My jsme v ní byli. Koncem září jsme se vypravili na dlouho očekávané setkání s naší starší dcerkou a její rodinou. Covid nám dva roky bránil, ale tentokrát se to podařilo. Odletěli jsme z Vídně a za hodinu a půl přistáli na letišti v Bari. Zařídili jsme půjčení auta – překvapila nás cena, za Fiat-Panda na 10 dní jsme zacvakali 1 100,- EUR, takže doporučuji – předem si zjistit podmínky a cenu pronájmu. Dostali jsme smlouvu a klíče a vydali se hledat stanoviště půjčovny a osobu, která nám auto předá. Nikdo nikde, tma, aut spousta. Oprášila jsem svou bídnou francouzštinu a zeptala se mladých Francouzů, kteří byli v půjčovně až za námi a už si nakládali saky paky do kufru svého auta, kdo jim předal vůz. Nikdo. Jen zmáčkli klíče. Tak jsme v mžiku měli autíčko i my.
Vyrazili jsme směrem na jih k městečku Polignano a Mare, pouhá půlhodinka cesty. Dostali jsme se na velmi solidní čtyřproudovku s přikázanou rychlostí 50km/hod. Jako vzorný řidič v cizí zemi to Manžel respektoval, ale kolem nás frčela všechna auta. Přidal na 70 a to už nás předjížděla jen některá. Auta z půjčoven nejsou označená, ale ta jezdí na té padesátce výrazně pomaleji, domorodec sviští 130.
Ubytováni jsme byli v malé vilce pro 5 osob se zahrádkou a vším potřebným. Setkání bylo úžasné, ale soukromí si ponechám pro sebe. Vám nabídnu překrásná místa, která jsme měli možnost vidět.
Do centra Polignana jsme měli asi 2km. Malé městečko postavené na dvacetimetrových skalních útesech s labyrintem úzkých uliček.
Poskytují stín, malebná zákoutí plná květin, kavárniček, restaurací a osterií. Za zmínku stojí něco jako jídelna na náměstí Aldo Moro. Jmenuje se Pescaria a mají tam opravdu vynikající panini s bohatou náplní, většinou s mořskými potvorami, zeleninou a sýrem. Velká výborná žemle stojí 10,-EUR, a na zahnání hladu bohatě stačí polovina. Vynikající jsou tam také spaghetti aglio olio e peperoncino, ale pozor. jsou také s tataráčkem ze syrových krevet. Ve starém městě jsme si dopřáli echtovní prvotřídní mojito, které vás v horku osvěží a můžete si vybrat z několika druhů.
Ještě týž den jsme zajeli do městečka Alberobello. Pitoreskní původní vesnička postavená z domečků zvaných trulli. To jsou typická obydlí chudých lidí z celé Apulie. Ojediněle se vyskytují po celém kraji, tady je však zachovaná celá vesnička. Mají čtyřúhelníkový půdorys a jehlanové kamenné střechy. V minulosti se stavěly bez malty, aby se daly rychle rozebrat a tím pádem “neexistovaly” a nemusely se za ně platit daně. Člověk se ocitne v pohádkovém světě, i když dnes jsou domečky plné obchůdků s barevnými třpytivými suvenýry a peníze se z turistů tahají vším možným. Není to skanzen v pravém slova smyslu, protože domečky jsou stále obydlené, hodně jich slouží jako chaty, nebo k pronájmu turistům.
Dalším městem, které jsme navštívili bylo Ostuni, přezdívané “Bílé město”. Už z dálky vidíte proč.
Locorotondo podobně půvabné jako Ostuni. Kam vám oko pohlédne, tam se kocháte. Martina Franca byla odlišná tím, že je na ní patrný původ měšťanských domů. Stavěla si je šlechta a město se tváří honosněji.
Co nám vyrazilo dech byla Matera.
Město vytesané ve skalách nad propastí, nebo údolím. Dočetla jsem se, že do 50.let minulého století to byla ostuda Itálie, protože v těch jeskynních staveních bydleli chudí lidé v jedné místnosti spolu se zvířaty. Navštívili jsme museum – “Grotta storica” – tedy historické obydlí v jeskyni. Vedle vchodových dveří byl vydlabaný prostor, kde byla kachličková kamna na vaření, kromě nich se tam vešla už jen kuchařka. V centrální jeskyni – místnosti – byl uprostřed stůl, židle a u stěny mohutná dřevěná komoda. Za ní v rohu veliká masivní postel – údajně tam spalo až 5 lidí.Rodiny měly 5 – 11 dětí. V rohu naproti posteli byl prostor, kde byl ustájený kůň, ve zdi vytvořený prostor pro slepice uzavřený dvířky se síťovým pletivem. Vedle u zdi byla vyhloubená studnička, kde bylo zavěšené asi pětilitrové vědérko, které se malým rumpálem spouštělo. Kam chodili obyvatelé na toaletu jsem nezjistila, ale pod postelí byl nočník. Na všech stěnách byly zavěšené věci denní potřeby. V kuchyni nádobí, v místnosti to bylo zemědělské nářadí. Dnes je Matera kouzelný až magický prostor. Neskutečně strmé uličky, bludiště, kde si musíte dávat pozor, abyste se nevysypali, protože dlažební kameny jsou vychozené a kluzké. Všude květiny, keramika. V čase, kdy se tam žilo – musel to být neskutečně tvrdý život.Nedovedu si představit odér města v tom horku, roje much, všechny potřeby pro chod domácnosti tahat do kopců, strmých schodů. I dnes jsou byty v Matere funkční, obydlené nebo pronajímané a ani dnes to určitě není jednoduché.
Když se jede po mírně zvlněné krajine jižní Itálie, cesty lemuje typická středomořská flora. Vysoké pinie, sem tam cypřiš, cedr, akácie, marhaníky (granátová jablíčka), fíkovníky, palmy, oleandry,kaparovníky, opuncie…
Přenádherné tam jsou olivovníky. Ty jsem viděla leckde, ale tolik tak starých, bizarních, monumentálních přírodních skulptur jako je v Apulii jsem neviděla nikde jinde.
Milovník olivovníků si přijde na svoje.
Samozřejmě, káva a krmení v Itálii je skvělé. Od zmrzliny, pečiva, až k těstovinám, rybám a mořským plodům – všechno bylo vynikající. Nestalo se nám, že bychom natrefili na osterii, tavernu nebo restauraci, kde by bylo něco odfláknuté. Co jsme si objednali, bylo z poctivých čerstvých surovin.
Deset dní uběhlo jako voda, viděli jsme toho spoustu a vám jsem to jen mírně nastínila. Je to opravdu nádherný kraj, kde se vám nabízí i možnost zaplavat si v moři, ale přitom z jednoho místa vyrazit do mnoha kouzelných míst.