Nezaradené

Trošku si zavzpomínáme, co vy na to?

Nebudeme se vracet do dětství, připomeneme si jen dobu našeho “maminkování”.

Byla to léta sedmdesátá, když se naše generace vdávala, ženila a na svět přiváděla děti. Jediné, co bylo na té době krásné, bylo naše mládí a odhodlání mít šťastnou rodinu, dobře vychovat potomstvo a poprat se se všemi nástrahami “vzkvétajícího” socialistického hospodářství, o kterém moje babička říkala, že je horší než turecké. Nemohla jsem tenkrát zhodnotit, zda má pravdu, protože mě do Turecka ten socík jednoduše nepustil.

Manžel dostudoval, nastoupil povinnou roční vojenskou službu a já jsem musela do práce. Sehnat ji problém nebyl, ale dostat se k jeslím a mateřské škole bez protekce, to byl tvrdší oříšek. Protože jsme se nastěhovali do města, kde jsme nikoho neznali, dostala jsem se pomalu do neřešitelné situace. Nezbylo mi, než vzít obě děti, naklusat poprvé a naposled do sídla komunistické strany a tam se zeptat, jak je možné, že manželka člověka, který slouží socialistické vlasti v ozbrojených složkách nemá kam umístit své děti. Soudruh, zrudlý buď hanbou, nebo svým světonázorem mi do dvou dnů našel pro Koťátko a Dušinku místo. Problém byl v tom, že do zařízení, které bylo mimo město, jel jeden jediný autobus a to v 6,oo hodin. Takže jsem své holčičky musela budit v půl šesté a pěkně fofrovat. Autobus plný ospalých, mrzutých a uplakaných dětiček, rodičů vyšťavených a skoro zhroucených hned zrána, nás odvezl do zařízení, kde se děti urvaly od maminek nebo tatínků.

Po zaměstnání jsem hnala pro děti, aby tam nebyly ani o pět minut déle, než je potřeba. Autobusem domů a cestou ze zastávky nákup. Mléko, chleba – to se kupovalo denně, potom se nakoupily potraviny, které byly potřeba k večeři a snídani, eventuálně drogistické potřeby a jiné. Důležitou složkou nákupu byly takzvané nedostatkové produkty. Člověk občas utrpěl šok, když v regálu objevil prášek na praní, toaletní papír, oblíbenou značku sýru – samozřejmě taveného, protože rozmanité druhy tvrdých jsme neznali. Těch nedostupných výrobků byla celá škála a pokud se někde něco objevilo, hned to prozradila náležitá fronta. Stav peněženky určoval, zda se člověk do té řady postaví. Čas strávený ve frontách byl významnou složkou našich životů.

Doma začal kolotoč. Převléknout sebe i děti,vyložit a uložit nákup, roztřídit špinavé prádlo, kapesníky namočit do slané vody, vymáchat namočené pleny z předešlého dne, dát je do pozinkovaného hrnce vyvařit na sporák,dětem svačinku, čapnout vysavač, hadr, přelétnout byt, vymáchat vyvařené pleny, vyždímat, pověsit na balkon, následovala příprava večeře. V 18.45 musely být děti najedené a osprchované, neboť na obrazovku televize přicházel Večerníček a hned po něm pelíšek. Děti byly v říši snů a maminky měly druhou směnu. Buďto se pralo, nebo žehlilo, aby děti nebyly tuctově oblečené v nevzhledných a sobě podobných podivných šatech, hodně maminek šilo a pletlo. Prádlo se spravovalo. Zašila se každá dírka, zalátala každá ponožka. Životnost košil se prodloužila obracením prodraných límečků, zkracováním ošuntělých manžet, kalhotám se měnily lemovky. Když už se něco spravit nedalo, šlo to na hadry. Jemné prádlo na nádobí, nábytek, flanel a hrubší materiály na podlahu.

V sezoně ovoce a zeleniny se zavařovalo, protože nabídka v obchodech byla tristní. Kompoty, džemy, čalamády, okurky. Jakž takž se dala sehnat dětská výživa jablečná. Když se ale čirou náhodou objevila na pultě jahodová, nebo malinová! To bylo radosti! Vařila jsem denně a minimálně třikrát do týdne upekla nějaký koláč nebo buchtu. Žádný mixér, žádný robot, žádný šlehač – všechno ručně. V čase, kdy ještě nefrčely mrazničky, hodně mých kolegyň zavařovalo i maso, protože si vylepšovaly ekonomickou situaci chovem prasete, slepic, husí. Připadala jsem si v jednom kole, ale já jsem bydlela v paneláku, takže vedle mých kamarádek jsem měla času a času. Všechny rodiny, co bydlely v rodinném domku měly ještě zahradu, kde se od brambor pěstovalo všechno co bylo třeba.

Vůbec si nedovedu představit, jak to všechno stíhaly. Moje kamarádka a kolegyně Špinarka nás ostatní dokázala “vytáčet” hned zrána. Po šesté ranní nastupovala do autobusu s tím, že na dnes má vypráno a navařeno!!! Kromě toho, že perfektně vařila, pekla, šila, pletla, vymalovala barák, nalepila korkovou podlahu, navrtala díry do zdi, zavařovala,tak se starala o drůbež, psy, kočky, obstarávala zahradu a tři děti. Určitě jsem na polovinu věcí zapomněla.(Neuměla snad jedině zpívat!)

S Meduškou jsme byly takové mistryně, že jsme  si našly čas a doma vyráběly cinzano z rýže, droždí, rozinek a jiných ingrediencí! Na originál nebylo v rozpočtu ani náhodou a pro nás nic nebyl problém. Při nóblových večerech jsme se náramně těšily z toho, jak vážnou konkurencí se stáváme pro původní firmu.

Tatínkové byli kutilové, doma si poradili s malováním bytu, vyráběním poliček, skříněk, opravili porouchané, natřeli ošuntělé, vynovili staré. Maminky měly nápady, tatínkové je dokázali  realizovat, aspoň tak to bylo v mé blízkosti. Nápady byly, pracovní síla taky, ovšem sehnat potřeby k jejich uskutečnění, to byly detektivky a pátrací akce, takže spousta času se musela věnovat shánění.

Vstávali jsme před šestou, málokdy  se šlo spát před půlnocí, a to ještě jsme stihli číst knížky, luštit křížovky, psát několikastranové dopisy, nebo si najít čas na návštěvu přátel.

Čtenář může mít dojem, že se u nás doma všechno třpytilo, věci odložené na svém místě, prádlo vyžehlené, opravené – dokonalá domácnost. No, tak to tedy opravdu nebylo, protože jsem nikdy neměla problém, nechat si něco “na zítra”. To, že se “zítra” dokázalo prodloužit na pár dní, týdnů, měsíců…Nebyla jsem nikdy z těch, které musí mít všechno “ťip ťop”, ale ušetřila jsem si čas na to, co jsem chtěla.

Po našem malém městě se chodilo pěšky. Byla tu sice autobusová doprava, ale než se autobus dostal okružní jízdou z nádraží na naše sídliště, pěšky jsem byla doma třikrát.

Soboty a neděle jsme věnovali výletům vlakem, nebo autobusem do lesů a roklin.

Dnes mezi osmou a devátou rodič naloží dítka do auta, rozveze je do školních zařízení, následuje odjezd do práce. Autem do posilovny, na posezení s kamarádkami u sklenky vína, kadeřník, nehtové studio, kosmetika.  Nakoupí se všechno bez nejmenších problémů, mrazáky plné prapodivných polotovarů, stačí strčit do mikrovlnky. Byla jsem svědkem scény, kdy rodinka stála u mrazícího pultu a maminka se ptala dětí a manžela: “Dáme si kynuté knedlíky, pizzu, nebo šišky s mákem?” Docela jsem je litovala. Restaurace jsou plné mladých rodin. Mám pocit, že čím víc  a líp je kuchyně doma vybavená elektrickými roboty, šlehači, ohřívači, opékači a co já vím čím, tím míň se doma vaří.

Skříně praskají ve švech, a pokud se oblečení poškodí, jednoduše se vyhodí, neboť pár knoflíků, zip a nitě, jsou dražší, než samotný oděv. Prádlo se naláduje do pračky, do sušičky, skoro se ani nežehlí. Nádobí umyje myčka, čistící prostředky tak dokonalé, že stačí přetřít a rozpustí se pomalu i nábytek. Jednorázové utěrky, hadříky, pleny, kapesníky, poháry, talíře…všechno spoří čas.

Jenže jak se zdá, ten čas leckomu stále chybí. Asi jsme ho všechen spotřebovali my. Rozhodla jsem se, že ten můj současný čas věnuji těm, kteří ho dnes nemají. Od dnešního dne nedělám nic. Vyzývám vás všechny, následujte mě a přenechme čas těm, co ho nemají.

P.S. Nicnedělání se nevztahuje na přípravu kafíčka. Tenhle čas nikomu nedám a už si běžím jedno udělat!

 

 

 

 

 

Pridaj komentár