnou fólií-kdyby starouškům a stařenkám zahaprovalo příslušné svalstvo, polohovatelné postele, ergonomický nábytek, knihovna, kulturní programy, kadeřník, pedikér, kosmetika. Všechno včetně přívětivého personálu k dispozici lidem, kteří z nějakého důvodu nemohli být doma.

Po třech týdnech, kdy jsem se denně setkávala s nějakým zázrakem, byl čas odjet. Poslední den  jsme se Sestrou uklidily byt – za tři týdny tam bylo míň prachu, než u nás doma za tři dny?! Také jsme se  věnovaly  balení ohromného množství dárků od ní a švagra, od různých známých a přátel. Měla jsem tolik tašek, kufrů, krabic a zavazadel, že jsem se musela cestou spolehnout na ochotu cizích lidí, kteří mi při přestupech nezištně pmáhali. Měla jsem jen dvě ruce a své bříško s Dušinkou a nákladu tolik, že zabral celé kupé. Naštěstí jsem se setkala jak se vstřícnými spolucestujícími, tak celník na naší hranici byl příjemný a nechtěl, abych mu vybalila to či ono. Byla jsem mu vděčná.

Švédsko bylo pro mne bájnou Utopií. Dlouho po jeho návštěvě jsem se nedokázala vzpamatovat a Manžel musel při poloprázdných regálech v našich obchodech poslouchat poznámky – ve Švédsku bylo na jediné benzince víc zboží, než v našich kvelbech dohromady, tahle špína ve Švédsku nebyla… Doma na mne čekalo rozkošné Koťátko s manželem, tak návrat bolestný nebyl.

Dnes někteří zapomněli na ten nedostatek všeho, na ušmudlanost, zdevastovanost a puch. Obchody máme plné – až moc, vybrat a koupit si můžeme na co máme a co chceme. Můžeme si našetřit na jakoukoli cestu kamkoli, nikdo kromě nás samých nerozhoduje o tom, co máme, smíme a můžeme dělat. Nesmírně si toho vážím a jsem ráda, že jsem se svobody dožila. Jen mi občas vadí ta ztráta paměti…