Zdá se mi, že v současném  západním světě každý hledá štěstí.

Jsme krmeni reklamami, kdy každá protivná práce musí být zábava, v každé připitomělé situaci, jako je třeba vybírání nádobí z myčky, se musíme cítit blaženě, sebevědomí nám zvedne barva na vlasy nebo dokonalé stahovací prádlo, štěstí a spokojenost nám přinese kdejaký bonbon, nebo kečup. A co je úplně “nejvíc” jsou snadné půjčky, protože když si koupíme to nebo ono, máme zaručeno, že thymolinový úsměv nám nesleze z tváře. Ten škleb má být našim smyslem žití.

Křenit se budeme snáz, když budeme mít figuru jako z katalogu, když naše pokožka bude hladká a pevná, když se budeme stravovat dle současných poznatků – zajistíme si zdraví do stopadesáti let a oddálíme to protivné nechtěné stáří. Nesmíme se v žádném případě nudit, musíme navštěvovat posilovnu, nebo si pořídit domů ty všelijaké neskladné a odporné pomůcky k běhání před obrazovkou, v nejhorším případě takové ty “natřásače” tukových polštářků. Když to všechno dodržíme, vyčistíme si hlavu a peněženku, máme naději, že se dobereme toho kýženého Štěstí.

Když se mě někdo zeptá jak se mám, velmi ráda a pravdivě odpovím, že výborně. Výborně se mám teď a výborně jsem se měla i v dobách, kdy deset korun na týden byl pro nás majlant a seděli jsme doma místo na židlích na kufrech.

Nemůžu říct, že jsem šťastná, protože štěstí samotné považuji za chvilkový pocit, ale s čistým svědomím můžu napsat, že jsem celý život spokojená, navzdory všem nepříjemnostem a tragediím, které pozná každý a neobešly ani nás.

Cítím to tak přesto, že nic z výše uvedeného neprovozuji. Uklízím nerada, vlasy si nebarvím, jsem tlustá a stahovací prádlo nenosím, neudělám kotrmelec, protože vůbec netuším, proč bych něco takového měla dělat a spltnu všechno, co mám ráda.Snažím se kupovat jen věci, které potřebuji a nedělám si radost nákupy. Jo, a taky kouřím.

Dívám se na ty všechny věci trochu jinak. Nikdy mi nezáleželo na tom, co si o mně myslí lidé, které neznám, ale velmi mi záleží pouze na mínění mých nejbližších – rodiny a přátel. Ti mě znají, o jejich přízeň usiluji a vážím si jí.

Kdybych se rozhodla držet nějakou dietu, byla bych frustrovaná, že si nemůžu dát pečenou kachýnku, nebylo by se mnou k vydržení.Byla bych určitě protivná, vzteklá a nesnesitelná a nakonec by mi ten stres zlomil zdraví, takže bych byla sice hubená, ale polomrtvá. Když si chci dokázat, jak perfektní mám figuru, nechám se vyfotit u monumentu. Ten oranžový drobeček u Královského paláce v Madridu jsem já.

Stárnutí je dnes strašák číslo jedna. Něco takového nemá ani existovat a každý se snaží to slovo ani nevyslovit. Často se stane, že mě někde osloví  nějaká třicátnice “mladá paní” – to hezky nadskočím – v rámci mých možností a ohradím se, že už dávno mladá nejsem a už jsem “stará paní”. Hned mi dotyčná začne tvrdit, jak báječně vypadám, jak jsem v nejlepším věku, jak to není pravda a podobné “bláboly”. Většinou to utnu tím, že už mám podstatně blíž k rakvi než k době svého narození. Přiznávám, dost to vyráží dech, ale nemůžu si pomoct, je to pravda. Pětašedesátka není žádné mládí a já mám větší strach než z normálního stárnutí, ze stárnutí nedůstojného. Nepotřebuju a nechci budit dojem čtyřicátnice, nebo nedej Bože ještě mladší “kočky”, která okouzluje okolí svými roztomilostmi, napíchanou pusinkou, vycucaným břichem a ukrojenou sedinkou.

Zase se na celý ten problém dívám trochu jinak. Když člověk jede kolem slovenského Strečna, nebo vidí české Trosky, ta nádhera mu vyrazí dech. Z toho plyne jediné – každá ruina má svůj půvab, a proto se stárnutí nebojím.