Mám ráda rodný jazyk a také mám ráda slovenštinu. S tou jsem běžně v kontaktu víc než 40 let, a tak sleduji její vývoj zblízka. S češtinou to je horší, protože tu mám zprostředkovanou televizí, knížkami. Když přijedu do Čech, jsem v kontaktu s blízkými, kteří mluví podobným jazykem jako já, málokdy se setkám s běžnou současnou hovorovou češtinou. Pokud k tomu dojde někde v autobuse, obchodě, kavárně, musím se přiznat, že se většinou nestačím divit. Přáníčko, meníčko, masíčko atd. a pr.síííím, zaplavily restaurace, volééé, týýý krávo … veřejnou dopravu. Když to zapiští děvčata, moc dobrý pocit z toho nemám… Navíc jsem tam občas zaslechla, že „to je maso“,nebo nějaká „soda“ a já netušila o co kráčí, zda-li nejsem v dobytčáku.

Na Slovensku i v Čechách se začalo používat slovo „hosťka, hostka“. Nevím proč, mě vždycky napadne, že je to podle vzoru „kosťka“. Je to čirý nesmysl, neboť takový vzor neexistuje a navíc „kostka“ je slovensky „kocka“. Ale – nepomůžu si. Tenhle druh emancipace mě nezasáhl, tak prosím, pozvete-li mě, budu ráda vaším „hostem“.

Vývoj pokračuje dál. Dřív byly „o něčem“ knížky, filmy, dnes je to o tom, že mě z toho bolí břicho. Navíc ledacos dokáže být i „o emocích“ a z toho jsem teprve vedle. Netuším, zda bylo veselo, nebo někoho drtil smutek, strach, nebo zuřil. Občas zahlédnu upoutávku na nějaký zábavný program a propadám smutku ze zjištění, že jsem emocionálně plochá. Mimochodem, jsem na tom dobře, protože neupadám do deprese. To je teď také „in“ a „in“ dokáže být cokoli. Třeba předpříprava. Marně pátrám, kdy k ní dochází. Chystám si věci k vaření, úklidu, nebo jiné činnosti a dodnes jsem žila v přesvědčení, že jsem si všechno připravila. Teď se setkávám s předpřípravou a jsem z toho zmatená. Možná bych se měla víc soustředit a zjistit, kdy si předpřipravím, rozpřipravím, připravím, dopřipravím, ale při mém laxním přístupu k fyzické práci už nebudu mít sílu to udělat, když mě tolik námahy zmůže předem.

V běžné mluvě se stále plýtvá s „vlastně“, „prostě“ „jakoby“, ale postřehla jsem na Slovensku novinku. „Že“. Dnes se jmenuji „že, Rina“. Protože – každý „sa volá že, nějak“. Věci už nejsou krásné, dokonalé, výborné, skvělé, prvotřídní, bezvadné, úžasné,nestačí už ani „super“ ale dnes letí – „že, mega“ nebo „že, top“.

Určitě bych mohla pokračovat a z krátkého povídání by byl několikastranový elaborát, ale nechci vás tím unavovat. Určitě ty „žetopky“ sami znáte, jsou na každém kroku, skoro v každém rozhovoru. Jen doufám, že jsem jsem vás moc nevynudila, a že si po přečtení nevzdychnete – „džóva“ ale – „waw“!!!