které dorazilo do našich zeměpisných šířek.

Sluníčko začíná pražit, vzduch se kalí oparem z horka. Svěží křupavá zeleň se změnila v temnější odstíny, zmizela žlutá výzdoba krajiny z kvetoucí řepky, potok nedávno lemovaný blatouchy obrostl pomněnkami, vrbovkou a pryskyřníky. Louky hrají všemi barvami.

U naší chaty se objevil mlok a spokojeně si lebedil na kamenech u skalky, na návštěvu se připlazila i zmije, která si v tomto období hledá partnera. Ptáčkové předvádějí své pěvecké umění už kolem druhé hodiny ranní a kromě krátké polední přestávky hlaholí o stošest. Za pár dní jim Svatý Jan zobáčky zamkne, ale přivábí světlušky, které se budou ve tmě míhat a svým modrým půvabem vyrazí dech všem přihlížejícím. To pomíjivé krátkodobé kouzlo nás vezme do říše fantazie a vrátíme se v duchu ke Karafiátovým Broučkům. Často se přichytím, že nechci šlapat po sedmikráskách, abych jim neznehodnotila hrobečky…

Občas se obloha zatáhne černými mraky, les ztemní, zchladne, z nebe se spustí provazy vody, blesky a hromy děsí všechno živé. Bouřka vysoko v lese dokáže být pěkně strašidelná.Vichr cvičí i se vzrostlými stromy, které se lámou jak zápalky, sem tam se nějaký vyvrátí a když je živel dostatečně silný, zmizí i pořádný kus lesa.

Když ta čina pomine a sluníčko opět pohladí vykoupanou přírodu, nastává magický okamžik. Kapky vody na jehličí a listech začnou hrát všemi barvami, jak vánek čechrá větve, světélka blikají, třpytí se a lesknou – máme ty nejkrásnější vánoční stromečky a nepotrvá dlouho, začnou se pod nimi červenat lesní jahůdky – jeden z nejsladších dárků lesa.

Jarní smrže jsme vysbírali, teď nás čekají další houby. Už jsme byli obdarováni prvním modráčkem.  Těšíme na lovy s kudličkou a kartáčkem.  Myslím si, že nejsem lakomá. Ráda se s lidmi podělím o cokoli, ráda dávám dárky, ráda pomůžu. Když však jdu na houby vyplave na povrch temná stránka mého já. Mám plný koš, naplním druhý, seberu každou houbu, kterou poznám a když už ji nemám kam dát, jsem schopná sbírat do košile, svléknout sebe i manžela a sbírat a sbírat. Nedokážu si říct – máš dost, nech tady toho hřiba pro někoho jiného…V těch nádherných letních dnech se ze mne stává ošklivý, bohapustý hamoun.