Sestra se vdala do Švédska. V roce 1976 to byla doslova troufalost.Vdávala se někdy na jaře a půl roku trvalo, než jí naše socialistické úřady náležitě “ošacovaly”,spočítaly osobní věci – i spodní kalhotky!, rozhodly o tom, co si může a co nemůže vzít sebou. Potom si pro ni přijel manžel a osobním autíčkem se s několika kufříky odstěhovala. Na patřičných místech se zapsalo, že dotyčná osoba je potencionálně nebezpečná, každou návštěvu rodné země musí hlásit na cizinecké policii a o tom, kdo a kdy ji může navštívit  rozhodne naše všemocná strana a vláda.

Když se tam trochu rozkoukala a zabydlela, koncem roku 78 mi poslala tzv.”pozvání”. To byl papír, kde se zavazuje k tomu, že se o mne postará. Ubytuje, nakrmí, zabezpečí lékaře v případě potřeby a já nevím k čemu všemu se ještě musela upsat. Pro mne to znamenalo lítání s pozváním k řediteli, na ROH (to byla v rámci zaměstnání taková revoluční organizace, která se hnula buď na vaši stranu, nebo na stranu zaměstnavatele,když člověk potřeboval rekreaci,vyjádření k něčemu, šlo o nějaký spor, půjčku apod.) na policii, na různé městské a okresní výbory a hlavně! na KSČ! Všichni měli moc a možnost to povolit, nebo zatrhnout. Důvod nepovolení se našel vždycky. Mně to však schválili a já jsem  mohla na tři týdny odcestovat do kapitalistické ciziny. Než to ale odklepli, trvalo to skoro rok a já jsem se na cestu vydala v 7. měsíci těhotenství. Manžela se mnou pustit odmítli, protože to není příbuzný mé sestry! (Když v roce 1981 hledal zaměstnání u dopravní policie jako technický expert, nedostal ho, protože měl příbuznou v kapitalistické cizině).

Jedinou moji spolucestující byla tedy nenarozená Dušinka. V Čedoku jsem se ptala paní, zda se dá zařídit zdravotní pojištění, “kdyby něco”. Nedalo se. Spolehla jsem se na to, že Dušinka bude hodná. Zakoupili jsme zpáteční cestovní lístek na vlak. Stál 3 000,- Kčs!  Žili  jsme z Manželova sociálního příspěvku 750,-Kčs (neměl rodiče), jeho prospěchového stipendia, mého mateřského příspěvku asi 300,- a přídavku na 1 dítě – to si už nepamatuju, kolik to bylo. Prostě, měli jsme opravdu co dělat, abychom se uživili a ta cesta byla přepych.

Vlak přepychový nebyl. Byl vypravený někde v Bukurešti, projel Maďarskem a k nám přijel bez vody, s nepoužitelným WC. Všude špína, zápach…V Berlíně byla přestávka několik hodin,tak jsem si skočila do mého oblíbeného muzea Pergamon. Tam jsem využila toaletu, umyla jsem se a konečně najedla. Krmení jsem měla sebou, protože v restauračním vozu kvalita za moc nestála, ale jídlo stálo moc. V kupé jsem jíst nechtěla, protože jsem si nemohla umýt ruce.

Z Berlína do Sassnitzu jelo už jen pár vagónů. V kupé jsem seděla s mladou ženou, Jugoslávkou, která ve Švédsku bydlela. Byla milá, daly jsme se do řeči a cesta ubíhala rychleji. Mezi jiným se mě ptala, kolik mi soudruzi dali na třítýdenní výlet peněz. Pyšně jsem jí sdělila, že 12 dolarů! Vůbec jsem netušila, jakou měl tehdy dolar hodnotu, ale připadala jsem si nesmírně bohatá. Dolar! Znala jsem ho akorát z filmů a viděla poprvé v životě. Vykulila oči, nadechla se, ale nekomentovala. Já jsem se spokojeně uhnízdila v upatlaném plyšem čalouněném a vysavačem polechtaném sedadle.

Když jsme přijeli k přístavu u moře, spadla mi pusa poprvé. To jsem ještě netušila, že mi bude padat hodně často a nakonec budu chodit s otevřenou. Trajektu se odklopila zadní část, na které byly položené koleje a náš celý vlak vjel do útrob lodě!!! S mojí Jugoslávkou jsme opustily kupé, výtahem!!! jsme vyjely přes několik pater. Holka mě vzala za ruku a táhla mě někam po měkkém koberci. Otevřela dveře na WC, kde bylo tak voňavo a čisto, že jsem zůstala v němém úžasu. Pochopí to jen ten, kdo si pamatuje tato zařízení u nás za socíku. To se ani v tzv. lepších restauracích leckde nevyskytoval ani papír a ani tam se uklizečky nepřetrhly. Záchody u nás trošku přibližuje slovo – eklhaft, ale často to bývalo ještě horší. Tam jsme se umyly a vyglančené jsme se daly na průzkum. Tedy já, ona to znala, neboť jezdila často. Zavedla mě do obchodu. Zase – na lodi krám jako u nás Tuzex. Krémy, parfumy, dobroty, nápoje… Chodila jsem a jen koukala. Koupit jsem si netroufla nic, protože tam byly ceny uvedené ve východoněmeckých markách a švédských korunách a já jsem netušila, jak by se to přepočítávalo. Moje cestovní kamarádka si házela do košíku hned to, hned ono, a když se do něj už nic nevešlo, šla k pokladně, zaplatila a ještě tam mi strčila do ruky krém Kaloderma, že to je dárek pro mne! Lapala jsem po dechu, že takovou věc nemůžu přijmout! To se u nás prodávalo jen v Tuzexu, taková drahota a vzácnost. Vůbec se o tom se mnou nemínila bavit.  Rozhodla jsem se, že ji pozvu v tamní nádherné restauraci na kafe. Kafe jsme vypily, ale zaplatit si nenechala. Vždycky jen tak pod nos utrousila, ať si ty své dolary šetřím. Plavba uběhla rychle, i když trvala čtyři hodiny. Na lodi bylo pro mne všechno nové, krásné čisté, voňavé a zajímavé. V Trelleborgu jsme zase vyjeli na pevnou zem. Stejným vlakem, ale jízda byla jiná. Vagón se nekymácel ze strany na stranu, netřáslo to s námi, ale kola jen tiše klapala.(Manžel mi potom vysvětlil, že to nebyl jen můj subjektivní pocit, ale Švédi už tenkrát měli jinou technologii v pokládání kolejí). Podél trati domečky s nádherně naaranžovanými okny bez záclon, v každém rozsvícené lampičky, květiny a sošky, různé dekorace. Nádhera. Najednou někdo zaklepal na kupé. Chlapík v uniformě tam jen strčil hlavu, něco se smíchem zahalekal, Jugoslávka mu s chechtáním odpověděla a dotyčný se s řehotem odporoučel. Ptala jsem se, kdo to byl a co chtěl. Skoro jsem omdlela. Byl to celník. Zeptal se, zda máme samopal a ona mu odpověděla že ne, že jenom pistoli! Kdo si pamatuje cestování za socializmu z jedné spřátelené země do druhé, určitě pochopí, co to se mnou udělalo. Kámoš východní Němec dokázal prošacovat jiného kámoše ze soc – demo tak, že dotyčný prohlížený měl trauma na dlouhou dobu. To se stálo před celníkem v pozoru, maskovala se rozklepaná kolena a ruce. Odpovídalo se “ano – ne” a nějaké “žertíčky” mohly být zdrojem pořádné polízanice.

Do Malmo, kam jsme měly dojet za pár minut jsem se z toho šoku nevzpamatovala. Byla půlnoc, s mojí spolucestovatelkou jsme se rozloučily a mne na nádraží čekala Sestra se Švagrem. Třicet hodin náročné cesty bylo za mnou, Dušinka byla taky spokojená a já jsem se těšila na zážitky v “prohnilé kapitalistické” cizině.