Rozhodli jsme se, že navštívíme Koťátko, Synka a naši nejmladší vnučku Malou na opačném konci světa.

V nejslavnějším městě Austrálie jsme byli několikrát a tentokrát bych se o své dojmy chtěla podělit s vámi. Jeli jsme tam hlavně a jedině kvůli dětem, ale zážitky s nimi si nechám ve svém srdci, abych se nedostala do pozice milující maminky a babičky, která vám líčí příhody a události, které jsou rozkošné a půvabné hlavně pro nás a nezúčastněný posluchač nebo čtenář převrací oči.

Přiletěli jsme kolem 23.hodiny a Koťátko s Malou nás čekaly v příletové hale. Jsme sice “virtuální” prarodiče, ale právě díky skype nás Malá zná, tak nám hnedle skočila na krk. Vybrali jsme si termín, kdy měla prázdniny, abychom byli spolu co nejvíc.

Koťátko s rodinou bydlí ve velmi hezké čtvrti, která působí upraveně, čistě a moderně. Je plná zeleně, nedaleko mořský záliv, plno parků a oddychových zón. Ráno nás probouzelo ptactvo. Zapomeňte na naše zpěváčky, kteří rozkošným trylkováním, pípáním, cvrlikáním a melodiemi pořádají ranní koncerty ve městech i lesích. V Sydney ptáci skřehotají, řvou, řičí, kvílí a vydávají hrůzné zvuky. Zdá se vám, že někde pláče dítko a on je to pták. Slyšíte jak se někdo chechtá, ale je to druh ledňáčka kookaburra. Pokud máte velkou smůlu, přiletí k vašemu příbytku hejno papoušků kakadu a garantuju vám, že vaše láska k přírodě nad ránem silně ochladne. (Pokud se tam ještě dostaneme, propašuju jim nějakého kosáka nebo pěnkavu, ať tamní ptacto něčemu naučí.) Druh straky, který u protinožců žije, v čase hnízdění napadá na ulicích chodce i cyklisty. Pro ty se dokonce prodávají speciální přilby s hroty, protože pták utočí zezadu a hezky na hlavu. Pěším se doporučují deštníky a kabelky. Nad hlavou lítají papouškové lori, kolem odpadkových nádob se rozvážně prochází černí ibisi, na vodě plavou pelikáni. Plejáda exotiky.

Zoologická zahrada má nádhernou polohu, ze svahu na kterém leží jsou nádherné výhledy na fotogenické centrum města. Návštěva Taronga zoo stojí zato, protože tam člověk vidí tvory, které zná pouze z knih, nebo filmů. Hned na začátku prohlídky je výběh koal, které většinou pospávají na větvích eukalyptů. Mým oblíbencem je poměrně neznámý vačnatec vombat. Rozkošné noční zvířátko velikosti malého prasátka s roztomilým čumáčkem. Klokani, emu, různé vačice, ještěři, hadi, pavouci – to všechno si můžete prohlédnout ve velikém areálu. Koho svět zvířat uchvátí, má co dělat celý den, aby si všechno důkladně prohlédl.

Světu živočichů se věnuje i Akvárium – jak je patrné z názvu, uvidíte nespočetné množství rybiček, ryb, různých potvor, medúz, chobotnic, krabů a jiných korýšů – spoustu sladkovodních i mořských tvorů. V ohromné vodní nádrži plují žraloci, rejnoci a manty a nesmírně roztomilý bylinožravý dugong. Novou atrakcí je plavba na lodičce mezi tučňáky patagonskými. Půl hodiny jsme čekali ve frontě na to, aby na nás spadlo při vplouvání pět vloček umělého sněhu a za dvě minuty jsme byli venku. Tyto tučňáky jsem viděla poprvé v životě a celá “expedice” – jak to pojmenovala Malá, mi připadala velmi krátká, protože to jsou nesmírně zajímaví ptáci. Naštěstí jsme je viděli i po vylodění – v chodbě za dalšími vodními tvory byla okna do jejich výběhu, tak jsme se náležitě pokochali.

U stejné pokladny jako do Akvária se dají koupit lístky i do Muzea Madame Tussauds a do Světa zvířat – což je taková interierová zoo s daleko menším počtem zvířat než Taronga, ale na vstupném neušetříte. Jediné, co mají navíc je šestimetrový krokodýl. Ani v jednom jsme letos nebyli.

Navštívili jsme Lunapark, který je na druhém břehu naproti Opeře. Spousta atrakcí pro malé i velké, tradiční kolotoče i novodobé adrenalinové druhy zábavy, od věže s volným pádem, až po různé mixery na lidi. Neodolala jsem bezvadnému “řetězáku” a na stará kolena absolvovala asi poslední jízdu v životě.

National Maritime Museum je velmi zajímavá záležitost a musím napsat, že bavilo i Malou, protože tam jsou různé makety lodí, většinou spojených s Austrálií, ale vystavují i předměty z Titanicu, dobové oblečení, zařízení kajut, dětské hračky. Co na mě nepůsobilo dobře, byla prohlídka lodi a ponorky z 2. světové války. Jsou to děsivá monstra plná torpéd. Netrpím klaustrofobií, ale v ponorce bych nebyla ani hodinu kvůli absolutní ztrátě soukromí, přebývalo tam totiž až 67 členů posádky. Vůbec si to nedovedu představit. Mikrolůžka jsou z obou stran podél plavidla, tři nad sebou. Široké je to asi 60cm, kolega nad vámi má lehátko 50 – 60 cm, délka asi 170cm a od chodbičky, kterou stále někdo chodí, neboť ponorka nespí, jste odděleni jen kusem hadru.

Nesmírně poutavé je Národní muzeum za Hyde Parkem. Mapuje život v Austrálii od doby jejího objevení v 17.století a především jejího osídlování od poloviny 18. století. Věnuje se i životu, zvykům a kultuře původních obyvatel Aboriginů. Jejich osud je smutný, jako ostatně všech domorodců na jiných světadílech. V muzeu jsou vystavené exponáty snad všech druhů exotické fauny a flory, spousta minerálů – Austrálie je bohatá na nerostné suroviny a je tam vystavený obří zlatý nuget – ten by mohl odstranit, ale i přinést problémy mnohým lidem…

Za procházku stojí Botanická zahrada. Je to v podstatě park za budovou Opery, neplatí se vstupné. Kráčíte po veliké ploše se spoustou trávníků, na kterých rostou impozantní stromy z celého světa, záhony barevných květin, houštiny bambusu. Musíte být obezřetní, neboť se na stromech zdržují kaloni, kteří se na vás dokáží “podepsat”, ale jinak je to roztomilý tvoreček.

S celou rodinkou jsme si udělali výlet do Hunter Valley, což je vinohradnická oblast severozápadně od Sydney. Byla tam výstava pravěkých ještěrů. Jeli jsme krajinou, kterou pokrývaly nekonečné eukalyptové lesy – kam oko dohlédne, samá zeleň. Postupně se začaly objevovat zemědělské usedlosti, louky, na kterých se pásli koně, ovce nebo krávy. Sem tam sad a hodně vinic. Tady je vidět, že je Austrálie ohromná země, místem se nešetří.

Určitě stojí za návštěvu Observatoř. Je na kopci v samotném centru města. Koťátko objednalo čas a tak jsme měli prohlídku spojenou s přednáškou a prohlídkou oblohy. Na tu jsme se dívali stočtyřicet let starým teleskopem. Potvrdilo se nám, že se na severní polokouli blíží léto, neboť na jižní se přestěhovalo souhvězdí Orion. Každý večer nám nad hlavou svítil Jižní kříž a tady jsme ho viděli perfektně. Co mě rozčilovalo, byla přítomnost malých asi dvouletých dětí, které přednáška ani prohlídka silně nezajímaly a dítka náležitě vyrušovala brebentěním, křikem, pláčem a vykřikováním. Obdivovala jsem trpělivost astronoma, který nám přednášel. Za mnou šla matinka s potomkem, který donekonečna opakoval “tělě škop, tělě škop”, ona si byla jistá, že z něj roste vědátor na vesmír a šťastně se pohihňávala. (To samé v bleděmodrém se dálo v letadle do Dubaje, který je asi v současnosti “in” jako destinace na dovolenou a rodičovstvo vláčelo asi tříměsíční ratolest letadlem.Život bez nároku na dovolenou si nedovedou vůbec představit a vy pak šest hodin posloucháte zvukové projevy miminka … a ze mne se stává morous.)

Sydney je neskutečně zelené velkoměsto. Každou ulici lemují eukalypty, platany, žakarandy, které na jaře překrásně fialově kvetou. Araukárie, neboli Cookovy borovice, jak jim místní říkají, dosahují neskutečných rozměrů. Nezaostávají za nimi ani fikusovité stromy, různé druhy magnolií, duby a palmy. Centrum města jsou samé mrakodrapy, které v současnosti rostou jako z vody. Město je mimořádně rozkopané, samá rekonstrukce, výstavba a změna. Zavádí se tramvajová doprava, v remíze jsme viděli nachystané tramvaje a na George Street se pokládají koleje, které mají směřovat zatím jen do Čínské čtvrti. Električky v jistém slova smyslu nahradí Monorail, turistickou atrakci, kterou před pár lety město zrušilo a lidem se po ní stýská. Městská doprava není v Sydney nic moc. Mají sice tzv. ferry, což jsou lodě, autobusy i městský vlak, který je něco jako metro, ale je to navzájem špatně propojené, intervaly jsou nedostačující, a navíc je MHD drahá. Tak navzdory stálým zácpám, neskutečně vysokému parkovnému je stále výhodné jezdit autem. Koťátko tráví v autě týdně patnáct hodin. Synek si pořídil do práce skutr, což mu pár minut denně ušetří. Bez auta je člověk v Sydney ztracený, protože vzdálenosti jsou neskutečné. Koťátko má štěstí, že má velkou samoobsluhu naproti domu. Její tchyně má nejbližší obchod 6km od bytu. Všechno se měří na vzdálenost jízdou. Kamarádka bydlí kousek – jen 5 minut. Autem. Pro croissant k snídani je to naskok – 8minut. Autem. Do čistírny, k švadleně, na poštu – ke všemu potřebujete auto.

Jezdí se vlevo, takže přejít ulici je zábava a křižovatku pořádný “adrenalin”. To však není všechno, co je v Austrálii naopak. Když je u nás jaro, tam je podzim. Na jižní straně domu je stín, sever je slunečný. Severák fičí z jihu. Když je měsíc ve tvaru C a u nás “couvá” – tam přibývá.

Báječné dokáže být v Sydney stravování. Jednak nám ohromně vařilo Koťátko – skvělé jehněčí kotletky s přílohou ze tří druhů hrášku, krevety na čočce, upekla dort Pavlova tak, že rodilá “ozzička” (tak si říkají samotní Australané) by jí mohla závidět a spoustu jiných dobrot. Konkurence v Sydney je velká, takže není problém navštívit velmi dobré restaurace za přijatelné ceny a nakrmit se s patřičným požitkem. Hlavním jídlem je v Austrálii večeře. Do školy si dětí nosí obědy, které se připravují do speciálních lunch boxů a jsou studené. Spíš se jedná o vydatnější svačiny. Rodina se schází u večeří. Buď se – čím dál tím míň – uvaří doma, nebo se koupí nějaký polotovar, kterých je opravdu spousta – od tzv. “merde industrielle” (to si přeložte prosím sami – jsem dáma) až po velmi kvalitní, vyráběné řezníky a kuchaři. Nebo se zajde do restaurace, kterých je v Sydney nespočet. Cpali jsme se polévkou miso a sushi v japonských, skvělé grilované masíčko v korejské, se spoustou výtečné nekládané zeleniny. Gril je zabudovaný uprostřed stolu a personál se stará o to, aby všechno bylo akorát. Libanonská s úžasnými zeleninovými mističkami neměla chybu. Italský kuchař byl také skvělý. Jak známo, Austrálie je země přistěhovalců, takže i jídlo je ovlivněno touto skutečností. Vím pouze o třech produktech, kromě vína, které jsou výsostně australské. Je to zmiňovaný dort Pavlova, který jim chce “vyfouknout” Nový Zéland, potom čokoládové oplatky Tim Tam – jsou to trochu větší miňonky, které se odkousnou na protějších rozích a přes takto upravenou dobrotu se pije káva jako slámkou. Mně se to nikdy nepodařilo, jsem čokoládou zapatlaná dřív, než ceremoniál začne. Třetím výrobkem je Vegemite. To je rostlinná pomazánka černá jako bota, a když jsem to jedla poprvé, otřásla jsm se hnusem. Jako bych si lokla maggi. Jak šel ale čas a jezdili jsme za dcerkou častěji, nejenom, že jsme si zvykli, ale přišli jsme tomu na chuť a už si to z návštěvy vozíme domů. Uděláme si nasucho topinku, namažeme máslem, toho Vegemite jen trošinku na to a pár půlených cherry rajčátek – a náramně šmakuje.

Ještě vám napíšu pár slov o módě v Sydney. Na předměstích se ženy jakýchkoli rozměrů pohybují v leginách různé délky a tričku. Občas si dá některá halenku, nebo košili, účesy jsou jednoduché, buď volné, rovné vlasy, nebo stažené gumičkou do ohonu, drdůlku nebo copu. Na nohách tenisky a oblečení je hotové. Pánové v plátěných kalhotech, buď dlouhých, nebo kraťasech, triko a tenisky. Oblečení praktické a bez fantazie. Stane se, že ráno potkáte v obchodě nebo kavárničce-kam se chodí i na snídaně, někoho v pyžamu a županu s pantoflemi na nohou. Pohodlnost a praktičnost jsou na prvním místě. Ve městě je to trochu pestřejší, nejen kvůli turistům v riflích a kloboukách, kšiltovkách a slunečních brýlích. Centrum se hemží pány v oblecích a dámách v kostýmech, protože tam je spousta kanceláří a firem, které nařizují formu oblečení a pánové jsou nuceni dodržovat předepsaný dress code i v letních horkách. Připadá mi to nelidské až zdraví nebezpečné, protože teploty nad třicet stupňů nejsou nic výjimečného. V centru jsou vidět starší dámy, které jsou oblečené vkusně, pečlivě upravené, dokonalý účes, pohybují se s anglickou elegancí. S nimi často pánové ve vycházkovém obleku z kvalitního materiálu. Páry jako ze starých filmů. Z mého pohledu bohužel – plastická chirurgie se podepisuje na čím dál tím více lidech. Našpulené pusinky, vytahané tvářičky potkáte na každém kroku. Viděli jsme štíhlounkou osobu nacpanou do elastických dlouhých kalhot, které figuru držely jako krunýř, tričko a blonďatý ohon. Ruce, které zakrýval třičtvrteční rukáv, však byly ruce stařenky. Dokonale upravené červené nehty nedostatečně odpoutávaly pozornost od suché, svraštělé a ovisající pokožky. Figura děvčátka, obal stařenky. Za ušima čerstvé pěticentimetrové jizvy, a když se dotyčná ohlédla, náležitě jsem se vyděsila. Na vrásčitém povadlém krku se stařeckými skvrnami se objevila tvář porcelánové panenky. Když se nechá takhle zpotvořit stará, její věc, ale vidíte upravené pusinky a prsíčka mladých dívek a těch mi je líto.

Sydney je město 21. století se vším všudy. Moderní architektura, technické a technologické vymoženosti, prvotřídní služby, kliniky a vědecká pracoviště. Ovšem ne všechna města jsou takto vybavena a obyvatelé jiných částí kontinenntu to až tak snadné nemají. Koťátko pracuje u lékaře specialisty a mají pacienty i z oblastí 500km vzdálených, protože blíž jejich bydlišti možnost takového ošetření není. Většina obyvatel bydlí ve městech na pobřeží, ale hodně lidí má farmy na odlehlých místech. Existují tam tzv. “létající doktoři” kteří odletí za nemocným pár set kilometrů a pokud je nutná hospitalizace, odvezou dítě do vzdálené nemocnice. Pro rodiče je to asi hodně problematické a těžké. Ve všech školách se nosí uniformy a jsou předepsané i takové maličkosti, jako jsou mašle, nebo gumičky do vlasů i samotné účesy. Žádná extravagance a ani mobil ve škole není přípustný. Při narození dítěte se dává jen malý finanční obnos a mateřský příspěvek je snad jen pár týdnů, ale to si nejsem jistá. Vím jen, že hodně žen spěchá po narození dítka do práce, aby o ni nepřišla, protože jiný příjem nemá. S důchodem je to obdobné. Buďto občan pracuje a nepobírá důchod, nebo jde do penze a životní úroveň se rapidně sníží. Proto vídáte pracovat hodně starých lidí.

Sydney je krásné město, jak sami jeho obyvatelé říkají, město vesnic – co předměstí, to vesnice. Malé cihlové nebo dřevěné domky s miniaturními dvorečky. Okna domů mi však připadají “slepá” protože na rozdíl od našinců jim místní nevěnují pražádnou pozornost. Žádné květy, sošky, jen ledabyle zatáhnuté závěsy, nebo žaluzie. Každá čtvrt má svůj ráz a architektonický charakter. Staré viktoriánské malé domečky, některé opečovávané, jiné zanedbané, s kovaným zábradlím na balkoně, čtvrti, kde jsou domy jako odněkud z Texasu – jednopatrové budovy, na přízemí obchod, v patře bydlení a nad obchodem střecha jako sluneční clona pro chodce. Jsou tam průmyslové oblasti plné prodejen aut, autoservisů, obchody se stavebninami a jinými technickými potřebami a potom čtvrti bohatých s vilami a honosnými sídly. Nejdražší bydlení je většinou na pobřeží oceánu, kde stojí velké prosklené domy s krásným výhledem na oceán. Je to město na kopcích, kde rovina je snad jen u oblíbeného Darling Harbour, kam chodí místní i turisté na procházky, do restaurací a za zábavou. Krásné courání je také podél pobřeží Tichého oceánu, na kterém se prohánějí mladí lidé na těch všelijakých prknech a deskách. Máte pocit, že to jsou místa stvořená pro oddech a dovolenou. Pravda je však to, že i když si Australané dokáží užívat život, většina z nich tvrdě pracuje. Přijet tam v čase prázdnin není to “pravé ořechové”. Člověk má pocit, že do čtyř a půl milionového města přijelo dalších osmnáct milionů obyvatel, aby dětem předvedli všechny atrakce města. Všude lidi, všude fronty. V Lunaparku trvalo hodinu a půl, než jsme koupili lístek a pak si vystáli další řadu na první kolotoč. Jestli něco nemám ráda, jsou to fronty, podle mne to je nejzmařenější čas, kterého jsme si za socíku užili až nad hlavu, ale co by člověk neudělal pro radost vnoučátka. Tenkrát jsme stávali ve frontách, protože nic nebylo. Tentokrát jsme stávali, protože bylo všechno.